Manfred z Clary-Aldringenu

Manfred hrabě z Clary-Aldringenu (německy Manfred Alexander Robert Johann Adalbert Graf von Clary und Aldringen, 30. května 1852 Vídeň – 12. února 1928 Salcburk) byl rakouský šlechtic z rodu Clary-Aldringenů a politik. Od mládí působil ve státní správě, v letech 1896–1898 byl zemským prezidentem ve Slezsku a poté dvacet let místodržitelem ve Štýrsku (1898–1918). Na přelomu let 1899–1900 zastával krátce funkci rakouského ministerského předsedy.

JUDr. Manfred hrabě von Clary-Aldringen
Předseda vlády Předlitavska
Ve funkci: 2. října 1899 – 21. prosince 1899
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	František Antonín III. z Thun-Hohensteinu
Nástupce	Heinrich von Wittek (pověřený)
Ministr zemědělství Předlitavska
Ve funkci: 2. října 1899 – 21. prosince 1899
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Manfred z Clary-Aldringenu (zároveň)
Předchůdce	Michael Kast von Ebelsberg
Nástupce	Ferdinand von Blumfeld (správce)
Štýrský místodržitel
Ve funkci: 1. prosince 1898 – 1918
Panovník	František Josef I., Karel I.
Předchůdce	Olivier de Bacquehem
Slezský zemský prezident
Ve funkci: 22. února 1896 – 1898
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Karl Maria Coudenhove
Nástupce	Josef Filip z Thun-Hohensteinu
Narození	30. května 1852 Vídeň, Rakouské císařství
Úmrtí	12. února 1928 (ve věku 75 let) Salcburk, První Rakouská republika
Choť	hraběnka Františka Pejačević (od 1884)
Rodiče	Edmund Mořic z Clary-Aldringenu a Alžběta Alexanda z Ficquelmontu
Děti	Edmund z Clary-Aldringenu Marie Karolína z Clary-Aldringenu
Příbuzní	Marie Markéta z Clary-Aldringenu[1], Alžběta Alexandra z Clary-Aldringenu[1], Edmund z Clary-Aldringenu[1], Karel Antonín z Clary-Aldringenu[1] a Františka z Clary-Aldringenu[1] (vnoučata)
Alma mater	Vídeňská univerzita
Profese	politik
Commons	Manfred von Clary und Aldringen
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Biografie

Manfred Clary-Aldringen s manželkou Františkou

Pocházel ze starého šlechtického rodu Clary-Aldringenů^[2], jehož hlavním sídlem byl zámek Teplice. Narodil se jako nejmladší syn knížete Edmunda Mořice z Clary-Aldringenu (1813–1894) a jeho manželky Alžběty Alexandry z Ficquelmontu (1825–1878), po matce byl vnukem generála a diplomata Karla Ficquelmonta.^[3][4]

Studoval právní vědy na univerzitě ve Vídni (1871–1875) a poté absolvoval krátkou službu v c. k. armádě, u c. k. zeměbrany získal hodnost poručíka. V roce 1877 vstoupil do státní služby, začínal na nižších pozicích u dolnorakouského místodržitelství. Od roku 1883 byl okresním komisařem ve Vídeňském Novém Městě a v roce 1886 přešel na c. k. ministerstvo vnitra, kde zastával funkci sekretáře.^[5] V letech 1888–1894 zastával post okresního hejtmana ve Vídeňském Novém Městě.^[6][7] Od 2. února 1896 do roku 1898 zastával pozici slezského zemského prezidenta.^{[8][9][10][11][12]}

V říjnu 1899 byl povolán do Vídně a pověřen sestavením vlády, v níž kromě postu premiéra spravoval také resort zemědělství.^[13] Krátce po nástupu do úřadu zrušil Gautschova jazyková nařízení (v únoru 1898 nahradila Badeniho jazyková nařízení, která přikazovala, aby se úřední věci vyřizovaly v jazyce strany, čímž se snažil zavést češtinu jako úřední jazyk, což vzbudilo vídeňský odpor a Badeni musel odstoupit). Zrušením jazykových nařízení vzbudil odpor české politické reprezentace a již v prosinci 1899 na funkci předsedy vlády rezignoval.

S krátkou přestávkou, kdy byl premiérem, zastával od 1. prosince 1898 až do roku 1918 funkci místodržitele ve Štýrsku.^[14] Z pozice místodržitele byl také prezidentem zemského finančního ředitelství^[15] a za první světové války byl i prezidentem štýrské pobočky Mezinárodního červeného kříže.

Zemřel 12. září 1928 ve věku 76 let v Salcburku, kde je také pochován na městském hřbitově.^[16]

Tituly a ocenění

Jako mladší syn knížete užíval šlechtický titul hraběte. V roce 1884 byl jmenován c. k. komořím^[17] a ve funkci štýrského místodržitele obdržel v roce 1898 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[18] Mimo jiné získal čestné občanství v řadě měst v korunních zemích, kde působil. Ve Slezsku byl čestným občanem ve městech Jindřichov, Osoblaha nebo Bohumín.^[19] Čestným občanem byl také v mnoha městech ve Štýrsku, kde byl místodržitelem dvacet let. Dále získal čestný doktorát na univerzitě ve Štýrském Hradci. Během působení ve státních službách se stal nositelem vysokých vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[20]

Rakousko-Uhersko

• rytířský kříž Řádu Františka Josefa (1890)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny I. třídy (1905)
• velkokříž Leopoldova řádu (1915)
• Vyznamenání za zásluhy o Červený kříž s válečnou dekorací (1916)

Zahraničí

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• rytířský kříž Řádu Karla III. (Španělsko)

Rodina

V roce 1884 se ve Vídni oženil s hraběnkou Františkou Pejačević (1859–1938), bohatou dědičkou chorvatského rodu Pejačevićů, dcerou Ladislava Pejačeviće.^[21] Františka se později stala c. k. palácovou dámou.^[22] Měli spolu čtyři děti.

• 1. Edmund (2. 5. 1885 Vídeň – 10. 7. 1953 Salcburk), manž. 1911 Margareta hraběnka von Lodron-Laterano (26. 8. 1889 Himmelberg – 18. 3. 1949 Salcburk)^[23][24]
• 2. Marie Karolína (19. 5. 1886 Vídeň – 11. 7. 1979 tamtéž), manž. 1918 Josef hrabě von Hardegg (17. 12. 1876 Vídeň – 18. 2. 1945 tamtéž)^[25][26]
• 3. Ladislaus (11. 7. 1888 Seebenstein – 12. 2. 1895 Klagenfurt)^[27]
• 4. Dorothea (30. 10. 1892 Vídeň – 29. 4. 1976 Salcburk), svobodná a bezdětná^[28]

Jeho nejstarší bratr Karel (Carlos, 1844–1920) byl dědicem knížecího titulu a velkostatku Teplice. Prostřední z bratrů Siegfried (1848–1929) byl rakousko-uherským diplomatem a před první světovou válkou dlouholetým vyslancem v Belgii (1902–1914).