Vincenc Brandl

Vincenc Brandl (5. dubna 1834 Staré Brno^[1] – 26. prosince 1901 Brno^[2]) byl moravský historik a zemský archivář, který se zabýval moravskými dějinami, místopisem a národopisem. Připravoval kritická vydání historických pramenů, psal studie o právní historii Českého království a životopisy osobností. Aktivně se podílel na probouzení národního povědomí na Moravě a na činnosti českojazyčných spolků v Brně. Zasedal také v moravském zemském sněmu. Patřil k vlivným vědcům, byl oceňovaný pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, objektivitu i vlastenectví.

Vincenc Brandl
Vincenc Brandl (1884)
Narození	5. dubna 1834 Staré Brno, Morava Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	26. prosince 1901 (ve věku 67 let) Brno Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Ústřední hřbitov v Brně
Povolání	archivář, historik, knihovník, středoškolský učitel, redaktor, vydavatel a politik
Témata	dějiny, archivnictví, knihovní věda, editace, vydavatelská činnost a politika
Ocenění	Čestné občanství Moravských Budějovic (1891)
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Hrob Vincenta Brandla

Život

Pocházel z chudých poměrů,^[3] jeho rodiče pracovali ve službách augustiniánského kláštera.^[4] V mládí měl na něj vliv učitel František Matouš Klácel.^[4] Po studiích na Stavovské akademii v Brně a studiu práv na vídeňské univerzitě (obojí ukončil v r. 1853) absolvoval v letech 1856–1857 historicko-filologický seminář. Poté učil nejprve na německém gymnáziu v Brně, v letech 1857–1861 pak na městském reálném gymnáziu ve Starém Brně.^[5] V té době uveřejnil své první odborné studie, psané německy. Významně na sebe upozornil roku 1860, kdy vyvracel názor historika Bedy Dudíka, podle něhož byl Velehrad bájným, nikoliv skutečným centrem Velkomoravské říše.^[3] Podle Brandla se historický Velehrad nacházel blízko toho moderního, v místě dnešního Starého Města u Uherského Hradiště. Dudík toto stanovisko přijal.^[4]

Roku 1861, po smrti Josefa Chytila, byl Brandl jmenován moravským zemským archivářem.^[4] Tuto funkci vykonával téměř 40 let, do roku 1899.^[5] Pod jeho vedením se archiv stal střediskem vědy i národního života. Probíhala zde setkání vědců, literátů, studentů i buditelů. Kriticky se rozebírala literatura a politika, domlouvaly akce na zvyšování národního uvědomění mezi obyvatelstvem.^[4]

Byl členem mnoha sdružení (např. Čtenářského spolku,^[4] Spolku pro vydržování české obchodní školy v Brně nebo Musejního spolku tamtéž, jehož byl předsedou), v roce 1864 byl zvolen tajemníkem Matice moravské,^[6] roku 1869 se stal členem Královské české společnosti nauk^[5] a od roku 1890 České akademie věd a umění.^[7] V letech 1865–1868 byl poslancem moravského zemského sněmu.^[5] Poslanecký slib skládal v únoru 1867 v češtině.^[8] Roku 1886 byl navržen za kandidáta pro volby do říšského sněmu, ale kandidatury se vzdal.^[9]

Brandl jako historik byl samoukem, ale nedostatek formálního vzdělání nahradil pílí a vytrvalostí.^[10] Zastával konzervativní postoje, blízké staročechům, v politice i náboženství, ale měl toleranci pro jiné názory. Současníci ho uznávali pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, rozsáhlou vědeckou a publikační práci, důraz na pravdivost a objektivitu, přátelské vystupování, skromnost a vlídnost. Byl mimořádně výkonný a produktivní, šetřil s časem, ale pro své přátele a spolupracovníky si jej vždy našel. Svými znalostmi a objektivním přístupem si získal respekt i mezi Němci.^[4][11]

Poslední léta života pro něj byla těžká — zemřela mu manželka (velmi tolerantní Němka) a nakonec byl nucen vzdát se vědecké práce kvůli oční chorobě. Na odpočinku pak trávil většinu času v brněnském klášteře.^[4] Zemřel náhle a byl pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, sk. 28/hr. 89-90.^[5]

Dílo

Jako student psal německé a české básně. Část z nich byla objevena až ve 20. letech 20. století v brněnském archivu. Jejich umělecká úroveň nebyla vysoká a sám Brandl se k nim v pozdějších letech stavěl kriticky. Pozoruhodná byla v tomto směru nevydaná německá báseň Der letzte Mönch im Kloster, v níž vyslovil svou nechuť stát se knězem a odpor k přísnému klášternímu životu — názory, od nichž v pozdější době přešel k náboženskému konzervatismu.^[12]

K jeho nejvýznamnějším pracím patří dějepisné studie, kritická vydání historických dokumentů, zejména týkajících se právního řádu Českého království, a životopisy několika osobností.

• Handbuch der Mährischen Vaterlandskunde, Brünn 1860
• Welehrad, Brünn 1860 ^[13]
• Mähren unter König Johann von Böhmen in der Jahren 1311-1318 (1861) ^[14]
• Poloha Starého Velehradu (1862)
• Kniha pro každého Moravana] (1863), národopisná a místopisná publikace pro širokou veřejnost, vydaná u příležitosti tisícího výročí příchodu Cyrila a Metoděje, s cílem podpořit národní a historické povědomí.^{[15] [16]}
• Sněm držaný léta 1612 (1864), první z řady spisů věnovaných odkazu Karla staršího ze Žerotína
• Urkundenbuch der Familie Teufenbach (1867) ^[17]
• Kniha Drnovská (1868), kritické a poznámkami opatřené vydání historických záznamů ze 16. století
• Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Pamět obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. Mor. (1868) ^[18]
• Libri citationum et sententiarum, seu, Knihy půhonné a nálezové (řada svazků po r. 1872)
• Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného „Ježíš a jeho poměr ku křesťanství" (1873) ^[19]
• Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného o spasení po smrti (1873), argumentace proti tvrzením padařovského sedláka a propagátora ateismu Alfonse Šťastného. Brandl varuje, že materialismus bez naděje na posmrtný život otevírá cestu anarchii, násilí a zločinu, jak ukázala krátce předtím Pařížská komuna.^{[20] [21]}
• Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes (1876), slovník staročeských výrazů, vyskytujících se v historických dokumentech
• Carmen, quod in solemnia semisaeculeria patrii poetae Johanis Soukup (1876) ^[22]
• Kniha Rožmberská (1878), kritické a komentované vydání nejstarší památky slovanského práva v Čechách, pocházející z doby před rokem 1300. Brandl tuto knihu zpřístupnil studentům a badatelům, kteří nemohli nebo nechtěli studovat historické archivní materiály.^[23]
• Obrana Libušina soudu (1879, předtím na pokračování v Moravské orlici 1878) — Studie, v níž Brandl na základě jazykovědných argumentů vyvrací tvrzení profesora Šembery, že Rukopis zelenohorský je novodobý padělek.^[24] Pozdějších Sporů o Rukopisy se ale už neúčastnil.^{[4] [25]}
• Vzpomínky (1882)
• Život Josefa Dobrovského (1883), životopis významného jazykovědce, oceňovaný pro svou podrobnost a objektivitu, s důrazem na každodenní život a kladné i záporné vlastnosti. Mimo jiné tu na dopisech dokládá duševní poruchu, kterou Dobrovský ke konci života trpěl.^[26]
• Život Pavla Josefa Šafaříka (1887)
• Život Karla Jaromíra Erbena (1887), ve své době oceňovaný,^[27] ale již se zde projevuje jistý úpadek — Brandl např. nedocenil jeho Kytici a sbírku pohádek.^[4]
• Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau (1893) ^[28]

Vydal moravské památky právního charakteru z doby předbělohorské (např. Kniha tovačovská, Kniha drnovská), sněmovní památky, zemské půhony a nálezy, moravský diplomatář, spisy Karla staršího ze Žerotína a biografie Karla Jaromíra Erbena, Josefa Dobrovského či Pavla Josefa Šafaříka. Patřil k zastáncům pravosti Zelenohorského rukopisu.