Přistávací plochy 1 a 2
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Přistávací plochy 1 a 2 (anglicky Landing Zones, zkratkami LZ-1 a LZ-2) jsou dvě betonové přistávací plochy pro vertikálně přistávající, znovupoužitelné nosné rakety Falcon 9 od SpaceX. Nacházejí na pozemcích pronajatých od letectva Spojených států, na místě bývalého startovacího komplexu 13.[1][2] Plocha LZ-1 byla uzavřena 1. srpna 2025 po 53. úspěšném přistání.[3]
.jpg)
Související informace naleznete také v článku Startovací komplex 13.
Remove ads
Historie
SpaceX začala s přípravami přistávacích ploch nejpozději v roce 2014, protože už v říjnu toho roku vznikl stostránkový návrh posudku vlivů na životní prostředí pro takový projekt.[4] Podle něj chtěla společnost vybudovat čtvercovou přistávací plochu o rozměrech 60 × 60 metrů a kolem ní celkem 4 kruhové záložní plochy o průměru 45 metrů.[5]
Společnost si prostory pro vybudování přistávacích ploch pronajala v únoru 2015 na pět let, smlouvu později prodloužila.[1] Plochy se nacházejí na místě bývalého startovacího komplexu 13 (LC-13), v areálu základny 45. vesmírné perutě Letectva USA, známé jako Cape Canaveral Air Force Station a později – po vyčlenění Vesmírných sil USA z letectva v roce 2019 – přejmenované na Cape Canaveral Space Force Station (CCSFS). Základna leží v těsném sousedství Kennedyho vesmírného střediska na východním pobřeží Floridy a SpaceX si v ní kromě přistávacích ploch na LC-13 pronajala také startovací komplex 40 (SLC-40), z nějž vypouští své rakety Falcon 9.
Původní název rampy LC-13 byl počínaje 2. březnem 2015 nahrazen označením Landing Complex 1,[6] ale v roce 2017 bylo místo přejmenováno na Landing Zone 1.[7][8]
Měnily se ale také původní plány, a tak byla v prosinci 2015 dokončena kruhová přistávací plocha LZ-1 o průměru 86 metrů a potřebná další zařízení, která umožnila 22. prosince 2015 první přistání. V červenci 2016 SpaceX požádala o povolení vybudovat další dvě přistávací plochy v sousedství LZ-1 pro přistávání bočních stupňů Falconu Heavy.[9] Stavba LZ-2 začala v květnu 2017, ale brzy vyšlo najevo, že třetí plocha postavena nebude[10] a SpaceX místo ní vybuduje zázemí pro testování a kontrolu lodí Crew Dragon, včetně testovacího stanoviště pro statické zážehy motorů SuperDraco.[10][11]
V březnu 2023 Vesmírné sily USA rozhodly o pronájmu prostoru dvěma novým nájemcům,[12] raketovým startu-upům Vaya Space (založen 2017)[13] a Phantom Space (2019).[14] V návaznosti na tento vývoj zástupce SpaceX před startem mise SpaceX Crew-11 oznámil, že booster použitý při tomto letu provede historicky poslední přistání na plochu LZ-1, a že využívání plochy LZ-2 bude nadále pokračovat.[15][16]
Ostatní přistávací plochy
Společnost SpaceX podepsala smlouvu o pronájmu také na západním pobřeží USA v komplexu Vandenbergovy letecké základny, konkrétně zařízení SLC-4W,[17] kde je od roku 2018 vybetonována a používána přistávací plocha LZ-4.
Ve schvalovacím procesu je – jako součást rozsáhlejší rekonstrukce – vybudování další přistávací plochy v již používaném Startovacím komplexu 40 na Floridě.[18]
Remove ads
Design
Hlavní přistávací plochy LZ-1 i LZ-2 tvoří betonové desky o průměru 86 metrů. S dodatečnými navazujícími plochami má LZ-1 celkový průměr asi 200 metrů a LZ-2 asi 130 metrů. LZ-2 se nachází severozápadně od LZ-1, vzdálenost středů obou kruhových ploch dosahuje zhruba 300 metrů.[19]
Podpůrnou infrastrukturu přistávacích ploch tvoří především vozovky pro pohyb jeřábu a dálkově ovládané protipožární systémy pro případ selhání.[19]
Remove ads
Provedená přistání
První přistání – a rovnou úspěšné – na ploše LZ-1 se uskutečnilo 22. prosince 2015 při dvacátém letu rakety Falcon 9[20] a současně při osmém pokusu o kontrolovaný sestup prvního stupně.[21] Předcházelo mu pět testovacích přistání boosteru na mořskou hladinu a dvě neúspěšná přistání na mořskou plošinu.[22][23]
Elon Musk v lednu 2016 odhadoval, že úspěšnost všech pokusů o přistání v roce 2016 bude přibližně 70 procent a v roce 2017 se zvýší na 90 procent. Předeslal, že společnost očekává při přistávání ještě několik neúspěchů.[24] Navzdory tomuto odhadu skončily úspěchem jak druhé přistání 18. července 2016 při letu CRS-9,[25] tak i třetí pokus přistání v únoru 2017 při letu CRS-10, po nichž se kadence v kalendářních letech přistání postupně zvyšovala až na 15 v roce 2024.
Na ploše LZ-2 přistál první stupeň Falconu 9 poprvé 6. ledna 2018, kdy souběžně přistávaly oba boční boostery z prvního letu sestavy Falcon Heavy.[26]
Rok 2018 přinesl také první a dosud jediné selhání při přistání na pozemní přistávací plochu (včetn LZ-4 v Kalifornii). První stupeň kvůli poruše hydraulického čerpadla roštových kormidel nezamířil k LZ-1, ale přistál nedaleko od ní na mořskou hladinu.[27]
Poslední přistání na ploše LZ-1 provedl booster B1094 při svém třetím letu, kterým 1. srpna 2025 na cestu k Mezinárodní vesmírné stanici vynesl kosmickou loď Crew Dragon na misi SpaceX Crew-11.[16] Plocha LZ-1 tak posloužila pro přistání celkem 53 prvnich stupňů Falconu 9.[15]
Seznam provedených přistání
- Číslo letu podle Seznamu letů Falconu 9 a Falconu Heavy.
- Za sériovým číslem stupně je číslo značící, po kolikáté stupeň přistál.
Remove ads
Galerie
Osoba stojící uprostřed hlavní přistávací plochy ukazuje její velikost
Cedule u vjezdu do Landing Zone 1
První úspěšné přistání prvního stupně Falconu 9 v prosinci 2015
Falcon 9 krátce po přistání
Operace po přistání
První stupeň z letu CRS-9, 18. červen 2016
Přistávající boční stupně Falconu Heavy během mise STP-2.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads