Valhalla

Valhalla, staroseversky Valhǫll („Síň padlých“) je v severské mytologii Ódinovo sídlo v Ásgardu, kde se shromažďují válečníci zabití v boji, zvané einherjové. Jméno je většinou vykládáno ze staroseverských slov valr („padlý na bojišti“) a hǫll („síň, hala“).^[1][2]

Valhalla na islandském rukopisu ze 17. století

Valhalla od Maxe Brücknera (1896)

Tento článek je o severské mytologii. O památníku u Řezna pojednává článek Památník Walhalla.

Valhall je také jméno kopce nedaleko Olofströmu v jižním Švédsku, o kterém se v lidovém povědomí tradovalo, že v něm přebývají mrtví.^[1] Walhalla je památník z 19. století nedaleko bavorského Řezna.

Mytologie

Nejstarší zmínka o Valhalle pochází z Písně o Grímnim, obsažené v Poetické Eddě, kde je zmiňována společně s dalšími budovami Ásgardu. Valhalla leží v Glaðsheimu, a padlé válečníky do ní přivádí valkýry. Její krov je udělán z kopí, střecha ze štítů a na lavicích leží brnění; na jedné ze západních bran, zvané Valgrind, visí vlk a poletuje nad ní orel, na střeše se u stromu zvaného Læraðr se pase koza Heiðrún, která je nekonečným zdrojem medoviny, a jelen Eikþyrnir, z jehož parohů teče zdroj všech řek, Hvergelmir. Až nastane ragnarǫk, vydají se v počtu osmi set z každé z pět set čtyřiceti bran Valhally na boj s vlkem – Fenrim.^[1][2][3]

V Gylfiho oblouznění v Prozaické Eddě přidal Snorri Sturluson další detaily: štíty na střeše jsou zlaté, válečníky obsluhují valkýry a podává se maso kance Sæhrímnir, který je každý den sněden, ale ráno je zase živý. Zmiňován je i kuchař Audhrímnir a kotel Eldhrímnir. Nakonec se uvádí, že einherjové spolu celé dny bojují, ale k večeru jsou opět všichni na živu a hodují spolu.^[1][2][4]

Další zmínky o Valhalle se objevují ve skaldské poezii 9. a 10. století: Hákonarmálu Eyvinda Finnssona a v Eiríksmálu. Þórbjǫrn Hornklofi na místo toho zmiňuje Hrafnsmál („Štíty osázenou síň“).^[1][2]

Hypotézy

Podle lingvisty Rudolfa Simek představa Valhally navazuje na starší koncept bojiště, z kterého valkýry odvádí mrtvé bohu smrti. Samotná stavba a její jméno je tak podle jeho názoru relativně pozdní. Také se domnívá, že představa Valhally může souviset s vírou v posmrtný život v mohylách, kde mrtví hodují se svými předky, která je zmiňována v ságách z 13. století. Na podporu této hypotézy uvádí možnou alternativní etymologii z hallr („kopec, skála“).^[1]

Několik hypotéz se dotýká tématu specifického množství bran Valhally. Filolog John Lindow připomíná, že dané číslo („pět set síní a osmkrát pět”) se opakuje na jiném místě Písně o Grimním, v popisu Bílskirnu, Thórovy síně.^[2] Rudolf Simek zase uvažuje o možnosti, že „sto“ vlastně znamená „sto dvacet“ a počet bran Valhally tak může dosahovat čísla šest set čtyřicet. Filolog Magnus Olsen se domníval, že motiv neustálého boje a mnoha bran Valhally, je ozvěnou návštěvy skandinávského návštěvníka římského Kolosea. Simek tuto hypotézu v zásadě odmítá, ale připouští dané číslo má středomořský, snad řecký, původ.^[1]