Tramping

české a slovenské občanské lidové hnutí From Wikipedia, the free encyclopedia

Remove ads

Tramping (anglická výslovnost [ˈtræmpɪŋ]) nebo trempink je české a slovenské občanské lidové hnutí inspirované woodcraftem, skautingem (resp. junáctvím) a americkým Divokým západem.

Charakteristika trampingu

Tramping bývá popisován jako subkultura, hnutí (zejména hnutí mládeže) nebo způsob sdružování a trávení volného času. Je pro něj charakteristický neformální pobyt v přírodě spojený s tábořením, na který je navázána řada dalších aktivit a zvyklostí. Má různé individuální varianty a nikdy nebyl plně organizovaný. Někteří z jeho jeho účastníků, trampů, se sdružují v trampských osadách, což je termín, který může označovat jak stálé tábořiště nebo chatovou osadu, tak i skupinu osob jako bez pevné vazby na místo.[1][2] Samotný pojem tramping byl na počátku 20. století převzat z angličtiny, kde označoval nezaměstnané tuláky. První trampové bývali nazýváni „divocí skauti“ s ohledem na jejich kořeny ve skautském hnutí, časté je také používání pojmů čundr/čundrák nebo vandr/vandrák pro trampskou výpravu do přírody a jejího účastníka.[3][4]

Z národnostního hlediska byl tramping vždy primárně českým a slovenským hnutím, trampské osady s výrazným podílem národnostních menšin se vyskytovaly jen ojediněle. V zahraničí nemá přímou obdobu, v Evropě, Severní Americe nebo Austrálii byly ale ve 20. století zakládány trampské komunity tvořené emigranty z Československa. Zejména zpočátku byl také tramping především aktivitou mladých mužů, do které se ale postupně začaly zapojovat i ženy a dívky. Neformální charakter trampingu zároveň znamená, že jej nelze přesně vymezit a diskuze o tom, koho je nebo není možné za trampa považovat, jej provázejí už od prvních desetiletí jeho existence.[5]

Po estetické stránce se tramping inspiruje exotickou romantikou Divokého západu reprezentovanou zejména literaturou a westernovými filmy, v menší míře také ale dalšími podobnými sociálními prostředími a regiony (např. námořníci, piráti, Jižní Amerika, Pacifik, Afrika a další).[6] Dalším z jeho důležitých aspektů je emoční vztah k přírodě a potřeba svobodného pobytu v ní. Jako základní trampské hodnoty jsou zpravidla uznávány čestné a kamarádské chování, znalost tábornických dovedností a povědomí o tradici a historii trampingu. Trampská identita je navenek reprezentována řadou subkulturních atributů, mezi něž patří zejména charakteristická výstroj, oděv nebo slang. Hlavní trampské aktivity se odehrávají v rámci volného času, nejčastěji jde o putování krajinou (vandry), táboření, chataření a účast na trampských setkáních (potlachy) a kulturních a sportovních akcích.[7][8]

Přesné údaje o počtu trampů nejsou, a pravděpodobně nikdy nebudou k dispozici. Důvodem je neorganizovanost a regionální roztříštěnost trampského hnutí, stejně jako jeho filozofie neorganizované samostatnosti. Nejpodrobnější současný seznam známých trampských osad, který pokrývá celou dobu existence hnutí, obsahuje více než 5600 položek.

Remove ads

Historie

Thumb
Trampové v roce 1921 v Císařské rokli u Srbska.

Faktorů, které přispěly ke vzniku a utváření raného trampingu, je uváděno několik. Formoval se jako generační hnutí dělnické a středostavovské mládeže, která dorůstala za ztížených podmínek 1. světové války a cítila potřebu emancipovat se od rodičů a institucí vedených příslušníky starších generací (včetně spolků jako byly Junák či Sokol) a nalézt protiváhu ke každodenní dřině v průmyslových městech.[9] Zároveň vyjadřoval touhu po zdravém přírodním prostředí a romantice.[6] Vliv skautingu, jehož rámec už řadě trampů nedostačoval, se i nadále projevoval zejména v jejich tábornických dovednostech.[10]

Za datum vzniku trampingu je obecně považován rok 1918, kdy byla na Vltavě ve Svatojánských proudech, dnes zatopených vodami štěchovické přehradní nádrže, založena trampská osada Ztracená naděje. Už v předcházejících letech byly ale oblasti na jih od Prahy navštěvovány neformálními tábořícími partami mladíků, z nichž mnozí měli skautskou minulost. Pozdější osadníci Ztracené naděje, družina Vyder, byli jednou z takových skupin. Do Svatojánských proudů jezdili už od roku 1913 a jejich tábořiště neslo postupně několik názvů inspirovaných westernovou literaturou a filmy, než v roce 1918 (udáván je i roku 1919) získalo ten současný.[11][12] V následujících letech se tramping intenzivně rozvíjel zejména v okolí Prahy, především v povodí Vltavy, Sázavy a Berounky, kam vyráželi trampové z hlavního města. Postupně ale pronikal i do dalších částí Československa. V Brně jsou například první trampové doloženi k roku 1924,[13] v Bratislavě vznikla první trampská osada v roce 1928,[14] v Ostravě v roce 1929[15] a v Liberci se tramping mezi českou menšinu rozšířil až v roce 1931.[16] V průběhu 30. let se stal masovým fenoménem, široce akceptovaným způsobem rekreace a součástí kulturní a společenské scény první republiky.[17]

Doba protektorátu nepřinesla do podoby trampingu zásadní změny. I když se někteří trampové zapojili do odboje, nepředstavoval pro okupační úřady velké riziko. Sloužil i jako víkendový únik před náročnou protektorátní každodenností.[18] Po komunistickém puči v roce 1948 se pozornost režimu soustředila na organizace jako Junák nebo Sokol a mládež se měla sdružovat přednostně v ČSM. Neorganizovaný tramping, který nebyl kontrolovaný státem a který nebylo možné jednoduše zrušit, se díky tomu v 50. letech stal alternativou i pro některé bývalé skauty. Rozšířil se také více do vysídleného pohraničí a nová generace trampů se soustředila spíš na volný pobyt v přírodě než na usedlé chatové osadnictví.[19] Na začátku 60. let se v hnutí začala projevovat nová, početně silná a aktivní generace, které se s příchodem Pražského jara otevíraly nové kulturní i organizační možnosti. Docházelo k postupné rehabilitaci trampingu na veřejnosti, ústupu od perzekuce trampů a snahám zapojit trampské a skautské prvky do činnosti ČSM. Vznikaly nové trampské časopisy, hudební skupiny a festivaly.[20]

Podoba trampingu za normalizace vycházela z vývoje v 60. letech. Společensky byl tolerován, ale stát usiloval o to mít veřejná vystoupení trampů pod kontrolou. Jednotliví trampové a osady, zejména mladší generace, se potýkali se zájmem bezpečnostních složek, který mohl přerůstat do šikany. Tramping nadále tvořil jeden z výrazných způsobů sdružování a volnočasových aktivit a pravidelně se prolínal s činností tábornických oddílů vycházejících z metodiky skautských organizací. Podobně jako v 50. letech se i v 70. letech někteří členové zrušených skautských spolků stávali trampy. Zformovaly se také skupiny trampů-emigrantů v zahraničí.[21]

Po Sametové revoluci došlo k rozvoji trampské kulturní scény, vycházely například nové trampské časopisy a publikace s trampskou tematikou, jejichž distribuce by nebyla za předchozího režimu možná. Zároveň ale tramping přestal být v konkurenci ostatních možností seberealizace a trávení volného času masovým fenoménem. Možnosti jeho provozování ovlivnily také změny ve struktuře vlastnictví lesů a zřizování nových chráněných oblastí, kde bylo volné táboření omezováno. Trampská subkultura a její dějiny se poprvé vě větší míře staly předmětem odborného etnografického a historiografického výzkumu.[22].

Remove ads

Projevy trampingu

Symbolika

Symbolem trampingu je znak woodcraftu (lesní moudrosti), který má podobu kruhu s buvolími rohy. Oproti woodcrafterskému hnutí se trampové nedrží jednotného barevného schématu bílého kruhu a modrých rohů, ale používají jej hlavně na vlajkách a osadních znacích i v jiných barevných kombinacích nebo jej doplňují o další prvky.[23][24] Jako trampská hymna je v rámci hnutí uznávána píseň Vlajka od Jendy Kordy,[25] podobný status ale měly místy v minulosti i písně Srdce trampů od Gézy Včeličky[26] a Rosa na kolejích od Wabiho Daňka. Charakteristickým trampským pozdravem je od 40. let 20. století podání ruky se vzájemným zalomením palců, jako slovní pozdrav se používá „ahoj“. [27]

