Polyxena z Lobkovic

Polyxena z Lobkovic, předtím z Rožmberka, rozená z Pernštejna^[1] (1566 – 24. května 1642 Praha) byla česká šlechtična z rodu Pernštejnů. Při narození dostala španělské jméno Polisena Pernstein.

Polyxena z Lobkovic
Narození	1566
Úmrtí	24. května 1642 (ve věku 75–76 let) Praha Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení	Lobkowická hrobka v kapucínském kostele sv. Václava v Roudnici nad Labem
Povolání	dvorní dáma
Choť	I. (1587) Vilém z Rožmberka (1535–1592) II. (1603) Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkowicz (1568–1628)
Děti	Václav Eusebius (1609–1677)
Rodiče	Vratislav II. z Pernštejna (1530–1582) a Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534–1608)
Rod	Pernštejnové
Příbuzní	bratr: Jan V. z Pernštejna (1561–1597) bratr: Maxmilián z Pernštejna (asi 1575–1593) vnuk: Ferdinand August z Lobkowicz (1655–1715) synovec: Vratislav Eusebius z Pernštejna (1594–1631) neteř: Anna z Pernštejna († do 1646) neteř: Frebonie z Pernštejna (1596–1646) švagr: Petr Vok z Rožmberka (1539–1611) švagr: Ladislav IV. Popel z Lobkowicz (1566–1621) švagrová: Marie Manrique de Lara y Mendoza mladší
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Její oficiální jméno v době přijímání knížecího titulu znělo „Polyxena z Boží milosti kněžna z Lobkovic, rozená z Pernštejna, paní na Roudnici".

Původ a dětství

Malá Polyxena z Lobkovic se svou matkou Marií de Manrique de Lara y Mendoza

Narodila se jako devátý potomek dvorního štolby Vratislava II. z Pernštejna řečeného „Nádherný“ (1530–1582), a jeho manželky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534 – 16. únor 1608).

Otec Polyxeny Vratislav II. z Pernštejna pocházel z rodiny Jana IV. z Pernštejna a Hedviky ze Šelmberku. Několik měsíců po narození Polyxeny byl její otec jmenován nejvyšším kancléřem Království českého a tento zemský úřad si udržel až do své smrti v roce 1582. Jeho dvorská kariéra byla znamenitá - z původní pozice komorníka a dvorního štolby se vypracoval na nejvyšší úřad v Českém království a stal se později i držitelem Řádu zlatého rouna.

Matka Polyxeny byla španělská šlechtična ze starého rodu Hurtado de Mendoza, jež se mísila s krví kastilského královského rodu. Před příchodem do Čech byla dvorní dáma na dvoře španělských Habsburků. Byla značně ovlivněna jezuity, což se promítlo ve striktní katolické výchově Polyxeny a jejích sourozenců.

První manželství – paní z Rožmberka

Svatební mince Viléma a Polyxeny

Roku 1587 se jedenadvacetiletá Polyxena provdala za Viléma z Rožmberka, jenž tehdy zastával úřad nejvyššího purkrabí a byl asi o třicet let starší. Stala se jeho čtvrtou a poslední manželkou. Díky manželství se vznešeným a bohatým Rožmberkem mohla zažívat „přerod z bystré a krásné dívky v pozoruhodnou, cílevědomou dámu, oplývající šarmem a společenskou ctižádostí“^[2] a také si užívat bohatství, kterým podporovala své chudé pernštejnské příbuzné.

I toto čtvrté Rožmberkovo manželství zůstalo bezdětné a nepřineslo Vilémovi tolik očekávaného dědice. Již v době své nemoci se však Vilém staral o další Polyxenino zabezpečení a postoupil jí k doživotnímu užívání výnosné roudnické panství. Po Vilémově smrti v roce 1592 získala mladá vdova vyrovnáním se švagrem Petrem Vokem Roudnici nad Labem do dědičné držby. Polyxena požívala úcty, respektu a vážnosti nejvyšší společnosti. Karel starší ze Žerotína jí v dopise napsal, že „jakž místem, tak i smyslem všecky jiné paní v Čechách předcházeti ráčí“.

Roku 1597 při obléhání pevnosti Rábu v Uhrách zemřel její bratr a císařský generál Jan V. z Pernštejna, když mu koule z tureckého děla utrhla hlavu a levou paži i s ramenem. Jan po sobě zanechal tři děti – Annu, Frebonii a Vratislava Eusebia. Polyxena, jejich teta, se po pár letech stala jejich poručnicí a hospodařila tak nejen v Roudnici, ale velmi úspěšně i na pernštejnském panství Litomyšl.

Polyxena z Pernštejna, pečeť z roku 1625

Druhé manželství – paní z Lobkovic

Druhé manželství uzavřela 23. listopadu 1603 s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic, který nebyl příliš majetný, ale byl vzdělaným a uznávaným politikem a hlavou české katolické šlechty. Roku 1609 se Polyxeně po dlouholetém období neplodnosti narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic, předek všech současných příslušníků rodu Lobkoviců.

Věrná katolička

Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě královské místodržící Slavatu a Martinice, svržené z oken královského hradu v Praze roku 1618 (obraz od Václava Brožíka, olej na plátně, 87×146 cm)

Zdeněk Popel z Lobkovic nepodepsal Rudolfův majestát a společně s manželkou byl nadšeným příznivcem volby Ferdinanda Štýrského. Polyxena poskytla ve svém pražském domě azyl i Slavatovi a Martinicovi, obětem pražské defenestrace. Pomáhala však finančně manželkám účastníků odboje a vyhnancům.

Po porážce stavovského povstání Polyxena z Lobkovic skupovala levná panství zkonfiskovaná jeho účastníkům. Podařilo se jí nakoupit s manželovým svolením statky za 350 tisíc zlatých.

Věrná katolička roku 1628 (v roce manželovy smrti) věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar od své matky při sňatku do Čech. Podporovala jezuity, kapucíny, františkány a karmelitány. Premonstrátům věnovala stříbrnou sochu svatého Norberta, jezuitům zahradu a v Roudnici založila kapucínský klášter a v přilehlém kostele svatého Václava rodinnou hrobku.

Polyxenina katolická víra vyvolala protireformační působení na jejích statcích. Potlačila povstání na panství Litomyšl, kde byl poddanými zbit a vyhnán katolický děkan, a stejně tak i v Roudnici, kde byly zabrány katolické kostely a vyhlášena náboženská svoboda. Na panství Vysoký Chlumec, kde údajně působili i kalvínští kněží, povolala Polyxena proti kacířům jezuitské misie.

Zemřela ve věku 76 let a je pochována společně s manželem v rodinné hrobce kostela svatého Václava v Roudnici nad Labem. Po její smrti, 24. 5. 1642,^[3] rod Pernštejnů splynul s rodem Lobkoviců. Čistá rodová linie Pernštejnů její smrtí vymírá po přeslici. Rod Pernštejnů je však zachován vlivem sňatku se Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkovic na lobkovickém erbu.^[4]