Oldřich Černík

Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava – 19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 1968–1970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.

Ing. Oldřich Černík
Oldřich Černík (1968)
Předseda vlády ČSSR
Ve funkci: 8. dubna 1968 – 28. ledna 1970
Prezident	Ludvík Svoboda
Předchůdce	Jozef Lenárt
Nástupce	Lubomír Štrougal
Místopředseda vlády Jozefa Lenárta
Ve funkci: 20. září 1963 – 8. dubna 1968
Ministr zahraničí Československa
Ve funkci: 19. září 1968 – 31. prosince 1968
Předseda vlády	Oldřich Černík
Předchůdce	Jiří Hájek
Nástupce	Ján Marko
Ministr paliv a energetiky Československa
Ve funkci: 11. července 1960 – 20. září 1963
Předseda vlády	Viliam Široký
Předchůdce	Josef Jonáš
Nástupce	Josef Odvárka
Stranická příslušnost
Členství	Komunistická strana Československa (1945–1970)
Narození	27. října 1921 Ostrava Československo Československo
Úmrtí	19. října 1994 (ve věku 72 let) Praha Česko Česko
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Choť	Božena Černíková, rozená Malchárková
Alma mater	Vysoká škola báňská v Ostravě
Profese	politik
Commons	Oldřich Černík
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra

Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.

V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.

Působení během roku 1968

V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě^[zdroj?].

Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.

Období normalizace

Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.^{[pozn. 1]}

Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.

Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Pokus o návrat do politiky

Jitka Malovaná: Busta Oldřicha Černíka, bronz 1995

Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.

V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.^[2] Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově^[3] vytvořila Jitka Malovaná.