Sdružování a zvyky

Podstatnou a důležitou vlastností trampingu bylo a stále je, že nebyl nikdy pevně organizován. Sdružování trampů probíhá na bázi neformálních part, trampských osad a dalších podobných uskupení. Pro trampskou osadu se tradičně používá zkratka T. O., která byla někdy doplňována dalšími upřesňujícími písmeny (například T. O. P. mohlo znamenat trampská osada pražská). Osada jako spolek může být spojena s konkrétní chatovou osadou nebo domovským tábořištěm, není to ale podmínkou. V čele osady zpravidla stojí volený šerif, který je jejím hlavním reprezentantem, ale jehož pravomoci se osadu od osady liší. Některé osady se spojují do větších sdružení (například Svaz brněnských osad) na základě přátelství jejich členů, podle geografické blízkosti a kvůli pořádání společných akcí. Zároveň existují i trampové „samotáři“, kteří nejsou členy osad, a trampingu jako aktivitě se věnují i jednotlivci, pro které není tento rozměr hnutí rozhodující.[28][29][30] Další formou sdružování jsou trampské hudební soubory, které někdy vznikají v rámci osady, ale jindy existují i samostatně.[31] Pravidla stanovující povinnosti a chování členů osad se od sebe mezi různými osadami můžou lišit.[32]

Společenské setkání trampů spojené s večerním slavnostním ohněm se slangově označuje jako potlach, což je odvozenina od potlače severoamerických Indiánů a zároveň českého slova tlachat.[23] Účastníci potlachu o něm bývají pořádající osadou informováni prostřednictvím zvadel (výtvarně provedených pozvánek), program akce většinou tvoří zpěv trampských písní a různé hry a soutěže. Je zvykem, že každá osada uspořádá alespoň jednu takovou akci do roka. Dále se trampové setkávají i při různých dalších sportovních, kulturních a recesistických akcích nebo při dalších událostech, jako jsou dobrovolnické brigády nebo vzpomínková setkání.[33] Kromě přírodního prostředí se trampské akce konají také v hostincích, ať už umístěných ve městě nebo v oblíbených trampských oblastech. Některé podniky mají díky tomu specifický kolorit a výzdobu.[34]

Mezi trampy jsou rozšířeny různé charakteristické zvyky, obřady a „nepsaná“ pravidla, které jsou částečně podobné zvykům a obřadům skautských a woodcrafterských organizací. Obřady bývají spojeny se hlavně zapalováním slavnostního ohně na potlachu nebo přijímáním nových členů do osady. Někdy mají svébytný obřadný charakter i další události prožívané trampským kolektivem, například osadní svatby, vítání jara nebo pohřby a vzpomínkové akce.[32] Rozšířeným zvykem je, že účastníci akce dostávají na památku „camrátka“ (též „cancátka“), drobné upomínkové ručně vyráběné předměty, které mají nejčastěji podobu zdobených dřevěných koleček s poutkem k zavěšení. Jako ceny ze soutěží nebo k jiným příležitostem bývají udělovány „placky“, většinou jde o ručně dekorované a výtvarně zpracované oválné desky, které jsou vyrobeny ze šikmo seříznutého dřeva větve nebo kmene stromu. Jsou ale možné i jiné způsoby provedení.[23]

Podoby pobytu v přírodě

Thumb
Kemp Mrtvé dítě v Roverských skalách

Trampové v přírodě zpravidla kombinují pěší putování s tábořením. Část trampů se věnuje také vodáctví. Navštěvovány jsou zejména turisticky atraktivní oblasti s dostatečně členitou lesnatou krajinou, za první republiky šlo především o údolí velkých řek a jejich přítoků (např. Vltava, Sázava, Berounka, Jihlava, Oslava), oblíbenými se ale staly i větší lesní celky jako brdské Hřebeny nebo různé skalní oblasti (např. Český a Moravský kras, pískovce České křídové pánve). Trampové zpočátku vyráželi hlavně do míst v okolí svého bydliště, což bylo dáno časovým omezením plynoucím z šestidenního pracovního týdne. Postupně ale docházelo k rozšíření jejich akčního radiusu, mimo jiné i při tzv. „velkých vandrech“, delších putováních probíhajících o dovolené.[35]


Táboření trampů v přírodě bylo od začátku často jednoduché a improvizované, což je pro velkou část hnutí charakteristické dodnes. Nocovalo se „pod širákem“, pod jednoduchým stanem nebo v různých nalezených přístřeších, jako byly lesnické boudy, seníky, jeskyně nebo skalní převisy. Opakovaně navštěvovaná tábořiště s ohništěm a případně základním vybavením, jako jsou lavičky nebo upravené místo na spaní, se v rámci subkultury nazývají campy (příp. kempy), mají vlastní jména a často se o ně stará některá z trampských osad. Na některých jsou budovány i další konstrukce jako různé přístřešky, otevřené sruby nebo například totemové sloupy, pamětní místa a studánky. Existence campů není obvykle formálně podložena a záleží na toleranci místní lesní správy, majitele pozemku nebo případně dalších institucí. K jejich užívání se v trampské komunitě váže několik zvyklostí, jako jsou umístění návštěvní knihy (kempovky) nebo udržování místa v čistotě a s doplněnou zásobou dřeva. Omezování veřejného přístupu k campům (např. zamykáním srubu) nebo zveřejňování jejich polohy bývají mezi trampy považovány za neetické.[36]

Thumb
Trampská chatová osada Askalona na řece Kocábě v zimě

Kromě jednoduchých tábořišť vznikaly za první republiky i soukromé trampské chaty a chatové osady umožňující dlouhodobější pobyt na místě. Jejich polohu určovala jak oblíbenost míst trampy, tak i dostupnost pozemků. Někteří velcí pozemkoví vlastníci, například rod Colloredo-Mansfeldů na brdských Hřebenech, byli totiž sice vstřícní k táboření, souhlas s pronájmem a se stavbou trvalé chaty bylo ale jednodušší získat u drobných sedláků a obecních samospráv.[37] Část chat zejména sociálně slabších trampů byla také stavěna načerno a případně dodatečně legalizována.[38] Zároveň se svépomocně budovanými stavbami už byly v meziválečné době k dispozici i standardizované komerční nabídky chat nejen pro trampské uživatele[39] a některé trampské osady využívaly jako své stálé působiště například i dlouhodobě pronajaté rodinné kabiny říčních lázní.[40] Nové trampské chatové osady přestaly vznikat zhruba v 50. letech 20. století. Někteří trampové se namísto toho zaměřili na obývání a rekonstrukci společně užívaných chalup ve vysídleném pohraničí. V průběhu 20. století se také vyskytlo několik různě úspěšných pokusů o dobrovolnickou konzervaci a opravu hradních zřícenin a jiných podobných staveb, které vycházely z trampského prostředí (např. Helfenburk u Úštěka, Nový hrad u Blanska, Helfštýn nebo Prostiboř).[36] Některé původně trampské chatové osady ztratily svůj specifický charakter a přeměnily se postupně na běžné rekreační oblasti, které zastřely původně přírodnější podobu krajiny.[38][41][42]

Oděv a výstroj

Výrazným rysem trampingu je oděv, který zpravidla kombinuje oblečení vhodné do přírody s různými westernovými nebo vojenskými prvky. Některá zavazadla jako zejména „usárna“ (americká torna M1910) jsou považována za charakteristická pro tramping.[8] V trampské literatuře se často objevuje členění vývoje prvorepublikového trampského oděvu od Boba Hurikána, který odlišoval prvotní „dobu kovbojskou“, kdy se nosilo oblečení napodobující Divoký západ a pozdější „dobu kanadskou“, pro kterou bylo příznačné praktičtější odění do přírody. Jde ale spíše o reflexi dobových modních trendů než univerzální pravidlo, pro trampský oděv je příznačná malá míra uniformity, kdy může být příslušnost k subkultuře dávána najevo různými způsoby.[23][43]

Po 2. světové válce se rozšířenou součástí trampského oděvu staly domovenky, nášivky se znakem osady nošené na rukávu bundy nebo košile. Mezi trampy také pronikalo vojenské vybavení, a to jak z poválečných výprodejů, tak i z výstroje ČSLA. Populární byly zejména britské battledressy nebo německé torny s kožešinou zvané „tele“, prestižní povahu mělo vybavení americké armády dostupné především v západních Čechách. Přetrvávající zájem o různé varianty „usárny“ vedl k tomu, že její kopie začalo v 60. letech vyrábět domácí družstvo Opus. V průběhu 2. poloviny 20. století se součástí běžného trampského oděvu stávaly i další prvky jako džíny, moderní americká vojenská výstroj, klobouky s liščím ohonem vyráběné z kožešnického odpadu nebo motivy odkazující na americkou občanskou válku [44][45]

Hudba

Podrobnější informace naleznete v článku Trampská hudba.

V době vzniku trampingu se u trampských ohňů zpívaly například národní písně, kuplety nebo písničky Karla Hašlera, trampové ale velmi brzy skládat i hudbu vlastní. Jako první trampská píseň je udávána buď V záři červánků, kterou v roce 1919 složil Jarka Mottl, nebo píseň Indián, která je přisuzována Josefu Rösslerovi-Ořovskému či Karlu Kuthanovi. Raná trampská hudba byla po melodické stránce ovlivněna hlavně americkými šlágry a dobovou taneční hudbou (waltz, tango, foxtrot, charleston), v mnohem menší míře pak domácími žánry. Zahraniční zdroje trampové přetextovávali nebo si vymýšleli texty a melodie vlastní s důrazem na zpěvnost a možnost sborové reprodukce. Převažovaly písně lyrické věnované tématům jako jsou příroda, exotika, kamarádství nebo milostné vztahy. Epické písně měly často charakter dobrodružných či humorných příběhů ze života kovbojů nebo námořníků. Zhruba od přelomu 20. a 20. let 20. století se trampské písně staly natolik populárními, že začaly být vydávány a reprodukovány i komerčně, což trampským autorům, jako byl například Jarka Mottl, umožnilo svou práci profesionalizovat. Trampské sbory také začaly vystupovat v rozhlase a na kulturních akcích pro jiné než trampské publikum.[46][47]

