Oppidum Závist
keltské oppidum u Zbraslavi From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Závist (též Lhota-Točná) je pravěké hradiště a největší keltské oppidum na území Česka. Nacházelo se na kopcích po obou stranách Břežanského údolí na pravém břehu Vltavy, na jižním okraji Prahy. Jeho pozůstatky jsou od roku 1989 chráněny jako národní kulturní památka.
Závistské oppidum stálo na vrchu Hradiště nad bývalým soutokem Vltavy a Berounky u Zbraslavi. Nachází se jižně od Prahy, na pravé straně Vltavy naproti Zbraslavi a západně od vsi Lhota. Nejspíše v závěrečné fázi existence se oppidum rozšířilo přes hluboce zaříznuté Břežanské údolí i na protější vrch Šance (v katastrálním území Točná v Praze). Výškový rozdíl mezi hladinou řeky a vrcholovou partií oppida dosahuje až 200 metrů.
Remove ads
Název
Název Závist je odvozen z pojmenování hájovny, která je pod vrchem Hradiště u potoka, který se dříve nazýval Zalužanka.[1]
Historie
Návrší bylo osídleno od eneolitu lidem kultury s nálevkovitými poháry a řivnáčské kultury.[2]
Nejstarší opevnění je doloženo v období středodunajské mohylové kultury ve střední době bronzové.[3] Pozdější sídliště knovízské kultury bylo patrně neopevněné.[4] V mladší fázi knovízské kultury, označované jako štítarská kultura, však bylo vybudováno mohutné opevnění,[3] které zaniklo při rozsáhlém požáru.[5] V následujícím období zůstal vrch neobydlený a nové osídlení je spojeno až s bylanskou kulturou v mladší době halštatské. Tehdy se v prostoru pozdějšího kultovního místa na akropoli nacházelo čtyři až pět pravidelně rozmístěných domů s kůlovou konstrukcí, hypoteticky považovaných za dvorec či dvorce světské a kultovní elity.[4]
Na přelomu starší doby železné a časné doby laténské bylo hradiště Závist spolu se západočeským Vladařem nejvýznamnějším sídlem v Čechách. Jeho obyvatelé udržovali kontakty se západní Evropou, Řeckem a Etrurií.[6] Časně laténskou fázi hradiště ukončil krátce po roce 400 př. n. l. požár. Místo bylo sice obnoveno, ale po krátké době opuštěno.[4]
Podoba následujícího osídlení je nejasná, ale dalšího vrcholu hradiště dosáhlo v polovině 2. století př. n. l., kdy na kopci vzniklo rozsáhlé keltské oppidum, které přetrvalo do doby po polovině 1. století př. n. l.[6] Počet obyvatel pozdně laténského oppida je odhadován zhruba na jeden tisíc.[7]
V době římské a během období stěhování národů se na vrchu Hradiště nacházelo jen sporadické osídlení. Z raného středověku pochází nálezy hrobů datovaných do 9.–10. století.[6]
Osud archeologické památky
Oppidum Závist bylo zpřístupněno po ukončení archeologického výzkumu v roce 1990, kdy zde zůstaly odkryté základy původních staveb. Kvůli ohrožení památky bylo v roce 2004 provedeno její zakonzervování zavezením silnou vrstvou štěrku. Takto vzniklá plocha pak postupně začala zarůstat náletovými dřevinami a bylo potřeba najít řešení na její zajištění.
Ke konci roku 2021 vyvolalo vlnu kontroverze zahájení projektu Akropole Závist – Zpřítomnění. Plocha má být podle projektu překryta šedobílou mlatovou vrstvou s pestrobarevnými betonovými geometrickými objekty v místech zasypaných základů staveb. Projekt by měl být dokončen do roku 2030. V již zahájené první fázi vzniká na vrcholu kopce také rozhledna od architekta Martina Rajniše. Návrh podoby druhé fáze výstavby od architekta Josefa Pleskota byl kritizován za necitlivost vůči památce i lokální krajině. Kritika se snesla také na vedení obce, které projekt schválilo, kritizována byla především nedostatečná informovanost veřejnosti, což bylo nakonec úřady zdůvodněno opatřeními proti pandemii covidu-19.[8][9] Za projekt se postavil Ústav archeologické památkové péče středních Čech, který oceňuje, že se začala řešit zanedbanost lokality.[10] Proti projektu se naopak postavil například Český národní komitét Mezinárodní rady památek a sídel a vznikla petice občanů.[11]
Remove ads
Stavební vývoj
1 – Akropole
2 – Opevnění
3 – Šance
4 – Brána A
5 – Brána D
6 – Příkop
7 – Podhradí
Nadmořská výška vrchu Hradiště je 391 metrů. Celková délka všech fortifikací dosahuje devíti kilometrů a zahrnuje také jejich pozůstatky na sousedním návrší Šance. Celková chráněná plocha tak měří téměř 200 hektarů. Na nejvyšším místě se nachází akropole chráněná ve směru od východu několikanásobným opevněním. Obdélná vyvýšenina na západě se nazývá Balda a na severovýchodě se nachází část označovaná U Altánu. Součástí hradiště bývalo rovněž předhradí Adámkovo mýto na jihozápadě, další předhradí na jihovýchodě a návrší Šance na opačné straně Břežanského údolí. Přístupová cesta vedla od východu kolem brány označované tradičně písmenem A, překonala široký příkop a branou D vstoupila do akropole, odkud bylo možné pokračovat k poloze Balda nebo do sedla U Altánu.[6]
Případné eneolitické opevnění nebylo doloženo, ale je možné, že je překryté mladšími fortifikacemi. Pokud existovalo, patrně se nacházelo v polohách Balda nebo U Altánu.[12]
Doba bronzová
Nejstarší opevnění lokality ze střední doby bronzové bylo v podobě palisády odkryto na jižním okraji akropole. Mohutnější opevnění z pozdní doby bronzové bylo zachyceno v západním křídle brány D. Skládalo se z pásu vlčích jam, deset metrů širokého volného prostoru, za nímž následovaly ve skále vytesaný, tři metry široký a jeden metr hluboký příkop, berma a násyp s palisádou.[3] Opevněná plocha štítarského hradiště dosahovala asi šedesáti hektarů. Tehdejší vstup vedl od jihovýchodu a v prostoru akropole se nacházel ohrazený kultovní prostor.[4]
Halštatská a časně laténská fáze
Halštatské opevnění bylo vybudováno kolem roku 500 př. n. l. a chránilo plochu o rozloze 27 hektarů. Jeho jádrem byla hradba široká tři až pět metrů. Tvořila ji čelní palisáda z dubových kůlů, propojená roštovou konstrukcí s dřevěnou zadní stěnou, přičemž prostor mezi nimi byl vyplněn kamením a zeminou. Přístup do hradiště umožňovala brána chráněná příkopem. Brána vznikla vtažením dvou křídel hradby, mezi nimiž vedl 3,5 metru široký průchod. V místě vlastního vstupu byl průchod rozdělen nosnými kůly přemostění a přehrazen vraty. Předhradí mělo vlastní opevnění.[3]
V pozdní době halštatské se plocha hradiště rozšířila na devadesát hektarů a s předhradími téměř na jeden kilometr čtvereční. Kultovní okrsek v prostoru akropole s rozměry 30 × 27 metrů byl mírně rozšířen a v jeho středu byla postavena kůlová stavba s půdorysem 18 × 9 metrů.[4]
V časné době laténské byl čtyřhranný opevněný prostor akropole rozšířen na plochu o velikosti 90 × 80 metrů. Uvnitř byly vybudovány kamenné plošiny připomínající etruské posvátné okrsky.[4] Přestavěno bylo také opevnění. Hradbu nově tvořila čelní zeď z nasucho kladených kamenů, propojená dřevěnými prvky s vnitřním násypem a s palisádou na vrcholu. Nevznikla ani nezanikla najednou a její konkrétní podoba se pravděpodobně měnila podle aktuálních potřeb stavitelů.
Pozdně laténská fáze
V pozdně laténské fázi se plocha hradiště postupně zvětšovala z 35 hektarů na přibližně sto hektarů. V opevnění bylo rozpoznáno pět stavebních etap. Nejlépe byly prozkoumány v okolí hlavní brány D.[13] První linie ohrazení východního předhradí vedla ve vzdálenosti asi 200 metrů od zástavby Lhoty a dochovala se v podobě terénní hrany.[6]
Přístup k bráně D chránila fortifikace, která se na severním konci stáčela k západu, a bránila tak i část svahu Břežanského údolí. Před hradbou je patrný až šest metrů široký a 1,2 metru hluboký příkop s plochým dnem. V místech brány na dně příkopu patrně stála palisáda. Hradbu od příkopu oddělovala 1,4 metru široká berma. Čelní zeď hradby byla vyskládána z kamenů a na vnitřní straně na ni navazoval násyp zpevněný dřevěnými prvky. Hradba zanikla při požáru a byla ve stejné podobě obnovena. Později zanikla znovu současně se zánikem brány D.[14]
Před branou D vede příkop vyhloubený už v časně laténském období, nad nímž (až o šestnáct metrů výše) stály jednotlivé fáze hradby. Nejstarší byla postavena okolo roku 175 př. n. l. Hradbu tvořila zeď z nasucho kladených kamenů, členěná svislými kůly, propojenými vodorovnými dřevěnými rošty s násypem, jehož rampy umožňovaly přístup na korunu hradby. Brána měla klešťovitý charakter, který vznikl zatažením dvou křídel hradby směrem dovnitř. Na jejich konci stávala dřevěná věžovitá brána, jejíž výška mohla dosáhnout až dvanácti metrů. Základové kůly věže dělily průjezd mezi zdmi na dvě části.[14]
Podoba hradby se v různých úsecích měnila podle potřeb stavebníků.[14] Životnost hradeb se odhaduje na 25–30 let,[15] takže další dvě stavební fáze souvisí s jejich rekonstrukcemi. Okolo roku 60 př. n. l. hradba shořela. Po požáru byla hradba i s branou D obnovena, ale podoba samotné brány byla zjednodušena a původní věž v závěru průchodu nahradilo prosté přemostění.[14]
V páté stavební fázi byla konstrukce opevnění výrazně zjednodušena. Složitou starší konstrukci nahradil sypaný strmý val s palisádou na koruně. I tato ale shořela při blíže neznámé vojenské akci, ale tentokrát už brána D obnovena nebyla a přístupová cesta byla nově vedena branami A, B, C a J. Předpokládá se, že ve stejné době byla k oppidu připojena i sousední Šance, ale tamní opevnění nebylo nikdy datováno. Nejlépe se dochovalo na severozápadě, kde je tvoří příkop a sypaný val.[14] Jeho podoba ale mohla být upravena během třicetileté války[14] a snad také při obléhání Vyšehrad vojskem císaře Zikmunda.[4]
Vnitřní prostor hradiště byl členěn mohutnými umělými terasami, komunikacemi a menšími terasami, na kterých stály jednotlivé domy nebo dvorce.[6] V prostoru předhradí byla doložena úprava cest haťováním. Nejrozsáhlejší dvorec stál na akropoli a zaujímal plochu 5700 m².[16]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads