Houby

říše organismů From Wikipedia, the free encyclopedia

Houby
Remove ads
Na tento článek je přesměrováno heslo houba. Další významy jsou uvedeny na stránce Houba (rozcestník).

Houby (Fungi, Mycetalia[1]) představují velkou skupinu živých organismů dříve řazenou k rostlinám (jako jejich podříše Mycophyta), později Robertem Whittakerem vyčleněnou jako samostatnou říši a v současné době klasifikovanou spolu s např. živočichy jako součást superskupiny Obazoa a kladu Opisthokonta. Její zástupce lze nalézt po celé Zemi a vyskytují se mezi nimi významní rozkladači, parazité či v průmyslu i potravinářství využívané druhy. Mnoho druhů náleží mezi mutualisty žijící v symbióze s cévnatými rostlinami nebo s řasami. K roku 2022 je oficiálně popsáno přes 150 000 druhů hub,[pozn. 1] ale ve skutečnosti jich existuje mnohonásobně více; podle posledních odhadů (rok 2021) publikovaných vědci Mikrobiologického ústavu Akademie věd České republiky je to 6,28 milionu druhů.[3][pozn. 2] V Česku je zjištěno asi 10 000 druhů.[6]

Stručná fakta Vědecká klasifikace, Doména ...

V užším pojetí jsou houby (Fungi) stélkaté organismy různého tvaru a velikostí, bez asimilačních barviv (tzn. bez plastidů), s heterotrofní výživou, s buněčnou stěnou chitinózní. Zásobní látkou je glykogen. Houby se rozmnožují buď vegetativně (rozpadem vlákna mycelia), nebo nepohlavními či pohlavními výtrusy.

Věda zabývající se houbami se nazývá mykologie.

Remove ads

Evoluce

Houby se zřejmě vyvinuly z jednoduchých vodních organismů s bičíkatými sporami; předci hub tedy mohli vypadat podobně jako chytridiomycety.[7] Ztráta bičíku nastala buď jednou,[8] nebo vícekrát.[7] Vznik hub se zřejmě odehrál v pozdních starohorách, v době před 900 až 570 miliony let.[9][10] Nové nálezy fosilií vláknité struktury připomínajících podhoubí, u kterých však dosud není možné chemickou analýzou plně vyloučit geologický původ, mohou posunout vznik hub, tehdy ještě jako výhradně mořských organismů, až do doby před 2,4 miliardami let.[11][12]

V prvohorách došlo k nárůstu rozmanitosti a v pennsylvanu (karbon, před 320–286 miliony lety) se podle fosilních nálezů již vyskytovaly všechny hlavní skupiny hub, jak je známe ze současnosti.[13] V období siluru a devonu představovaly houby hlavní suchozemské organismy. Prototaxity, největší tehdejší organismy (zkameněliny vysoké až 6 m), se totiž podle poměru izotopů uhlíku C13 a C12 v jejich fosilizovaných zbytcích podařilo identifikovat jako houby. K suchozemským organismům tehdy patřili pouze drobní červi, stonožky a bezkřídlý hmyz, žijící hlavně v zemi, výjimečně na povrchu; fotosyntetizující rostliny byly malé, bez kořenů a listů. Živočichové, kteří by se jimi živili, ještě neexistovali.[14]

Remove ads

Stavba těla

Thumb
Primitivní chytridiomycety nevytvářejí plodnice. Jsou to známí parazité, jejichž tělo je tvořeno jen podhoubím (na obrázku Spizellomycete)
Thumb
Plodnice houbařsky cenného hřibu smrkového (Boletus edulis). Patrná je celá plodnice, dolní užší část („noha“) se nazývá třeň, horní rozšířená část je klobouk
Thumb
Václavka smrková se chová často jako parazit na kmenech stromů, někdy však roste i na mrtvém organickém materiálu (pařezy), a proto je někdy saprotrofní

Houby jsou jednobuněčné i mnohobuněčné organismy. Z buněčných organel nejsou v cytoplazmě přítomny chloroplasty, proto si nejsou schopny vytvářet organické látky. Základní stavební jednotkou je houbové vlákno (hyfa), které se může rozlišit v podhoubí (mycelium) a v plodnici. Někdy tvoří tzv. nepravá pletiva, jako je plektenchym a pseudoparenchym.

Hyfy

Související informace naleznete také v článcích Hyfa a Podhoubí.

Tělo hub není členěno na jednotlivé orgány, a proto se nazývá stélka. Ta je složena z propletených houbových vláken (hyfa), která vytváří podhoubí. U mnohých hub vyrůstá z podhoubí plodnice.

Systém podhoubí může dosáhnout obrovských rozměrů. Největší houbou a možná vůbec největším žijícím organismem na světě je dřevokazná václavka smrková (Armillaria ostoyae syn. Armillaria solidipes). Vyskytuje se v oregonských Blue Mountains а zabírá téměř 965 hektarů půdy. Objev se podařil díky snahám vysvětlit masivní úhyn stromů ve státních lesích Oregonu v roce 1998. Vzorky odebrané z odumřelých stromů prokázaly nejen napadení václavkou smrkovou, ale také to, že se jedná o geneticky identické houby ze stejného podhoubí, a tedy o jeden celistvý organismus (těsné seskupení geneticky identických buněk, které mohou komunikovat a mají společný cíl). Největší vzdálenost mezi nakaženými stromy přitom byla téměř čtyři kilometry. Stáří houby bylo odhadnuto na 2400 let, přestože by mohla na Zemi žít již celých 8650 let. To ji řadí i mezi nejstarší organismy obývající planetu.[15][16] Již dříve, v roce 1992, byly objeveny další dva obří exempláře václavek: prvním byla Armillaria gallica (václavka hlíznatá) stará 1500 let a zabírající 15 hektarů, vyskytující se v listnatých lesích poblíž Crystal Falls v Michiganu. Druhým byla václavka smrková, jež se rozkládala v jihozápadním Washingtonu na ploše 600 hektarů.[16]

Plodnice

Související informace naleznete také v článku Plodnice.

Plodnice je nadzemní „orgán“ houby, jehož hlavním úkolem je rozmnožování. Obsahuje totiž (zejména na spodní straně) výtrusy.

Rouško je výtrusorodá vrstva s velkým množstvím kyjovitých výtrusnic s výtrusy. Bývá na spodní ploše klobouku na lupenech nebo v rourkách. Houby s lupeny naspodu klobouku se nazývají lupenaté (např. bedla, muchomůrka, pečárka, ryzec). Někdy mívají i pochvu a plachetku. Houby s rourkami jsou označovány jako rourkaté (např. hřiby, křemenáč, kozák, klouzek).

Remove ads

Výživa hub

Pokud budeme houby dělit dle způsobu, jakým získávají živiny, dostáváme dvě základní skupiny hub – saprofytické (hniložijné) a parazitické (příživné). Saprofytické houby jsou takové, které získávají organické látky pomocí rozkladu odumřelých živočišných či rostlinných těl. Je možno je zařadit mezi rozkladače neboli dekompozitory. Parazitické houby mohou být biotrofní (živí se obsahem buněk, ale nezabíjejí je) či nekrotrofní (způsobují odumírání tkáně). Dalšími významnými skupinami hub jsou houby formující lišejníky a houby mykorhizní.

Parazitismus

Související informace naleznete také v článku dřevokazné houby.

Četné druhy působí škody na rostlinách, zejména na dřevinách (dřevokazné houby), živočiších i člověku tím, že způsobují onemocnění. Nazývají se parazitické (cizopasné) a mohou vyvolávat onemocnění na povrchu těla i ve vnitřních orgánech. K cizopasným druhům na obilí patří padlí, důležitým tropickým parazitoidem je houba rodu Cordyceps.

Existují i dravé houby, například Arthrobotrys dactyloides loví hlístice pomocí specializovaných hyf.[17][18]

Mykorhiza a lichenismus

Související informace naleznete také v článcích mykorhiza a lišejníky.

Některé druhy hub žijí v mutualistické symbióze (symbióza prospěšná pro oba partnery) s kořeny mnoha rostlin, což nazýváme mykorhiza. Houba přijímá od rostliny různé organické látky, které sama nevytváří, a pomáhá rostlině přijímat vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.

Mimoto žijí také v symbióze se řasami nebo sinicemi, zejména složené organismy zvané lišejníky.

Rozkladači

Související informace naleznete také v článku rozkladač.

Hniložijné houby jsou (spolu s hniložijnými bakteriemi) nejvýznamnějšími rozkladači odumřelých zbytků různých organismů. Někdy se také nazývají saprofytické houby. Mohou růst i na potravinách.

Rozmnožování

U hub známe pohlavní i nepohlavní rozmnožování. V obou případech mohou hrát roli výtrusy čili spory.

Nepohlavní rozmnožování

Při nepohlavním rozmnožování nedochází ke tvorbě pohlavních buněk. Nejjednodušším způsobem mohou dva jedinci vzniknout prostou fragmentací (rozpadem) vláknité stélky vedví. Co se týče jednobuněčných kvasinek, ty se mohou dělit v procesu pučení. Druhou fundamentální možností, jak se nepohlavně rozmnožovat, je u hub také produkce nepohlavních výtrusů, a to buď ve specializovaných sporangiích (takové sporangiospory vznikají např. u rodu Mucor), nebo přímo na houbových vláknech konidioforech (z nichž vznikající spory se označují jako konidie).[19]

Pohlavní rozmnožování

Pohlavní rozmnožování je běžným způsobem rozmnožování většiny druhů hub. Je spojeno se splýváním buněčného jádra a meiotickým dělením, načež jsou touto pohlavní cestou vytvořeny spory (výtrusy). Typicky se útvary, v nichž dozrávají výtrusy pohlavní cestou, označují jako plodnice.[19]

Pohlavní rozmnožování se dá rozdělit na několik fází:

  1. plazmogamie – splynutí cytoplazmy buněk
  2. karyogamie – splynutí jader buněk, vzniká zygota s chromozomy jako ostatní buňky
  3. meióza – redukční dělení; vznik haploidních buněk (haploidní gamety – meiospory)

Příkladem výsledných meiospor jsou askospory vřeckovýtrusných hub anebo basidiospory stopkovýtrusných hub. Gamety splynou a vznikne zygota. U některých hub splývají hyfy (nemají gametangia).

Remove ads

Systematika

Podrobnější informace naleznete v článku Klasifikace hub.

Systém hub prošel na začátku 21. století podstatnými úpravami, které ho přibližují fylogeneticky přirozenému členění. Dříve se houby dělily na nižší houby a vyšší houby, ale toto dělení neodpovídalo nárokům na fylogenetickou příbuznost druhů, a tak se od něho upustilo. Podobně se upustilo od samostatného oddělení pro houby nedokonalé (Deuteromycota), což bylo spíše označení pro houby, které se nerozmnožují pohlavně, než přirozený taxon. Jako parafyletický taxon se ve fylogenetických analýzách jeví houby spájivé (Zygomycota), dříve používané oddělení zahrnující houby, v jejichž životním cyklu je odolné zygosporangium. Naopak mykologové nově zařazují mezi houby další skupiny jednobuněčných opisthokontních eukaryot, konkrétně afelidie, kryptomycety a mikrosporidie, protistology v některých systémech eukaryot řazené do hub,[20] v jiných vyčleňované mimo houby do zvláštní skupiny Opisthosporidia (parafyletické) či do dvou přirozených vývojových linií Aphelida a Opisthophagea.[21][pozn. 3] (Je možné, že mykologické vymezení hub bude rozšířeno o další dosud formálně nepopsané linie, identifikované v půdních a sladkovodních environmentálních vzorcích a podle současných analýz zaujímající ještě bazálnější postavení.[30][31][32])

Tomuto širšímu mykologickému vymezení odpovídá fylogenetická definice taxonu Fungi R. T. Moore 1980:[33]

Jedná se o nejmenší korunový klad zahrnující Rozella allomycis F. K. Faust 1937, Batrachochytrium dendrobatidis Longcore et al. 1999, Allomyces arbusculus E. J. Butler 1911, Entomophthora muscae (Cohn) Fresen. 1856, Coemansia reversa Tiegh. & G. Le Monn. 1873, Rhizophagus intraradices (N. C. Schenck & G. S. Sm.) C. Walker & A. Schüßler 2010, Rhizopus oryzae Went & Prins. Geerl. 1895, Saccharomyces cerevisiae Meyen 1838 a Coprinopsis cinerea (Schaeff.) Redhead et al. 2001.

Jako aktuální lze uvést systém zpracovaný a aktualizovaný (naposledy v r. 2024) v rámci projektu „Outline of Fungi and fungus-like taxa“ (i s účastí mykologů z českých vědeckých pracovišť).[29][34][35] Říše Fungi se podle něj dělí na fylogeneticky přirozenou podříši Dikarya, která sdružuje kmeny hub stopkovýtrusých a vřeckovýtrusých, a několik samostatných kmenů,[pozn. 4] pro přehlednost zpravidla seskupených do dalších osmi podříší (původně s předpokládanou přirozeností; podříše Mucoromyceta je však parafyletická, ale ponechána v systému kvůli přehlednosti); české názvy dle BioLib[38], případně dalších uvedených referencí:

  • Podříše: ROZELLOMYCETA
    • Kmen: Rozellomycota (též Opisthophagea[21]) – mikrosporidie a kryptomycety, zajímavé absencí chitinové buněčné stěny
  • Podříše: APHELIDIOMYCETA
  • Podříše: CHYTRIDIOMYCETA – variabilní, mají bičíkaté pohyblivé spory
    • Kmen: Chytridiomycota (dříve též Archemycota) – chytridiomycety (od r. 2022 opět zahrnuje caulochytriomycety, na čas klasifikované jako samostatný kmen Caulochytriomycota[pozn. 5])
    • Kmen: Monoblepharomycota (dříve součást kmene Chytridiomycota)
    • Kmen: Neocallimastigomycota
  • Podříše: BLASTOCLADIOMYCETA – variabilní, bez buněčné stěny, mají bičíkaté pohyblivé spory (dříve součást chytridiomycet)
    • Kmen: Blastocladiomycota (též Allomycota)
    • Kmen: Sanchytriomycota[40]
  • Podříše: BASIDIOBOLOMYCETA
    • Kmen: Basidiobolomycota
  • Podříše: OLPIDIOMYCETA – variabilní, mají bičíkaté pohyblivé spory (dříve součást chytridiomycet)
    • Kmen: Olpidiomycota
  • Podříše: ZOOPAGOMYCETA – součástí jejich životního cyklu je odolné zygosporangium (dříve součást spájivých hub)
    • Kmen: Entomophthoromycota
    • Kmen: Kickxellomycota
    • Kmen: Zoopagomycota
  • Podříše: „MUCOROMYCETA“ (parafyletická)[pozn. 6] – součástí jejich životního cyklu je odolné zygosporangium (dříve součást spájivých hub)
    • Kmen: Calcarisporiellomycota
    • Kmen: Glomeromycota – účastní se vnitrobuněčné mykorhizy
    • Kmen: Mortierellomycota
    • Kmen: Mucoromycota
  • Podříše: DIKARYA, DIKARYOMYCETA (též NEOMYCOTA)

Zjednodušený[pozn. 9] fylogenetický strom hlavních skupin hub vypadá podle současných představ (r. 2024) následovně:[34][41]

 houby 
 

Rozellomycota

 
 
 

Aphelidiomycota

 
(klad Eumycota[42])
Chytridiomyceta
 
 

Monoblepharomycota

 
 

Neocallimastigomycota

 
 
 

Chytridiomycota

 
 
 
 
 

Blastocladiomycota

 
 

Sanchytriomycota

 
 
 
 

Olpidiomycota

 
(klad Amastigomycota[42])
 
 

Basidiobolomycota

 
Zoopagomyceta
 

Zoopagomycota

 
 
 

Entomophthoromycota

 
 

Kickxellomycota

 
 
 
 
 
 

Mortierellomycota

 
 
 
 

Calcarisporiellomycota

 
 

Mucoromycota

 
 
(klad Symbiomycota)
 

Glomeromycota

 
Dikarya (Neomycota)
Ascomycota
 

Taphrinomycotina[pozn. 10]

 
 
 

Saccharomycotina

 
 

Pezizomycotina

 
 
 
 
 

Entorrhizomycota

 
Basidiomycota
 

Pucciniomycotina

 
 
 

Ustilaginomycotina

 
 

Agaricomycotina

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
„Mucoromyceta“
Remove ads

Využití hub člověkem

Thumb
Houbaření je oblíbenou činností Čechů

Jedlé druhy slouží jako potravina s malou kalorickou hodnotou[43] nebo jako pochutina. Jsou bohaté na vitamíny a minerální látky. Z hlediska poživatelnosti se zpravidla rozlišují na jedlé houby, nejedlé houby a jedovaté houby, které sice nejsou početné, ale kvůli obsahu prudkých jedů jsou nebezpečné.

Kvasinky jsou nezbytné v mnoha potravinářských technologiích, zejména v pekařství a při výrobě alkoholických nápojů. Některé druhy kvasinek se používají k napouštění konzerv, čímž se zamezí kažení potravin.[44] Konzerva vydrží dlouho a nezkazí se. Tento postup je aplikován v oblasti Asie.

Mnohé druhy se rovněž využívají ve farmaceutickém a chemickém průmyslu. U štětičkovce druhu Penicillium notatum byla objevena látka s antibiotickým účinkem, z níž byl izolován penicilin. V potravinářství se vyrábějí například plísňové sýry (camembert, niva, hermelín…). Jiné druhy hub se využívají k očkování prken, čímž se ochrání dřevo před cizími živočichy a houbami. Houby obsadí celý kus dřeva a nepustí jiného parazita na jejich místo, samy však dřevo nepoškodí a nezničí. Dokonce je dřevo díky tomu pevnější. Tento postup objevili vědci v USA na Floridě.[44]

Poznámky

  1. [1]
    Species fungorum uvádí k 8. 12. 2025 celkem 204 480 druhů.[2]
  2. [2]
    Je nutno poznamenat, že různé odhady publikované v posledních pěti letech se značně rozcházejí a pohybují se od 2,2 milionu[4] až po 165,6 milionu[5] druhů.
  3. [3]
    Mikrosporidie jsou mezi houby systematicky řazeny přinejmenším od roku 2007, jako výsledek projektu Assembling the Fungal Tree of Life (AFTOL).[22] Opisthosporidia byla na základě fylogenetických analýz považována protistology za přirozenou sesterskou skupinu hub, ve které se bazálně odvětvovaly afelidie[23] a kryptomycety (Rozella a několik dalších blízkých rodů, jako Mitosporidium, Morellospora, Nucleophaga, Paramicrosporidium)[24][25][26][27] byly sesterskou skupinou mikrosporidií.[28] Novější analýzy však ukázaly její parafylii, přičemž nejbazálněji se odvětvují tzv. Rozellomycota (protistology označovanou jako Opisthophagea), zahrnující linii mikrosporidií, od které se postupně odvětvují jednotlivé rody parafyletických kryptomycet. Afelidie jsou pak sesterskou skupinou ostatních hub.[29]
  4. [4]
    Novější systémy pro houby používají taxon kmen (phylum) namísto tradičního oddělení (divisio). Není to v rozporu s aktuálním názvoslovným kódem pro řasy, houby a rostliny, tedy tzv. „Schenzen Code“ (2018)[36] a jeho tzv. „San Juan Chapter F“ jakožto nezávisle aktualizovanou kapitolou pro houby (2019).[37]
  5. [5]
    Analýza z r. 2022 nepotvrdila samostatné postavení Caulochytriomycetes, ale naznačila jejich postavení uvnitř Chytridiomycota.[39]
  6. [6]
    Podle analýzy z r. 2020 se jevila jako přirozená,[29] již dřívější analýzy však naznačovaly, že Dikarya se odvětvují uvnitř ní jako sesterská skupina ke Glomeromycota.[30]. To potvrdila i analýza z r. 2024, podle které je tvořena třemi vývojovými liniemi: nejbazálněji se odvětvují Mortierellomycota, poté společný klad tvořený Calcarisporiellomycota a Mucoromycota, a poslední Glomeromycota jsou sesterskou skupinou dikaryí.[41]
  7. [7]
    se zralými výtrusy ve vřeckách; někdy též uváděné jako „vřeckovýtrusné“,[1]
  8. [8]
    se zralými výtrusy na stopkách basidií; někdy též uváděné jako „stopkovýtrusné“[1]
  9. [9]
    do úrovně kmenů/oddělení, neuváděny popisky odpovídající monotypickým podříším, ale rovnou podřazené kmeny
  10. [10]
    Podle dřívějších analýz mohly být parafyletickým seskupením několika postupně se odvětvujících linií[34], nově (2024) považovány za přirozené.[41]
Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads