František z Thun-Hohensteinu

František Josef hrabě z Thun-Hohensteinu (německy Franz Joseph Graf von und zu Thun-Hohenstein; 27. července 1826 Choltice – 30. července 1888 Schwaz) byl česko-rakouský šlechtic a rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od roku 1844 a vyznamenal se v několika válkách, mimo jiné byl v Itálii pobočníkem maršála Radeckého. V roce 1864 převzal velení rakouského dobrovolnického sboru v Mexickém císařství, získal hodnost generálmajora mexické armády a svými aktivitami podporoval ambice císaře Maxmiliána. Po fiasku mexického tažení se vrátil do Rakouska a byl velitelem různých jednotek, nakonec zastával funkci zemského velitele Tyrolsku (1874–1883). V armádě dosáhl hodnosti polního zbrojmistra (1881), aktivní službu opustil ze zdravotních důvodů v roce 1883.

František Josef hrabě z Thun-Hohensteinu
Zemský velitel v Tyrolsku (od 1. ledna 1883 14. armádní sbor v Innsbrucku)
Ve funkci: 1874 – 1883
Předchůdce	Josip Filipović
Nástupce	Johann von Dumoulin
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1881), polní podmaršál (1873), generálmajor (1867)
Narození	27. července 1826 Choltice Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	30. července 1888 (ve věku 62 let) Schwaz Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Hřbitovní kaple s hrobkou Thun-Hohensteinů
Titul	hrabě
Choť	Augusta Evženie z Urachu (od 1877)
Rodiče	Jan Josef Felix z Thun-Hohensteinu a Nicolasina Bailletová z Latour
Děti	Konstantin z Thunu a Hohensteinu Marie Augusta z Thunu a Hohensteinu
Příbuzní	Theodor Karel z Thun-Hohensteinu (bratr) Jan z Thun-Hohensteinu[1], Roderich z Thunu a Hohensteinu[1], Otmar z Thunu a Hohensteinu[1], Marie Rosario z Thun-Hohensteinu[1], Josef Bernard z Thunu a Hohensteinu[1] a Matteo z Thunu a Hohensteinu[1] (vnoučata)
Profese	důstojník
Ocenění	Řád Františka Josefa
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

František Josef Thun-Hohenstein

Pocházel ze starého šlechtického rodu Thun-Hohensteinů, patřil k tzv. choltické větvi.^[2] Narodil se na zámku v Cholticích jako čtvrtý syn hraběte Jana Nepomuka z Thun-Hohensteinu (1785–1861) a jeho manželky Nicolasiny, rozené hraběnky Bailletové de la Tour (1788–1840),^[3] po matce byl vnukem generála Maximiliena Baillet-Latoura (1737–1806), vojevůdce rakouské armády v době francouzských revolučních válek. Jeho bratr Theodor Karel byl poslancem rakuoské Říšské rady.

František Josef vstoupil do armády jako kadet v roce 1844 k pěšímu pluku č. 28 a brzy dosáhl hodnosti poručíka. V revolučních letech 1848–1849 bojoval v Itálii (první italská válka za nezávislost) a byl zajat při obraně Milána. Po propuštění se ještě v roce 1848 zúčastnil obléhání revoluční Vídně, v roce 1849 byl zraněn v bitvě u Novary a byl povýšen do hodnosti kapitána.

V padesátých letech byl jako major ordonančním důstojníkem a osobním pobočníkem maršála Radeckého v Itálii, formálně byl tehdy příslušný k 1. pěšímu pluku v Opavě.^[4] Po Radeckého úmrtí (1858) převzal velení praporu u 49. pěšího pluku. Znovu se vyznamenal ve válce se Sardinií a účastnil se bitvy u Solferina (1859). Během roku 1859 byl v rychlém sledu povýšen na podplukovníka a plukovníka a po válce se stal velitelem 9. pěšího pluku.^[5]

Náhrobní deska Františka Thun-Hohensteina v rodové hrobce v Cholticích

Na osobní žádost arcivévody Maxmiliána přijal nabídku na velení vojenského sboru v Mexiku, který měl podpořit francouzskou armádu v mexické občanské válce (1864).^[6] Thun byl jmenován generálmajorem mexické armády a na přelomu let 1864–1865 přepravil do Mexika téměř sedmitisícový kontingent dobrovolníků různých národností z celé monarchie. Po příjezdu do Mexika umístil Thun svůj štáb ve městě Puebla a v čele svého rakousko-belgického sboru bojoval se střídavými úspěchy proti jednotkám Benita Juáreze. Maxmiliánovo mexické dobrodružství se ale záhy proměnilo v sérii neúspěchů a po změně v celkové politické konstelaci nakonec skončilo jeho porážkou a popravou (1867). Thun se do sporů s Maxmiliánem dostal již v roce 1866, konflikty měl i s francouzským vrchním velitelem maršálem Bazainem a v již létě 1866 se vrátil zpět do Rakouska.^[7]

V rakouské armádě byl povýšen na generálmajora (1867) a převzal velení brigády v Budapešti,^[8] již o rok později byl přeložen do Innsbrucku.^[9] Poté krátce sloužil v Tridentu a v roce 1871 se stal velitelem 25. pěší divize ve Vídni.^[10] V roce 1873 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a stal se velitelem 8. pěší divize v Innsbrucku, zároveň byl velitelem c. k. zeměbrany pro Tyrolsko.^[11][12] K datu 1. listopadu 1881 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra^[13] a v Innsbrucku zůstal i po reorganizaci armády jako velitel 14. armádního sboru (1883).^[14][15][16]

V Tyrolsku se uplatnil mimo jiné i v civilní správě a proslul především organizací záchranných prací při povodních v letech 1882–1883. Ze zdravotních důvodů rezignoval na velení armádního sboru v prosinci 1883 a do aktivní služby se již nevrátil. Penzionován byl k datu 1. února 1887.^[17]

František Josef z Thun-Hohensteinu zemřel krátce po svých 62. narozeninách 30. července 1888 v tyrolském Schwazu. Pohřben byl o týden později (5. srpna 1888) v rodové hrobce v Cholticích.^[18]

Tituly a ocenění

Plukovník František Josef z Thun-Hohensteinu

V roce 1854 byl jmenován c. k. komořím^[19] a v roce 1878 získal titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[20] Od roku 1877 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 54 dislokovaného v Olomouci.^[21][22] Během vojenské kariéry obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků.^[23]

Rakousko-Uhersko

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1850)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1859)
• Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1866)
• Řád železné koruny I. třídy (1883)

Zahraničí

• velkokříž Císařského řádu Guadalupe (Mexické císařství)
• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
• rytíř Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a Lazara (Itálie)
• velkokříž Řádu italské koruny
• velkokříž Řádu svatého Řehoře Velikého (Papežský stát)
• Řád Pia IX. (Papežský stát)
• komtur Řádu sv. Michaela (Bavorsko)
• rytíř Řádu Albrechtova (Sasko)
• Řád Fridrichův (Württembersko)
• Domácí řád vendické koruny (Meklenbursko)
• rytíř Řádu Filipa Velkomyslného (Hesensko)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)

Rodina

V roce 1877 se v Innsbrucku oženil s princeznou Augustou Evženií z Urachu (1842–1916) z vedlejší linie panovnické dynastie Württembergů,^[24] která byla již vdovou po hraběti Rudolfu Enzenbergovi a z prvního manželství měla tři děti. Augusta byla později c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže.^[25] Z manželství se narodily dvě děti, syn Konstantin (1878–1962) sloužil za první světové války jako major v armádě, dcera Marie Augusta (1879–1958) byla manželkou italského šlechtice hraběte Cajetana Francesca Forniho.^[26]

Františkův nejstarší bratr Theodor Karel (1815–1881) byl dědicem velkostatku Choltice, krátce sloužil v armádě a byl také poslancem českého zemského sněmu. Další bratr Konstantin (1821–1876) dosáhl v armádě hodnosti generálmajora a byl komturem Řádu německých rytířů. Jejich sestry Terezie (1812–1874), Žofie (1814–1867) a Nikolasina (1817–1885) kvůli značnému zadlužení rodiny zůstaly neprovdané a byly nadačními dámami Tereziánského ústavu šlechtičen v Praze.^[27]