Vít Eusebius z Trautsonu

Hrabě Vít Eusebius Timotheus Karel z Trautsonu (německy Veit Euseb Graf von Trautson, latinsky Vitus Eusebius Trauthson Comes in Falckenstein, 24. ledna 1684 nebo 1688 – březen 1760) byl rakouský šlechtic z rodu Trautsonů, poslední mužský příslušník hraběcí rodové linie z Poysbrunnu. Působil jako duchovní, kanovník v Pasově a v Olomouci a infulovaný převor kláštera Jana Křtitele v Zsámbéku v západních Uhrách.^[2]

Vít Eusebius z Trautsonu
Narození	24. ledna 1684
Úmrtí	1750 (ve věku 65–66 let) nebo 1760 (ve věku 75–76 let)
Povolání	kanovník
Rodiče	František Eusebius z Trautsonu[1] a Cecílie ze Spauru a Flavonu
Rod	Trautsonové
Příbuzní	Jan Karel z Trautsonu, Marie Alžběta Trautsonová z Falkensteinu, Marie Anna Trautsonová z Falkensteinu a František Antonín Klemens z Trautsonu (sourozenci) Jan Vilém z Trautsonu (bratranec)
Znak
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Život

Narodil se jako třetí syn hraběte Františka Eusebia z Trausonu a jeho manželky hraběnky Anny Cecílie ze Spauru.

Byl určen pro dráhu duchovního, stal se kanovníkem v Pasově a Olomouci, a později byl infulovaným převorem kláštera sv. Jana Křtitele v západouherském Zsámbéku v Pešťské župě. Vykonával funkci preláta Uherského království a byl přísedícím proboštství Steinach.

Jelikož oba jeho starší bratři zemřeli dříve než on – Jan Karel kolem roku 1730, a poté také nejstarší bratr, majorátní pán František Antonín Klemens v roce 1738 – zdědil Vít Eusebius v roce 1739 trautsonská svěřenská panství a statky. Následně rezignoval na své církevní úřady a hodnosti, aby se mohl věnovat správě rodového hospodářství.

Vít Eusebius z Trautsonu zemřel v březnu 1760 ve Vídni. Nikdy neoženil, zůstal svobodný a bezdětný, rodový majorát proto přešel jako dědictví na jeho bratrance knížete Jana Viléma z Trautsonu.

Příhody

O hraběti, kterého jeho poddaní nazývali prostě Veitl Trautson, se traduje několik zábavných historek. Jeho velký nos a jeho často groteskní vystupování byly obecně známé. Těšil se obzvláštní oblibě císaře Karla VI. a stal se jeho stálým průvodcem a společníkem na honech. Jednoho dne se císaři podařil mistrovský úlovek, kdy skolil jelena, načež a hrabě Vít Eusebius zvolal: „Poslouchejte, Vaše Veličenstvo, to byla skvělá trefa! Vaše Veličenstvo by mohlo být lovcem“. Na to císař s úsměvem odvětil: „Tak, tak, Vítku, nedá se nic dělat, my už máme jiné živobytí“.

V roce 1722, kdy byl Vít Eusebius ještě kanovníkem v Pasově, kdy za přičinění císaře Karla VI. byla vídeňská diecéze povýšena na arcibiskupství, což pro pasovskou diecézi znamenalo značnou finanční ztrátu. Papežská bula Inocence XIII., vydaná 1. června 1722 ještě nebyla zveřejněna, když byl Veitl Trautson, coby pasovský kanovník kapitulou pověřen, aby vznesl námitky při audienci u císaře. Císař si v případech, které mu byly nepříjemné, si mumlal pro sebe nejrůznější nesrozumitelná slova a audienci pak ukončoval pokývnutím hlavy. Ale Trautson se nesrozumitelným mumláním, jehož význam ostatně dobře znal, nenechal odradit, a ptal se stále znovu: „Co říkáte, Veličenstvo? Co říkáte?“ A když se opět ozvalo jen nesrozumitelné mumlání, pokračoval: „Ale proboha, Veličenstvo, já z toho mumlání nerozumím ani slovo.,,“ To už bylo na císaře příliš a odpověděl docela hlasitě: „Na změny je už příliš pozdě, papežská bula je už ve Vídni!“ – „No konečně, Veličenstvo!“ zvolal Trautson. „Teď aspoň vím, co mohu sdělit svým bratřím kanovníkům – ale nějaké brum, brum, brum, no řekněte, Veličenstvo, kdo by tomu mohl rozumět?“ a audience byla ukončena. Císař, který hraběte dobře znal, mu jeho přirozenou naivitu neměl za zlé.^[3]