František Josef II. Silva-Tarouca

František Josef II. hrabě ze Silva‑Taroucy (německy Franz Joseph Graf von Silva-Tarouca;^[2] 13. března 1858 Čechy pod Kosířem^[3] – 4. srpna 1936 Brno^[4]) byl moravský šlechtic z původně portugalského rodu Silva-Tarouca a majitel velkostatku Čechy pod Košířem. Ovlivnil podobu tamějšího zámku a parku, projevoval velký zájem o krajinnou architekturu, zemědělství i umění.

František Josef II. hrabě ze Silva-Taroucy
rodový erb
Dědičný člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 31. října 1892 – 11. listopadu 1918 (do 14. června 1907 doživotní)[1]
Panovník	František Josef I., Karel I.
Narození	13. března 1858 Čechy pod Kosířem Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	4. srpna 1936 (ve věku 78 let) Brno Československo Československo
Místo pohřbení	Hrobka Silva-Tarouců
Choť	(1882) Gabriela ze Schwarzenbergu (1856–1934)
Rodiče	August Alexander ze Silva-Taroucy (1818–1872) a Izabela Žofie ze Stolberg-Stolbergu (1824–1864)
Děti	Karl (1883–1958) Egbert (1887–1971) Friedrich (1888–1968) Franz Ernst (1890–1943) Aloysius (1892–1917)
Příbuzní	Arnošt Emanuel ze Silva-Tarouca a Marie Henrieta ze Silva-Tarouca (sourozenci)
Profese	politik, úředník, dendrolog a státní úředník
Náboženství	katolicismus
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a život

Pocházel z portugalsko‑španělského šlechtického rodu, usazeného na panství Čechy pod Kosířem od 18. století. Narodil se jako syn Augusta Alexandra ze Silva-Tarouca (1818–1872) a jeho první manželky Marie Karolíny Izabely Žofie ze Stolberg-Stolbergu (1824–1864).^[5] Byl pokřtěn jako Marie Anna František Serafínský Josef Bedřich Arnošt Vintíř Alois Antonín Paduánský Jiří Vilém Augustin.^[3][6] Rodina byla mecenášem a podporovatelem Josefa Mánesa. Měl dva sourozence. Jeho mladší bratr Arnošt Emanuel (1860–1936) byl ministrem zemědělství během první světové války a proslavil se především jako dendrolog a zakladatel Průhonického parku. Starší sestra Marie Jindřiška (Marie Henriette; 1856–1920) se stala kapitulární sestrou Novoměstského ústavu šlechtičen u sv. Andělů v Praze.^[7]

Jak bylo ve šlechtických rodinách zvykem, nejprve získal domácí vzdělání v Čechách pod Kosířem. Vyučoval ho mezi jinými tamější farář. Zkoušky skládal na hlavní a nižší reálné škole v Prostějově.^[8] Po smrti rodičů se stal jeho opatrovníkem Egbert hrabě Belcredi (1816–1894). František Josef byl poslán na pět let do jezuitského kolegia Neposkvrněného početí Panny Marie v Kalksburgu u Vídně. Maturitu složil v roce 1877 ve vídeňském Theresianu.^[9] Následně studoval právo v Innsbrucku (1877–1880), Vídni (1880–1881) a Praze.^[9][1] Studim však nedokončil.^[10]

V roce 1888 mu byl udělen čestný titul c. k. komořího a v roce 1911 titul tajného rady.^[11] Takto oceněný plnil reprezentativní závazky u císařského dvora.^[12] V roce 1893 se stal čestným rytířem Řádu německých rytířů.^[11] V roce 1892 byl jmenován doživotním a v roce 1907 dědičným členem Panské sněmovny rakouské Říšské rady.^[1] Byl přívržencem moravské strany konzervativního velkostatku.^[12]

Založil chov dostihových koní, kteří dosáhli úspěchů i na Velké pardubické,^[10] věnoval se správě velkostatku i tvorbě zámeckých zahrad. Mezi jeho koníčky patřily také hony, což dokazuje velké množství loveckých trofeí. Byl výtvarně nadaný.^[13]

Uspořádal rodinný archiv a knihovnu.^[5] Publikoval studie o krajinářské architektuře, estetice a historii – O parku (1894 – monografická studie, ve které rozebírá koncepci parkové tvorby, rozvrh cest i výsadbu především jehličnanů) Kronika. Pulcherito – O krásnu (1936) a Kronika. Rod Silva‑Tarouca v Rakousku (1899). Napsal také oficiálně schválené vlastivědné učebnice.^[14]

Po první světové válce postupně přejímal správu velkostatku druhorozený syn Egbert. Jeho investice a modernizace ovšem skončily špatně a na velkostatek byla v roce 1923 uvalena vnucená správa.^[15] Sekvestory se stali Karel (1893–1972) a Richard Belcredi (1891–1956), z rodiny dohlížel na správu syn František Arnošt.^[15] František Josef II. se poté s chotí přestěhoval na zámek v Tochovicích, který vlastnil Gabrielin bratr Bedřich Schwarzenberg (1862–1936).^[15] Domů na zámek Čechy pod Kosířem se vrátili až koncem roku 1927.^[15]

Zemřel dva roky po své manželce v sanatoriu v Brně na zánět slepého střeva a zápal plic po operaci.^[4] Pohřben byl 7. srpna 1936 v hrobce Silva-Tarouců v zámeckém parku v Čechách pod Kosířem. Smuteční obřad provedl jeho syn páter Karel.^[4]

Majetek

Sídlo rodu – zámek Čechy pod Kosířem

Rodinná hrobka v zámeckém parku

Po dosažení plnoletosti se František Josef II. ujal správy fideikomisního velkostatku Čechy pod Kosířem, Drahanovice a Krakovec.^{[pozn. 1]} K nim tehdy patřilo osm hospodářských statků (Čechy, Nový Dvůr, Lhota, Drahanovice, Krakovec, Bohuslavice, Luká a Ludmírov), které dlouhodobě pronajímal.^[18] Celková plocha velkostatku činila 2 459,50 hektarů, z toho zemědělské půdy 939,70 hektarů a lesy 1 373 hektarů.^[19] V Čechách pod Kosířem a v Krakovci měl k dispozici zámecká sídla. Ve vlastní režii provozoval lesní hospodářství, pilu a cihelnu v Čechách pod Kosířem, dále pak statek Nový Dvůr, který pojmenoval na počest své manželky Gabrielov (Gabrielin dvůr) a kde založil chov koní.^[18][19]

Park při zámku v Čechách pod Kosířem obohatil o cizokrajné jehličnany z Ameriky a Asie, které historicky dodávaly parku novou strukturu. Sám si říkal „filosof s rýčem“.^[20] V letech 1904–1906 nechal upravit exteriér i interiéry zámku. Tehdy došlo ke snížení západních věží o patro.^[13]

V roce 1921, po záplavách, nechal přesunout ostatky příslušníků svého rodu ze zatopené krypty pod kostelem sv. Jana Křtitele na nový hřbitůvek v zámeckém parku. Záměr však nebyl úředně schválen, proto došlo k policejnímu zásahu a až v roce 1927 byly ostatky definitivně uloženy.^[20][21] Následkem pozemkové reformy a špatného hospodaření syna Egberta nemohla být vystavěna reprezentativní hrobka.^{[pozn. 2]}

Rodina

Ve Schwarzenberské kapli Arcibiskupského paláce v Praze se 23. května 1882 oženil s Gabrielou princeznou ze Schwarzenbergu (9. 10. 1856 Praha – 4. 12. 1934 Čechy pod Kosířem) z orlické sekundogenitury,^{[22][23][2][24][pozn. 3]} dcerou Karla III. ze Schwarzenbergu (1824–1904) a jeho manželky Vilemíny z Öttingen-Öttingenu (1833–1910). Oddal je světící biskup Karel Průcha.^[9] Svatba následovala hned čtyři měsíce poté, co se seznámili v lednu 1882 na Novém Městě pražském během návštěvy u Lily ze Schaffgotsche.^[9] Gabriela byla dámou Řádu hvězdového kříže (1889) a palácovou dámou (1892).^[24][11] Narodilo se jim šest synů a jedna dcera.^[25][2] Dvě děti zemřely mladé.

• 1. Karel (Karl; 18. 3. 1883 Čechy pod Kosířem – 3. 9. 1958 Soutello u Bragy)
• 2. Marie (*/† 25. 10. 1886 Čechy pod Kosířem^[26][27])
• 3. Egbert (14. 11. 1887 Čechy pod Kosířem – 1. 6. 1971 Horn)
  • ∞ (19. 7. 1919 Praha) Eleonore z Hoyos–Stichsensteinu (20. 8. 1894 Chlumec u Chabařovic – 24. 4. 1993 Horn)
• 4. Bedřich (Friedrich; 12. 11. 1888 Čechy pod Kosířem – 25. 1. 1968 Štýrský Hradec
  • ∞ (18. 8. 1920 Ercsi) Maria z Wimpffenu (14. 2. 1894 Vídeň – 29. 6. 1969 Štýrský Hradec)
• 5. František Arnošt (Franz Ernst; 18. 7. 1890 Čechy pod Kosířem – 7. 12. 1943 Čechy pod Kosířem)
• 6. Alois (Aloysius; 28. 7. 1894 Čechy pod Kosířem – 30. 7. 1917 Breaza), nadporučík c. a k. 2. hulánského pluku, padl v Bukovině během 1. světové války jako velitel 2. oddílu strojn. pušek při 6. dragounském pluku^[28]
• 7. Vilém August (Wilhelm August; 28. 7. 1894 Čechy pod Kosířem – 2. 1. 1895 Čechy pod Kosířem)

Nejstarší syn Karel se zřekl práva vést majorát a v roce 1912 vstoupil do kněžského stavu.^[18] Správu majetku převzal druhý syn Egbert. Čtvrtý syn František Arnošt se stal posledním členem rodu spravujícím panství v Čechách pod Kosířem.

Švagry Františka Josefa II. byli Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu (1859–1913), Jan Karel hrabě Lažanský (1857–1932), František Antonín kníže z Thun-Hohensteinu (1847–1916) a Ferdinand Alfons hrabě z Trauttmansdorff-Weinsbergu (1871–1915).^[1]