S nástupem zvukového filmu na přelomu 30. a 40. let se mezi trampy staly populárními kovbojské písně, které pak skládali i domácí autoři.[48] Nový rozvoj trampské hudby pak přinesla 60. léta, kdy do ní mladí interpreti jako například Hoboes, Rangers nebo Greenhorns vnášeli prvky z aktuálních žánrů, jako byly moderní country, bluegrass nebo beat. Dobová popularita trampingu vedla i k širšímu užívání westernových motivů v mainstreamové populární hudbě, například u interpretů jako byli Waldemar Matuška, Karel Gott nebo tvůrci z okruhu Divadla Semafor. Docházelo také k rychlému rozvoji festivalové scény, jehož nejvýraznějším zástupcem byla Porta založená roku 1967.[49]

Další umělecká tvorba

Rozšířená je především literární tvorba, dále výtvarné umění reprezentované nejvíce sochařstvím, malířstvím a fotografií.

Trampská literární tvorba byla za 1. republiky vydávána především časopisecky, někteří trampové jako Géza Včelička, Bob Hurikán nebo Bohuslav Čepelák publikovali i v zavedených nakladatelstvích nebo sešitových románových edicích typu rodokapsů.[50] Trampská amatérská literární soutěž Trapsavec založená roku 1971 je jednou z nejstarších stále existujících literárních soutěží v České republice.[51] Za normalizace existovala pestrá trampská samizdatová scéna, která nahrazovala zakázané oficiální trampské časopisy a rubriky. Byla orientována spíše na literární tvorbu a reflexi života trampského hnutí než čistě politicky.[52][53]

Trampská dramatická tvorba byla za 1. republiky reprezentována amatérskými soubory.[54]V sochařské tvorbě převažují amatérské výrobky ze dřeva, například plastiky a dlabané reliéfy, které slouží jako soutěžní ceny nebo k ozdobě trampských chat. Výrazným příkladem trampského řezbářství jsou totemy, které bývají stavěny na osadách a tábořištích a které jsou inspirované uměním amerických indiánů, ale často obsahují i originální nové prvky. V roce 1971 byl založen Klub trampů řezbářů, který pořádá pravidelné výroční výstavy.[55]

Sport

Tramping měl už od začátku sportovní rozměr, protože pobyt v trampů v přírodě byl spojen s pěším turistikou a vodáctvím. Provozování dalších sportů a pořádání sportovních přeborů se pak rozvíjelo společně s rozmachem chatových osad, které pro ně představovaly vhodné prostředí. Rozšířené byly atletické disciplíny, dále pak box, kopaná, kanoistika, kuželky, lukostřelba, plavání, stolní tenis, volejbal a v závislosti na zvyklostech jednotlivých osad i další sporty. V trampském prostředí se také ujal a rozšířil nově vzniklý nohejbal. Pestrá a aktivní trampská amatérská sportovní scéna se za 1. republiky začala prolínat i s profesionálním sportem, zároveň se ale mezi trampy vyskytoval odpor k zavedeným sportovním organizacím. Zakládány byly proto i samostatné trampské kluby, ligy a sportovní asociace. Ve 40. letech ale docházelo k jejich nucenému začleňování do organizací kontrolovaných státem.[56][57][58] To vedlo k odlivu zájmu trampů o organizovaný sport. Současné trampské sportovní aktivity mají spíše neformální charakter a s vrcholovým sportem se neprolínají.[59]

Slang

Trampský slang je blízký slangu studentskému, vojenskému a sportovnímu, má ale i svou originální slovní zásobu. Mnoho termínů existuje především pro součásti trampské výstroje nebo k popsání různých způsobů příslušnosti k trampingu. Slovo „kamarád“ tak například slouží jako obecné označení trampů, zejména při oslovování, pro netrampy jsou zase někdy používány posměšné výrazy „astrachán“, „paďour“ nebo „mastňák“.[23] Rozšířeno je užívání přezdívek, které mnohdy vznikají samovolně, ale občas jsou také nováčkům udělovány při příležitosti přijetí do osady.[32]

