Gladio
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Operace Gladio bylo kódové označení pro tajné operace spících buněk určených k ozbrojenému odboji na území Západní Evropy. Síť buněk byla vytvářena během studené války Západní unií, Severoatlantickou aliancí a CIA.[1] Gladio bylo konkrétní označení buňky v Itálii, ovšem „operace Gladio“ se používá jako obecné označení všech obdobných organizací vytvořených západními zpravodajskými službami.[2][3]
Mezi používané metody při těchto operacích patřily atentáty, psychologické operace a operace pod falešnou vlajkou s cílem poškodit levicové politické strany. Během operací byli podporováni militantní antikomunističtí radikálové a krajně pravicoví extremisté. Svým způsobem šlo o podporu pravicového terorismu.[4][5][6] Ministerstvo zahraničí Spojených států amerických odmítá, že by šlo o podporu terorismu, naopak stále uvádí, že se jednalo o operace, které měly zabránit rozpínání Sovětského svazu v Evropě.[7]
Remove ads
Pozadí
Po druhé světové válce se Spojené státy americké (USA) a Spojené království rozhodly vytvořit síť paramilitantních buněk v Západní Evropě, které měly za využití sabotáží a partyzánského boje bojovat proti Sovětskému svazu v případě, kdy by obsadil další evropský stát. Tyto tajné (a spící) milice měly vytvořit úkryty zbraní a munice, síť tunelů a rekrutovat spolehlivé členy. V případě přepadení Sovětským svazem měly na území zůstat a stát se zárodkem odbojových organizací.
První buňky byly vycvičeny britskou Special Operations Executive.[6][8] NATO následně poskytlo fórum pro koordinaci akcí, přičemž docházelo k bilaterální (a někdy také k multilaterální) spolupráci západoevropských zpravodajských služeb. Zapojeno bylo Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě a Západní unie, která vznikla krátce před NATO.[9]
Remove ads
Operace v zemích NATO
Itálie
V Itálii byla založena spící buňka Gladio s vědomím ministra obrany Paola Emilia Tavianiho (Křesťanská demokracie), který byl ve funkci v letech 1953 až 1958.[10] O její existenci se společnost oficiálně dozvěděla až v roce 1990. Nicméně v roce 1984 o ní hovořil u svého soudu krajně pravicový terorista Vincenzo Vinciguerra, člen neonacistické organizace Avanguardia Nazionale. V roce 1990 její existenci zveřejnil premiér Giulio Andreotti, který současně disponoval seznamem 600 osob zapojených v buňkách Gladio a adresami více než sta úkrytů zbraní.[11] Při následném vyšetřování se zjistilo, že několik krajně pravicových teroristických organizací byly členy sítě tajných buněk, které byly napojeny na CIA.[12] Současně se ukázalo, že existovaly instrukce k infiltraci levicových skupin a vyvolání napětí ve společnosti prováděním útoků a následnému svalování viny na levici.[13]
Další vyšetřování z roku 2000 ukázalo, že USA byly informovány o plánech bombových útoků krajně pravicové skupiny Ordine Nuovo z let 1969 až 1974, ale nijak se jim nepokusily zabránit.[14]
Belgie
Během zveřejnění existence italských buněk Gladio Andreotti uvedl, že poslední koordinační setkání velení buněk proběhlo v roce 1990 pod předsednictvím belgické zpravodajské služby. Krátce poté tehdejší belgický ministr obrany Guy Coëme přiznal existenci obdobných polovojenských buněk jako měla Itálie.[6] Brzy poté Evropský parlament odsoudil NATO za vytvoření tajné sítě polovojenských buněk v Západní Evropě.[15]
Po odhalení byly v Belgii vytvořeny vyšetřovací komise a v devadesátých letech došlo k procesu dostání buněk pod kontrolu státních orgánů. V této souvislosti se také vyšetřovalo možné spojení Brabantských zabijáků. Prošetřovaly se rovněž aktivity krajně pravicové extremistické organizace Westland New Post.[16]
Dánsko
Dánská síť buněk byla pojmenována Absalon (po Absalonovi). Její struktura byla ukryta v dánské zpravodajské službě. Její existenci potvrdil bývalý ředitel CIA William Colby ve svých pamětech.[17]
Francie
Již v roce 1947 francouzský ministr vnitra Édouard Depreux odhalil existenci tamní tajné polovojenské armády s kódovým označením „Plan Bleu“. Šlo o jednu z operací Západní unie.[6] Činnosti buněk napomáhala tajná služba Service de documentation extérieure et de contre-espionnage. Později se s nejasným výsledkem vyšetřovalo, jestli byly buňky napojeny na činnosti krajně pravicové Organizace tajné armády.[18][19]
Německo
CIA se podílela také na vytvoření buněk v Západním Německu. Dokumenty odtajněné v roce 2006 ukázaly roli CIA při vytváření sítě tajných polovojenských buněk v Západním Německu v letech 1949 až 1953. Mezi členy těchto milicí byli i bývalí nacisté a členové jednotek Schutzstaffel. Tato struktura buněk byla rozpuštěna v roce 1953, jelikož existovala obava, že v případě odhalení by napojení na nacisty diskreditovalo vládu.[20] Činnost převzala Spolková zpravodajská služba (BND), která rovněž rekrutovala spící agenty pro účely případných odbojových akcí.
Nizozemsko
V letech 1980 a 1983 našli občané náhodou dva úkryty zbraní, munice a výbušnin. Druhý nález v roce 1983 již donutil nizozemskou vládu přiznat, že šlo o skrýše buněk navázaných na mezinárodní síť vytvořenou NATO.[21][22][6]
Portugalsko
V roce 1966 založila CIA v Portugalsku Aginter Press, krycí novinářskou agenturu, která ve skutečnosti sdružovala antikomunistické žoldnéře. Velel jim francouzský voják a antikomunista Yves Guérin-Sérac. Ten je cvičil v atentátech, sabotážích, teroristických útocích a subverzivních akcích.[6]
Řecko
Po vstupu Řecka do NATO v roce 1952 byly tamní speciální brigády LOK (Lochoi Oreinōn Katadromōn) začleněny do sítě tajných buněk. Později byl zveřejněn dokument z roku 1955, ve kterém se CIA a Řecko dohodly na další spolupráci v činnosti LOK. Podle dochovaných dokumentů měly LOK nařízeno CIA zabránit za každou cenu levicovému převratu v zemi. Měly podíl na vojenském převratu roku 1967 a následné vládě řecké vojenské junty, který se stal měsíc před plánovanými volbami.[23]
Poté, co levicový politik Andreas Papandreu (Panhelénské socialistické hnutí) vyhrál v roce 1981 volby, později uvedl, že během své vlády odhalil v roce 1984 existenci tajné spící jednotky NATO s kódovým označením „Red Sheepskin“, kterou nechal poté rozpustit.[23]
Po Andreottiho odhalení italských Gladio v roce 1990 tehdejší řecký ministr obrany oficiálně potvrdil existenci Red Sheepskin, kteří měli být plně rozpuštěni až v roce 1988.[24]
Turecko
Prostřednictvím operace Gladio CIA také podporovala turkický nacionalismus a turanismus, a to zejména podporou Alparslana Türkeşe a jeho extremistické organizace Šedí vlci.[25] V roce 1974 tyto vazby zveřejnil premiér Bülent Ecevit.[26] V Turecku se spící buňky nazývaly Kontrgerilla. V roce 1980 se jejich velitel Kenan Evren vojenským převratem chopil moci a stal se prezidentem.
Remove ads
Operace mimo země NATO
Rakousko
V Rakousku byla první spící buňka odhalena již v roce 1947. Zatčení krajně pravicoví radikálové Theodor Soucek a Hugo Rössner během svého soudu tvrdili, že konali s plným vědomím USA a Spojeného království. Oba byli odsouzeni k trestu smrti, ale jejich trest prezident Karl Renner snížil na doživotí, aby se z nich nestali mučedníci. V roce 1952 je prezident Theodor Körner omilostnil.[27] Jejich spojení s operací Gladio ale nikdy nebylo prokázáno.[28]
V šedesátých letech ministr vnitra Franz Olah založil ve spolupráci s MI6 a CIA tajnou jednotku s kódovým označením Österreichischer Wander-, Sport- und Geselligkeitsverein (OeWSGV).[22] V roce 1965 byla nalezena jedna z muničních skrýší.[6]
V roce 1990 rakouští politici dále tvrdili, že žádná taková síť buněk v Rakousku není a nebyla. Trvali na neutralitě Rakouska. Po nálezech dalších skrýší to v roce 1996 znovu popřel prezident Thomas Klestil.[29]
Skandinávie
William Colby, bývalý ředitel CIA, ve svých pamětech tvrdil, že v roce 1951, když byl agentem CIA, pomáhal vycvičit tajné polovojenské jednotky v neutrálních skandinávských zemích (ve Švédsku a Finsku) a také v členských státech NATO (v Norsku a Dánsku). V roce 1953 byl navíc zatčen švédský nacista Otto Hallberg a bylo zjištěno, že organizoval paramilitantní buňku.[30]
Švýcarsko
Krátce před Andreottiho odhalením oeprace Gladio v roce 1990 došlo k odhalení tajné buňky Projekt-26 ve Švýcarsku. Následující vyšetření neodhalilo napojení na NATO, ale spíše na MI6.[31] Ukázalo se, že v roce 1990 plukovník Herbert Alboth, operativec Projektu-26, zaslal na ministerstvo obrany utajený dopis, ve kterém byl ochoten vypovídat o činnostech Projektu-26. Krátce poté byl nalezen ve svém domě ubodán bajonetem. Vedle spící buňky Projekt-26, existovala ještě tajná zpravodajská organizace Projekt-27, která sbírala a vyhodnocovala informace.[32] Další vyšetřování z roku 1991 ukázalo, že Projekt-26 byl nelegitimní a že jeho spolupráce s Brity byla intenzivní. Britové prováděli výcvik.[33]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads