Olivier de Bacquehem

Olivier de Bacquehem, též Olivier Marquis de Bacquehem (25. srpna 1847 Opava^[2] – 22. dubna 1917 Vídeň^[3]), byl rakousko-uherský, respektive předlitavský státní úředník a politik, v letech 1886–1893 ministr obchodu Předlitavska, v období let 1893–1895 ministr vnitra Předlitavska.

Olivier de Bacquehem
13. ministr obchodu Předlitavska
Ve funkci: 16. března 1886 – 11. listopadu 1893
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Eduard Taaffe
Předchůdce	Karl von Pusswald (správce)
Nástupce	Gundaker Wurmbrand-Stuppach
9. ministr vnitra Předlitavska
Ve funkci: 11. listopadu 1893[1] – 19. června 1895
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Alfred Windischgrätz
Předchůdce	Eduard Taaffe
Nástupce	Erich von Kielmansegg
Zemský prezident Slezska
Ve funkci: 1882 – 1886
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Alexander von Summer
Nástupce	Franz von Merveldt
Štýrský místodržitel
Ve funkci: 1895 – 1898
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Guido Kübeck von Kübau
Nástupce	Manfred Clary-Aldringen
Prezident Nejvyššího správního soudního dvora
Ve funkci: 1908 – 1917
Předchůdce	Friedrich Schönborn
Nástupce	Erwin von Schwartzenau
Doživotní člen Panské sněmovny rakouské Říšské rady
Ve funkci: 12. ledna 1895[1] – 22. dubna 1917[1]
Panovník	František Josef I., Karel I.
Narození	25. srpna 1847 Opava Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. dubna 1917 (ve věku 69 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť	Marie Josefine v. Polzer-Hoditz[1]
Děti	bezdětný[1]
Příbuzní	Arthur von Polzer-Hoditz (švagr)[1]
Alma mater	Vídeňská univerzita Tereziánská akademie ve Vídni
Profese	právník, soudce a politik
Náboženství	římskokatolické[1]
Commons	Olivier Marquis de Bacquehem
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Erb rodu Bacquehemů

Pocházel ze staré francouzské šlechtické rodiny s historií sahající do 12. století.^[4] Předkové za Velké francouzské revoluce přesídlili do Rakouska. Narodil se jako jediný syn c. k. rytmistra Chrétiena Pierra Bacquehema (1813–1889) a jeho manželky Clotildy, rozené hraběnky Rindsmaulové (1822–1884).^[5] Středoškolské vzdělání získal na Terezianu a v letech 1865–1869 studoval práva na vídeňské univerzitě. S titulem doktora práv působil od roku 1869 ve státních službách, začínal jako nižší soudní úředník u zemského soudu v Linzi a ve Vídni. Od roku 1871 byl koncipistou na ministerstvu kultu a vyučování. V roce 1874 se stal tajemníkem místodržitelství na Moravě a následně v Čechách, v rychlém sledu vystřídal působení na okresních úřadech v Novém Jičíně, Místku, Karlových Varech, Českých Budějovicích a Sušici. V letech 1876–1877 byl okresním hejtmanem v Prachaticích a v letech 1877–1879 v Děčíně.^[6] Po okupaci Bosny a Hercegoviny byl přeložen do Sarajeva jako přednosta prezidiální kanceláře zemské vlády s titulem místodržitelského rady. V letech 1881–1882 byl radou zemské vlády v Korutanech a Horním Rakousku, v roce 1882 obdržel titul dvorního rady. V roce 1882 se stal zemským prezidentem (místodržícím) Slezska.^[7][8][9][3]

Dne 16. března 1886 se stal ministrem obchodu Předlitavska ve vládě Eduarda Taaffeho.^[10] Ministerstvo vedl do 11. listopadu 1893. V následující vládě Alfreda Windischgrätze zastával od 12. listopadu 1893 do 19. června 1895 post ministra vnitra Předlitavska.^[11] Jako ministr obchodu pokračoval v zestátňování některých železničních drah a výstavbě nových tratí. Za jeho působení v rezortu byl přijat další zákon o lokálních drahách. Pomocí státních subvencí podporoval i lodní říční dopravu a námořní dopravu.

V roce 1895 po odchodu z vládních postů nastoupil na pozici místodržícího Štýrska.^[12] Z funkce odešel v roce 1898 kvůli nevoli, kterou vzbudila Badeniho jazyková nařízení. Proti nim se ve Štýrském Hradci konaly masové demonstrace, proti nimž nasadil vojsko.^[3] Roku 1900 přešel do Nejvyššího správního soudního dvora a od roku 1908 byl jeho prezidentem.^[9][13] Byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady).^[3]

Zemřel v dubnu 1917 po krátké nemoci na následky chřipky.^[3] Byl posledním potomkem svého rodu^[14] a je pohřben v rodné Opavě na městském hřbitově.^[15]

Tituly a ocenění

Užíval šlechtický titul markýze, který rodina získala v roce 1765 ve Francouzském království, titul byl v roce 1844 potvrzen pro Rakouské císařství.^[16] Protože na rozdíl od pětistupňové šlechtické hierarchie v západní Evropě platil v Rakousku-Uhesku jen třístupňový systém, byl též uváděn jako hrabě.^[17] Jako člen vlády obdržel v roce 1886 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence^[18] a v roce 1890 byl jmenován c. k. komořím.^[19] Během působení ve státních službách získal několik vysokých státních vyznamenání v Rakousku-Uhersku i od zahraničních panovníků, kromě toho byl čestným členem Řádu německých rytířů. Obdržel čestné občanství v Sarajevu (1881).^[20] Po odchodu z vlády byl v roce 1895 jmenován doživotním členem Panské sněmovny.^[3]

Rakousko-Uhersko

• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1912)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• velkokříž Leopoldova řádu (1892)
• Řád železné koruny I. třídy (1887)
• Řád železné koruny III. třídy (1879)

Zahraničí

• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• Řád sv. Stanislava I. třídy (Rusko)
• velkokříž Řádu sv. Mořice a sv. Lazara (Itálie)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
• rytíř Řádu nizozemského lva (Nizozemsko)
• velkokříž Řádu afrického osvobození (Libérie)

Rodina

Ve věku 62 let se v roce 1909 ve Vídni oženil s Marií Josefou Polzerovou (1875–1934), dcerou c. k. podplukovníka Julia Karla Polzera (1834–1912). Marie Josefa byla se svými sourozenci v roce 1917 povýšena do hraběcího stavu s predikátem von Polzer-Hoditz. Jejím bratrem byl vlivný politik a státní úředník Arthur von Polzer-Hoditz (1870–1945).^[21]

Olivierova starší sestra markýza Asterie Clotilda Bacquehem (1846–1914) byla dámou nadačního ústavu šlechtičen v Brně, trvale ale pobývala v Linzi.^[22]