Kromě přezdívek je pro tramping charakteristické i vytváření rozmanitých toponym, kterými jsou pojmenovávána a romanticky přejmenovávána oblíbená místa jako říční údolí nebo jednotlivé osady a campy (tábořiště). Trampská toponyma mají většinou exotický a romantický rozměr (např. Yukon, Aloha, Měsíční údolí) nebo jsou odvozena z vlastností jednotlivých lokalit a událostí, které se na nich odehrály (např. Liščárna podle výskytu lišek nebo Údolí děsu podle náhlé povodně). Vyskytují se ale i pomístní jména humorná (např. Krakonošovo Quantanámo) nebo zkrácené varianty již existujících názvů (např. Ketkovák, Blížáky). Některá tato jména žijí jen mezi malými skupinami trampů, jiná se široce ujala a jsou používána i mimo trampské prostředí (např. Roverské skály nebo lom Alkazar).[60][61]

Remove ads

Společenský význam

Přínos trampingu

Prvorepubliková společnost začala především v průběhu 30. let oceňovat kulturní přínos trampingu, ale i jeho rozměr sportovně-branný, zdravotní a sociální. Trampská hudba se stala jedním z typických popkulturních produktů meziválečného Československa. Příliv rekreantů inspirovaných trampským hnutím napomáhal hospodářskému rozvoji venkova a na trampy se také začal zaměřovat marketing komerčních služeb a obchodů, například s potravinami a tábornickým vybavením.[62] Jak kulturní, tak i rekreační a sportovní význam trampingu přetrvávaly i v dalších desetíletích. Za totalitních režimů také fungoval jako alternativní způsob sdružování, který nebyl plně kontrolován státem.[zdroj?]

V některých případech se trampové zapojovali do utváření společenských organizací, které nebyly čistě trampské. V roce 1968 vznikla z pokusů propojit výchovu mládeže v rámci ČSM s trampingem samostatná Česká tábornická unie, která je dodnes jednou z větších organizací pracujících s dětmi.[52] Tvořili také spolu s bývalými skauty a woodcraftery velkou část členů prvního českého environmentálního hnutí Tis - Svaz pro ochranu přírody a krajiny, které existovalo v letech 1969–1979, a účastnili se aktivit Hnutí Brontosaurus.[63][64]

V roce 2025 byl tramping zařazen na Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury Středočeského kraje.

Kontroverze a perzekuce

V různých obdobích byl tramping částmi společnosti z různých důvodů kritizován, případně i perzekvován. K plnohodnotné perzekuci docházelo zejména za totalitních režimů, dílčí spory probíhaly ale i v demokratických podmínkách.

V období 1. republiky byl tramping kritizován ze strany některých skautských organizací a činitelů. Už roku 1924 například vydal text zaměřený proti trampům zakladatel Junáka Antonín B. Svojsík.[65] Předmětem junácké kritiky byly výstřelky „divokých skautů“ a riziko, že budou zaměněni se skauty organizovanými.[66] Na venkově se také vyskytovaly občasné stížnosti na rušení nočního klidu a drobné škody na majetku způsobované trampy.[67][38] Negativní pohled části veřejnosti na tramping nabýval až rysů morální paniky a vyústil v dubnu 1931 ve vydání vyhlášky proti výstřelkům campingu a trampingu, kterou podepsal český zemský prezident Hugo Kubát a která byla následně podle něj označována jako „Kubátův zákon“. Zakazovala společné táboření osob různého pohlaví ve stanech a srubech mimo táboření rodinného, užívání nedostatečného koupacího oděvu, koupání na zakázaných místech a zpívání nemravných popěvků. Dodržování vyhlášky kontrolovalo četnictvo. Vyhláška byla kritizována jak v médiích, tak i na parlamentní půdě a trampských protestních shromážděních. Postupně byla zmírněna a roku 1935 ji zrušil Nejvyšší správní soud jako neústavní.[8][67][68][69][70] Jako problematická byla prvorepublikovými autoritami vnímána také levicová orientace významné části trampů, zejména jejich vazby na komunistickou stranu. Toto křídlo trampského hnutí veřejně reprezentoval hlavně okruh kolem redakce časopisu Tramp, který se výrazně podílel i na organizování protestů proti „Kubátovu zákonu“.[71][72]

Za nacistické okupace nebyli trampové hromadně pronásledováni, potýkali se ale s různými omezeními zasahujícími českou společnost jako celek, například totálním nasazením. Část tradičních trampských chat v Posázaví a Povltaví byla odstraněna při zřízení Štěchovické přehradní nádrže a vojenského cvičiště Waffen-SS na Benešovsku. V tisku bylo kritizováno chování divokých trampů v kontrastu k mládeži organizované v Kuratoriu a čeští fašisté z Vlajky označovali tramping za neblahý důsledek vlivu liberálně-demokratického vzdělávání a čtení rodokapsů na mládež. Poklidné trampování spolkového charakteru bylo ale tolerováno. Někteří trampové bojovali v zahraničním vojsku (např. Vilda Jakš) nebo i dříve v interbrigádách (např. Leopold Hofman), případně se podíleli na domácím odporu a odboji (např. Bob Hurikán, Ladislav Brožek), okupační bezpečnostní orgány ale nevnímaly celé hnutí jako problematické a sledovaly ho jen okrajově.[73][74]

S nástupem komunistického režimu přestaly existovat oficiálně registrované osady jako samostatné spolky. Pronásledováni byli levicoví nekomunističtí trampové, kteří byli označováni za trockisty a byli reprezentovaní zejména Jack London Clubem. Perzekuce se ale nevyhnula ani volnému trampingu. Státní bezpečnost i Veřejná bezpečnost věnovaly pozornost zejména shromažďování trampů, při rozhánění trampských potlachů bylo běžně užíváno násilí a byly zabavovány různé prvky trampské výstroje. Tyto zákroky byly zdůvdňovány bojem s kriminalitou mládeže, trampové byli v tisku dehonestováni a vykreslováni jako chuligáni a páskové, případně jako účastníci přežilého naivně romantického hnutí. Symbolem komunistické perzekuce se stal násilně rozehnaný tzv. Krvavý potlach v Jetřichovicích v roce 1963.[52] S uvolněním politické situace ve 2. polovině 60. let se množství zákroků proti trampům snížilo, vznikl ale i stereotypní obraz trampa-chuligána, tzv. „kovbojíčka“.[75] Za normalizace se bezpečnostní složky soustředily především na trampskou mládež a trampy, kteří byli společensky nebo kulturně aktivní. Největší intenzity dosáhla perzekuce v roce 1977 a v několika následujících letech, kdy se SNB zaměřil na problematiku mládeže sérií celostátních bezpečnostních akcí, z nichž akce zaměřená proti trampingu nesla označení Hurikán. Probíhaly při ní dokumentace trampů a trampských osad, rozsáhlá likvidace trampských tábořišť, monitoring kulturních vystoupení, zákroky k omezení pořádání potlachů i pokusy o rozklad trampských osad. StB se také snažila mezi trampy získávat tajné spolupracovníky a docházelo k časté perlustraci a drobné šikaně trampů ze strany VB. Míra prosazování jednotlivých opatření se ale mohla na regionální úrovni lišit a také starší generace trampů vázaná na chatové osady byla pro bezpečnostní složky usilující o „ochranu mládeže“ méně zajímavá.[76]

Od 70. let docházelo také k častějším střetům trampů s orgány ochrany přírody. Táboření v lesích bylo oficiálně zakázáno, zpřísnění přinesl zejména nový lesní zákon z roku 1976. Dřívější majetkoprávní změny v důsledku znárodnění ale znamenaly faktické omezení dohledu a často tak záleželo především na vztahu trampů s hajným, který mohl tábořiště a jednoduché volně přístupné sruby tolerovat. S oficiálním vyhlašováním nových chráněných území se ale některé oblíbené trampské oblasti dostávaly i do kompetence státních orgánů ochrany přírody, které mohly na zažitý způsob užívání území reagovat přísněji.[37][52][77] Trampské aktivity byly v některých regionech kvůli ochraně přírody omezovány i po roce 1989. Kolem přelomu století tak došlo k rozsáhlé likvidaci tábořišť v nově zřízeném Národním parku České Švýcarsko nebo v CHKO Český ráj.[38] V posledních letech narostla kritika trampských kempů, které představují nedovolené zásahy do chráněných oblastí. Jejich kritici upozorňují, že může jít o černé stavby a trampové v nich zapalují a udržují oheň.[78][79][80][81] Vznikla i mapa těchto kempů, zejména z oblasti Kokořínska[82] a téma budí vášnivé diskuse také na sociálních sítích.[83][84] V roce 2025 byla zřízena ředitelem Agentury pro ochranu přírody a krajiny odborná skupina pro řešení problematiky trampingu a souvisejících aktivit v CHKO Kokořínsko, která v červnu 2025 vydala závěrečnou zprávu, kde doporučila část trampských kempů odstranit a část podmínečně legalizovat.[85][86][87][88]

Remove ads

Reflexe trampingu

Literatura

V roce 1928 vyšel „první český trampský román“ Arizona, jehož autorem je Jaroslav Jan Paulík. Je poetistickou prózou a trampský motiv je dobově příznačným výrazem životního stylu protestujícího proti konvencím.[89][90] Do trampského prostředí byl zasazen také román „červené knihovny“ Osada mladých snů od Viléma Neubauera[91] a čerpaly z něj humoristické knihy Jaroslava Žáka a Vlastimila Rady Budulínek a Matlafousek čili Vzpoura na parníku "Primátor Dittrich",[92] Dobrodružství šesti trampů aneb Nové pověsti české[93] a Z tajností žižkovského podsvětí,[94] později vydané pod souhrnným názvem Bohatýrská trilogie.[95] Zatímco Neubauerova kniha byla ve své době hodnocena převážně kriticky, romány Rady a Žáky byly kladně přijaty i mezi trampy.[96]

Film

Prvním celovečerním filmem s trampskou tematikou byla Osada mladých snů (režie Oldřich Kmínek, 1931) podle stejnojmenného románu, která se setkala s převážně negativním přijetím. V roce 1933 pak šla do kin komedie Karla Lamače Dobrý tramp Bernášek a v roce 1939 byla zfilmována divadelní populární hra Příklady táhnou s trampskými protagonisty.[97] V 60. letech 20. století se trampské tematice věnoval režisér Pavel Brezina, jenž připravil krátkometrážní dokument Potlach (1965), který představoval tramping v pozitivním světle, a režíroval šestidílný muzikálový seriál Československé televize Dobrodružství šesti trampů (1969) podle stejnojmenné knihy. V obou dílech vystupovaly i různé dobové trampské osobnosti.[98] Trampskou estetiku využivalo také filmové zpracování divadelní hry Balada pro banditu z roku 1978.[99]

Výzkum a muzea

Pokusy o vyhodnocení významu a historie trampingu vycházely nejprve od samotných trampů. Předválečná historie trampingu z dob prvopočátků trampingu je známa díky osobnosti Boba Hurikána a jeho knize Dějiny trampingu, popisující zlomkovitě některá známější místa, kam předváleční trampové (hlavně pražští) jezdili, a osady, které autor znával. Hurikánova kniha je poměrně rozsáhlá, ovšem je amatérským a emociálně laděným popisem doby psaným pohledem přímého účastníka;[100] uvádí některé, dnes již známější události z historie trampingu a některá fakta; nečiní si nárok na kompletní ani odborné hodnocení fenoménu zvaného tramping.

Odborný zájem o tramping reprezentovaly zpočátku práce zaměřené na jeho historii a dělnický charakter.[67][71] Z hlediska etnologie se jako jeden z prvních věnoval trampingu v roce 1985 slovenský etnolog Arne Mann.[32] K většímu rozvoji výzkumu trampingu došlo až v 90. letech 20. století, kdy se tématu začal věnovat Etnologický ústav Akademie věd ČR, zejména etnolog Karel Altman.[101][102] V roce 2010 bylo poprvé záměrně archeologicky zkoumáno trampské tábořiště jako takové, výzkum v údolí Otročínského potoka prováděla Katedra archeologie Západočeské univerzity pod vedením Pavla Vařeky.[103]

První stálou muzejní expozici věnovanou trampingu otevřelo Regionální muzeum v Jílovém u Prahy v roce 1988.[104] Po roce 2000 na něj navázalo Muzeum umění a designu Benešov, které se zabývalo zejména stavbami trampských osad a drobnou hmotnou kulturou. Dílčí publikace tohoto výzkumu je obsažena v publikaci Z Benešova za architekturu 20. století.[105] V Posázaví pak byly muzeem rozmístěny informační tabule seznamující s fenoménem trampingu a Posázavského pacifiku. Bohatý dokumentační fond byl však při politickém útoku na benešovské muzeum roku 2017 zlikvidován.[zdroj?] Expozici vycházející z vlastních sběrů zřídila v roce 2023 na zámku v Doudlebech nad Orlicí skupina trampů v čele s Jiřím „Fredem“ Jedličkou.[106]

Kromě stálých expozic byla trampingu věnována od začátku 21. století řada výstavních projektů. Etnografické oddělení Národního muzea v Praze v roce 2018 připravilo obsáhlou výstavu Století trampingu, k níž byla vydána doprovodná publikace.[107]

Remove ads

Osobnosti

Mezi trampy lze najít i celou řadu významných českých umělců, sportovců a jiných osobností veřejného života. Vzhledem k rozšíření trampingu s ním často měly zkušenost také osobnosti, které se mu jinak systematicky nevěnovaly, například Karel Kryl[108] nebo Karel Gott.[109]

Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads