Mongolsko
stát ve východní Asii From Wikipedia, the free encyclopedia
Mongolsko je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskem (3 000 km) a na jihu s Čínskou lidovou republikou (4 760 km). Země zaujímá plochu 1 566 500 km² (dvacetkrát více než ČR, téměř jako Aljaška), ale vzhledem ke svým pouze 3,27 milionům obyvatel patří Mongolsko mezi státy s nejnižší hustotou zalidnění.
| Mongolsko Монгол улс  (Mongol uls) | |||
|---|---|---|---|
| |||
| Hymna Монгол улсын төрийн дуулал (Mongol ulsyn törijn duulal) | |||
| Geografie | |||
| |||
| Hlavní město | Ulánbátar | ||
| Rozloha | 1 564 116 km² (18. na světě) z toho 0,6 % vodní plochy | ||
| Nejvyšší bod | Chüjtnij orgil (4374 m n. m.) | ||
| Časové pásmo | +7 (letní čas UTC +8) | ||
| Poloha | 46° s. š., 105° v. d. | ||
| Geodata (OSM) | OSM, WMF | ||
| Obyvatelstvo | |||
| Počet obyvatel | 3 266 130[1] (134. na světě, 2019) | ||
| Hustota zalidnění | 2,09 obyv. ob. / km² (227. na světě) | ||
| HDI | ▲ 0,737 (vysoký) (99. na světě, 2019) | ||
| Jazyk | mongolština (úřední) | ||
| Náboženství | buddhismus, islám, křesťanství | ||
| Státní útvar | |||
| Státní zřízení | parlamentní republika | ||
| Vznik | 11. července 1921 (nezávislost na Čínské republice) | ||
| Prezident | Uchnaagijn Chürelsüch | ||
| Předseda vlády | Luvsannamsraj Ojun-Erdene | ||
| Měna | tugrik (MNT) | ||
| HDP/obyv. (PPP) | 12 221[2] USD (90. na světě, 2015) | ||
| Mezinárodní identifikace | |||
| ISO 3166-1 | 496 MNG MN | ||
| MPZ | MGL | ||
| Telefonní předvolba | +976 | ||
| Národní TLD | .mn | ||
 multimediální obsah na Commons | |||
.svg)
Velkou část Mongolska pokrývají stepi s drsným podnebím, kde hlavním zdrojem obživy je kočovné pastevectví. Pro hospodářství země a její vývoz jsou důležité výrobky z vlny, například látky a další výrobky z kašmíru, a výrobky z kůže. V současné době se velkým tempem rozvíjí těžba nerostných surovin, která byla hlavním zdrojem příjmů státu již před rokem 1990.
Hlavním městem je Ulánbátar, jehož 1,3 milionu obyvatel představuje téměř polovinu populace Mongolska. Dalšími městy jsou například Erdenet, Darchan a Čojbalsan. Území Mongolska se rozkládá na části území tzv. Vnějšího Mongolska, zatímco tzv. Vnitřní Mongolsko je dnes jako autonomní oblast součástí Čínské lidové republiky.
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Mongolska.
Kočovné kmeny Siungnuové, kvůli nimž byla budována Velká čínská zeď, vytvořili ve starověku na území Mongolska mocný kmenový svaz. Někteří Siungnuové se přesunuli na západ, kde se smísili s dalšími etniky a dali vznik Hunům.
Ve 13. století bylo území dnešního Mongolska centrem Mongolské říše založené Čingischánem, druhou největší říší všech dob. (Roku 1241 táhla mongolská vojska Moravou a vyplenila klášter Hradisko.) Po více než sto letech se Mongolská říše rozpadla a země se vrátila do stavu vnitřních sporů a potyček. Po pádu mongolské dynastie Jüan v roce 1368 začal dlouhodobý střet mezi východními chalšskými a západními ojratskými Mongoly, který měl za následek postupné vytlačování Ojratů na západ (část Ojratů migrovala do Ruska k povodí Volhy, odkud jsou známi pod jménem Kalmykové). To v pozdější době umožnilo dobytí části Mongolska mandžuskou dynastií Čching, ovládající Čínu od roku 1636. Tím došlo k rozdělení země na Vnitřní (ovládané Čchingy) a Vnější Mongolsko. Ale i Vnější Mongolsko bylo v roce 1691 podmaněno. Džúngarský chanát ovládaný Ojraty byl zničen dynastií Čching roku 1757 a většina Ojratů zahynula v bojích s čínskou armádou.
Nezávislost
Vnitřní a Vnější Mongolsko vyhlásilo nezávislost na Číně v roce 1911, avšak nezávislosti dosáhlo pouze Vnější Mongolsko pod vedením Bogdgegéna, a to za podpory Ruska. Roku 1919 bylo Vnější Mongolsko opět obsazeno Čínou. Po rozšíření ruské občanské války na východ byli Číňané na začátku roku 1921 vyhnáni bělogvardějskými jednotkami barona Ungerna. V průběhu léta 1921 byli bělogvardějci poraženi Rudou armádou a jejími mongolskými spojenci vedenými Süchbátarem. Nezávislé Mongolsko bylo znovu vyhlášeno 11. července 1921.
Komunistická éra
V roce 1924 byla za podpory Sovětského svazu vytvořena Mongolská lidová republika,[4] která zůstala pod vlivem SSSR po dalších sedmdesát let. V roce 1928 se do čela státu postavil Chorlogín Čojbalsan a začal přetvářet Mongolsko podle sovětského vzoru. Došlo k alfabetizaci, zrovnoprávnění žen, násilné kolektivizaci, zavírání a bourání buddhistických chrámů a mnoho lidí, především mnichů, se stalo obětí hledání domnělých nepřátel státu. Během stalinistických čistek přišlo o život více než 30 000 lidí.
V roce 1931 obsadila armáda Japonského císařství sousední Mandžusko a vytvořila z něj loutkový stát Mandžukuo. Japonská hrozba dolehla až k hranicím Mongolska. Během krátkého sovětsko-japonského pohraničního konfliktu v roce 1939 byl japonský útok na Mongolsko společnými sovětsko-mongolskými silami odražen. Na konci druhé světové války se vojska Mongolska podílela na sovětském útoku na Mandžusko. Přímá hrozba ztráty kontroly nad územím Vnitřního Mongolska vedla Čínu k uznání Vnějšího Mongolska jako nezávislého státu. Čínská lidová republika uznala nezávislost této části Mongolska 6. října 1949, po referendu. Toto referendum se konalo na žádost Čínské lidové republiky a Mongolové se v něm jednoznačně vyslovili pro nezávislost na Číně. Čínská republika (nacházející se na Tchaj-wanu) nezávislost Mongolska de iure doposud neuznala.
V roce 1952 se do čela Mongolska dostal Jumdžágín Cedenbal. Vytvořil kult osobnosti, který trval až do jeho odvolání. Celá jeho vláda se vyznačovala úzkou spoluprací se SSSR, a to i po výrazném ochlazení vztahů mezi SSSR a Čínou. V roce 1984 byl Cedenbal nuceně poslán do důchodu z důvodů špatného duševního stavu[5] a na jeho místo byl dosazen Jambyn Batmönkh, který se marně pokoušel o ekonomické reformy.
Pád komunismu
Zavedení programů perestrojky a glasnosti v SSSR Michailem Gorbačovem vedlo v Mongolsku k poklidné demokratické revoluci v roce 1990. Revoluce by se dala svým klidným průběhem přirovnat k sametové revoluci v Československu. Od začátku roku 1990 se zvyšoval počet demonstrací, které požadovaly po vzoru perestrojky a glasnosti reformy jak hospodářské, tak politické. Dne 7. března 1990 zahájilo deset disidentů protestní hladovku. Tisíce jejich příznivců se k nim přidaly. Pod tíhou neudržitelnosti situace komunistická vláda po dvou dnech rezignovala. Nová vláda vyhlásila demokratické volby na červenec 1990. Opoziční síly ale nedokázaly shromáždit dostatek sil, aby ovládly parlament. Komunistická strana měla v nové vládě, která vzešla z voleb 1990, většinu. I tak ale začala spolupracovat s opozicí a začala zavádět ekonomické reformy. Prvním volebním úspěchem opozice tak byly prezidentské volby v roce 1993, kdy vyhrál opoziční kandidát Punsalmágín Očirbat.
Země je podle ústavy parlamentní republikou. Parlament je volen lidem a následně parlament zvolí vládu. V zemi dominují dvě politické strany. Bývalá komunistická Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), v roce 2011 přejmenovaná na Mongolskou lidovou stranu (MLS), u níž je výraznější příklon spíše k sociální demokracii, se střídá ve vládě s Demokratickou stranou (DS). DS poprvé zvítězila ve volbách v roce 1996. V roce 2000 obhájila pouze jeden mandát, poté se síly obou stran téměř vyrovnaly. Volby v roce 2004 skončily vítězstvím pro MLRS poměrem 48,23 % ku 44,27 % DS. MLRS však získala pouze 36 ze 74 obsazených mandátů a tak vytvořila velkou koalici právě s DS. Při volbách v roce 2008 získala MLRS více než 52 %, přestože v průběhu voleb bylo ústředí komunistické strany zcela vypáleno protestujícími[6]. DS získala necelých 40,5 %. Ve volbách z roku 2012 podruhé ve své historii zvítězila DS se ziskem 35,32 % hlasů, MLS skončila druhá s 31,31 % hlasů. Na třetím místě se umístila s 22,31 % Mongolská lidová revoluční strana (MLRS), která vznikla odštěpením od MLS a prosazuje návrat od sociální demokracie ke komunismu. Premiérem se stal Norovyn Altanchujag, zástupce DS, která překvapivě utvořila koalici s radikálnější MLRS.
Vlajka
Podrobnější informace naleznete v článku Mongolská vlajka.
Mongolská vlajka je tvořena listem o poměru stran 1:2 se třemi svislými pruhy – červeným, modrým a červeným. V červeném pruhu u žerdi je umístěn žlutý ideogram sojombo.
Znak
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Mongolska.
Mongolský státní znak je tvořen modrým kulatým štítem, položeným na bílý, hnědě lemovaný lotos, sloužící jako podstavec. Ve středu štítu je zlatá kresba okřídleného, letícího koně v kombinaci se zlatým sojombem. V dolní části je stříbrné (na obrázku zlaté) kolo se zlatými loukotěmi, ovinuté hedvábnou, světle modrou stuhou hadag, a položené na pozadí, tvořené půlkruhy, přičemž vnější je světle modrý, střední zelený a vnitřní červenohnědý. Kruh je ohraničen nekonečným zlatým vzorem tumen nasan. V horní části je chandmani, trojitý klenot: horní červený, dolní levý modrý a dolní pravý zelený. Každý drahokam je ve čtyřech stupních sytosti, nejsvětlejší nahoře, nejtmavší dole.
Hymna
Podrobnější informace naleznete v článku Mongolská hymna.
Mongolská hymna nemá oficiální název. Hudbu k hymně složili Bilegín Damdinsüren[zápis?] a Luvsanžambyn Mördorž[zápis?]. Autorem textu je Cendín Damdinsüren[zápis?].
Související informace naleznete také v článku Geografie Mongolska.
Po vzniku Kazachstánu přestalo být Mongolsko největším vnitrozemským státem světa (zaujímá druhou pozici). Patří mezi státy nejvíce vzdálené od moře (700 km). V západovýchodním směru měří 2 392 km, od severu k jihu 1 259 km. Délka hranic činí 8 161 km, z toho 3 485 km připadá na hranici s Ruskem a 4 676 km představuje pomezí s Čínou.
Velká část země má charakter náhorní plošiny s průměrnou nadmořskou výškou přesahující 1 500 m; pouze 19 % rozlohy země se nachází pod úrovní 1 000 m. Nejnižším bodem je hladina jezera Choch núr (532 m) v nejseverovýchodnějším cípu země. Zatímco jihovýchod a jih Mongolska je jen mírně zvlněný a zbrázděný stržemi, na severu a zejména na západě se zvedají vysoká pohoří Východní Sajan, Changaj a Mongolský Altaj (s nejvyšší horou země Chüjtun vysokou 4 374 m), rozčleněná hlubokými údolími. Na jihu Mongolska pak daleko k východu vybíhá o něco nižší pásmo Gobijského Altaje. Celý jih a jihovýchod Mongolska zaujímá nejsušší a nejnehostinější část země – poušť Gobi.
Mezi horami na západě se nachází celá řada velkých bezodtokých jezer; tato oblast bývá proto nazývána Jezerní pánev. Zde se prostírá největší mongolské jezero Uvs núr (3 350 km²), dále Char Us núr, Chjargas núr, Ačit núr aj. Další velké jezero, Chövsgöl núr (2 620 km²), leží na severu země. V kontrastu s jihem, postrádajícím stálé vodní toky, v severní části země existuje poměrně hustá říční síť. Největšími řekami jsou Orchon a Selenga, které odvádějí vodu do ruského jezera Bajkal, patří tedy k úmoří Severního ledového oceánu. Selenga je na dolním toku při ruských hranicích dokonce využívána pro lodní dopravu. Východ země odvodňuje do čínského jezera Chu-lun a dále přes Amur do Tichého oceánu řeka Cherlen.
Od roku 1990 je Mongolsko parlamentní republikou. Mongolský parlament se jmenuje Velký státní chural. Dvě nejsilnější politické strany nesou názvy Mongolská lidově revoluční strana a Mongolská demokratická strana.
V roce 1991 došlo ke změně oficiálního názvu státu z „Mongolská lidová republika“ na „Mongolská republika“. V lednu 1992 byla přijata nová ústava, kterou se Mongolsko vzdalo socialismu. Zároveň se oficiálním názvem země stalo jednoslovné Mongolsko. Tato ústava vytvořila základ dalšího demokratického vývoje. Mongolsko však zůstalo mezinárodně-politicky neutrální.
Hlavou státu je prezident volený na dobu 4 let. V roce 1997 byl zvolen prezidentem Nacagín Bagabandi. Současným prezidentem (od roku 2017) je Chaltmágín Battulga.
V roce 2004 byla vytvořena v zemi velká koalice. Vládní akční program byl schválen Velkým Churalem v listopadu 2004. Program zdůrazňoval potřebu konsolidace demokratického zřízení státu a obsahoval také usnesení o potřebě rychlého ekonomického růstu.
Česko-mongolské vztahy
Související informace naleznete také v článku Česko-mongolské vztahy.
Mongolsko je jednou z prioritních zemí české zahraniční rozvojové spolupráce. České projekty se zde zaměřují na pět oblastí: ekonomický rozvoj včetně předávání zkušeností z transformace na tržní hospodářství, životní prostředí, zemědělství, sociální otázky a snižování nezaměstnanosti. Jistou důležitost má také prevence obchodu s lidmi.[7] V oblasti mimo to působí i české nevládní organizace, zejména Člověk v tísni[8], Charita a ADRA. V České republice žije zhruba 9000 Mongolů (2018).[zdroj?]
Administrativní rozdělení
Podrobnější informace naleznete v článku Mongolské ajmagy.
Mongolsko je rozděleno do 21 ajmagů, které se dále dělí na 329 somonů. Hlavní město je spravováno samostatně, není součástí žádného ajmagu.
|
|
Související informace naleznete také v článku Ekonomika Mongolska.
Ekonomika Mongolska se v současné době rychle rozvíjí. Skladba hrubého domácího produktu (HDP) je ovšem ještě ovlivněna tradičním velkým významem kočovného pastevectví pro značnou část obyvatelstva. Zemědělství včetně pastevectví mělo v roce 2011 podíl 15,8 % na HDP, průmysl však již vytvářel 32,6 % a služby včetně státní administrativy, školství a kultury 51,6 %. HDP v paritě kupní síly byl v roce 2011 odhadován na 13,4 miliardy dolarů, zhruba 4800 dolarů na jednoho obyvatele. Mongolsko je tedy doposud relativně chudá země, pod hranicí chudoby se nachází kolem 39,2 % obyvatel (2010). Míra nezaměstnanosti je relativně nízká, v roce 2010 se pohybovala kolem 9,9 %.[10]
Velmi důležitou složkou hospodářství je těžba nerostných surovin. V Mongolsku se nacházejí významná ložiska hnědého a černého uhlí, železné rudy, wolframu, mědi a zlata. Průmyslové státy se také zajímají o potenciál těžby kovů vzácných zemin v Mongolsku. Země má k dispozici rovněž naleziště ropy.
Mongolskou měnou je tugrik (MNT). Tato peněžní jednotka se dělí na 100 mungů. Směnný kurs mongolské měny se začátkem března 2009 pohyboval okolo 100 tugriků = 1,30 až 1,50 Kč.[11]
Značná část mongolského obyvatelstva donedávna žila kočovným způsobem života. Pokračující urbanizace vede k soustřeďování populace v hlavním městě Ulánbátaru a několika mnohem menších městech. Ulánbátar se svou rozvíjející se civilizační strukturou přitahuje bývalé kočovné pastýře dobytka, jejichž stáda uhynula v tvrdých zimách. V důsledku toho vzniklo na okraji Ulánbátaru několik sídlišť sestávajících z jurt.
Největším městem je s vysokým náskokem hlavní město Ulánbátar, který má 1 318 000 (r. 2013) obyvatel, žije v něm tedy více než třetina mongolské populace. S velkým odstupem následují Erdenet (83 tis. obyvatel), Darchan (75 tis.), Čojbalsan (39 tis.) a Mörön (36 tis.). Další města mají již méně než 30 tis. obyvatel.[12]
Etnické skupiny
Obyvatelé země jsou z 95 % Mongolové. Největší menšinou v Mongolsku jsou Kazaši, jejichž podíl dosahuje 4,5 % všeho obyvatelstva. Dále jsou v Mongolsku zastoupeni Rusové, Číňané, Korejci a mnoho jiných národností. Mongolové nejsou etnicky zcela jednotný národ, na území jejich vlastního státu jsou zastoupeny národnostní skupiny Chalchové (86 %), Ojrati a Burjati. Jejich náboženstvím je převážně buddhismus. Kazaši vyznávají islám. Až do 20. let 20. století bylo v zemi používáno vlastní písmo, dnes je však úředním písmem upravená cyrilice.
Jazyky
Úředním jazykem je mongolština. Dalším nejpoužívanějším jazykem je ruština, dá se domluvit i anglicky a čínsky.[13] Podle českých zdrojů až 2 % obyvatel má znalosti češtiny.[14]
Podrobnější informace naleznete v článku Mongolská literatura.
Velkým symbolem Mongolska je morin chuur, tradiční mongolský smyčcový strunný hudební nástroj. Je také zapsán na seznamu nehmotného dědictví UNESCO. Tam byl zapsán i festival Nádam. Jeho součástí jsou soutěže v tradičním mongolském zápase, v jízdě na koni a lukostřelbě. K významným malířům patřil Marzan Šarav. Mezi základní pilíře mongolské literatury patří Tajná kronika Mongolů a eposy o Gesarovi a Džangarovi. Moderní mongolský román v 19. století vytvořil Indžannaši. Za zakladatele moderní mongolské literatury jsou považováni Dašdordžín Nacagdordž nebo Cendín Damdinsüren, autor textu mongolské hymny. Od konce 30. let se též formovala mongolská kinematografie, na které se zejména podíleli sovětští ruští tvůrci, přelom představoval film Cogt tajdž poprvé promítaný v roce 1945, pod jehož scénářem je podepsán Bjambyn Rinčen, mj. překladatel z češtiny.
Sport
Mongolsko se od roku 1964 zúčastňuje olympijských her. Získalo dvě zlaté medaile, obě na olympiádě v Pekingu roku 2008, tu historicky první vybojoval judista Najdangín Tüvšinbajar v polotěžké váze, druhou pak boxer Enchbatyn Badar-Úgan v bantamové váze. Judo, box a zápas jsou tři nejúspěšnější mongolské olympijské sporty.
Věda
Ve vědeckém světě je Mongolsko známo zejména svým paleontologickým bohatstvím. Na území pouště Gobi jsou již od 20. let 20. století vykopávány vzácné fosilní pozůstatky křídových druhů dinosaurů, žijících zde před více než 66 miliony let. Mongolsko je k červenci 2020 dokonce čtvrtým nejbohatším státem světa, co se počtu vědecky popsaných dinosauřích druhů týče (celkem 94), a to za Čínou (308), USA (280) a Argentinou (147).[15]
Wikiwand in your browser!
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
