Rudolf Virchow

Rudolf Virchow

Rodné jméno	Rudolf Ludwig Karl Virchow
Narození	13. října 1821 Świdwin
Úmrtí	5. září 1902 (ve věku 80 let) Berlín
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Alter St.-Matthäus-Kirchhof
Alma mater	Humboldtova univerzita Juliova–Maxmiliánova univerzita ve Würzburku
Povolání	biolog, antropolog, paleontolog, archeolog, prehistorik, akademik, politik, lékař, vysokoškolský učitel, patolog, paleoantropolog a spisovatel
Zaměstnavatelé	Juliova–Maxmiliánova univerzita ve Würzburku Humboldtova univerzita Charité
Ocenění	Řád Olgy (1872) zahraniční člen Královské společnosti (1884) Copleyho medaile (1892) Crooneova medaile a přednáška (1893) Helmholtz-Medaille (1898) … více na Wikidatech
Politická strana	Německa liberální strana
Choť	Ferdinande Amalie Rosalie Mayer
Děti	Hans Virchow Anna Emilie Adele Virchow Ernst Oswald Virchow
Rodiče	Karl Christian Siegfried Virchow
Funkce	člen parlamentu Německého císařství
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Rudolf Virchow byl jediným dítětem farmáře v okrese Schivelbein v Pomořansku. Otec si přál, aby se stal vojenským lékařem, a tak vystudoval medicínu v Berlíně na vojenské lékařské akademii. Nastoupil do nemocnice Charité, kde se mimo jiné věnoval chemickému a mikroskopickému výzkumu. V roce 1843 získal doktorát za dizertační práci v oboru patologie. Jako asistent Roberta Froriepa pracoval na výzkumu zánětu žil a studoval chorobný vývoj bílých krvinek, který nazval leukemií. V roce 1846 se stal prosektorem v nemocnici Charité. V dalším roce se habilitoval pro patologickou anatomii a na vlastní žádost odešel z vojenské služby. Začal šířit své myšlenky prostřednictvím lékařských kursů, soukromých přednášek a především vydáváním odborného časopisu, který založil se svým přítelem a kolegou Benno Reinhardtem. Časopis nazvaný Archiv für pathologische Anatomie je dnes známý jako Virchowův archiv. Redaktorem byl až do své smrti v roce 1902. Dostal se do čela Spolku pro vědeckou medicínu a zaměřil se na nové obory moderní medicíny. Současně věnoval pozornost politické situaci a sociálním problémům tehdejšího Pruska. Zpracoval sociální analýzu epidemie tyfu, která vypukla v roce 1847 v Horním Slezsku. Za její příčinu označil vládní politiku, která přivedla velkou část obyvatel do bídy a špatných hygienických podmínek. Rozpoznal souvislost mezi chorobou a společenskými poměry a stal se jedním z průkopníků sociální hygieny v Prusku.^[1] V roce 1848 se Virchow aktivně zapojil do březnové revoluce v Berlíně na straně Demokratů a po její porážce musel opustit místo prosektora.

Lékařská fakulta univerzity ve Würzburgu mu nabídla místo profesora patologické anatomie. V letech 1849 až 1856 se ve Würzburgu intenzivně věnoval studiu buněk.

Roku 1856 byl povolán zpět do Berlína do funkce profesora a ředitele nově zřízeného ústavu pro patologickou anatomii. O dva roky později uveřejnil novou koncepci patologických dějů v knize Buněčná patologie, která sehrála významnou úlohu v boji za pokrok v lékařských a biologických vědách.^[1]

Německý přírodovědec Theodor Schwann tvrdil, že nové buňky vznikají z blastému jak v průběhu embryonálního vývoje, tak i za určitých patologických procesů, jako jsou například záněty či tuberkulóza. Podobný názor zastával i rakouský patolog českého původu Karel Rokytanský; k této teorii ho přivedla skutečnost, že při pitvě nebyly nalezeny žádné makroskopické zkušenosti, které by vysvětlovaly úmrtí.

Virchow však tyto hypotézy odmítal, přesvědčený, že dceřiné buňky vznikají dělením z buněk mateřských. Vyjádřil to výrokem: „Omnis cellula e cellula“. Pomocí své buněčné teorie vysvětloval i patologické změny. Domníval se, že nemoci vznikají v důsledku chorobných změn uvnitř buněk, které se pak dále dělí, rozmnožují. Na základě studia buněk bylo proto možné porozumět tvorbě novotvarů a metastáz při nádorových onemocněních.

Kromě toho se zasloužil o prohloubení poznatků o chorobách kardiovaskulárního systému. Některé práce věnoval problematice trombotických a embolických příhod. Na základě vlastních experimentálních prací objasnil patogenezi zánětlivých procesů. Při většině zánětlivých onemocnění spojených s tvorbou krevních sraženin vzniká nejprve trombóza, zatímco se lokální zánětlivé změny dostavují až sekundárně. Jeho zájem o chemii ho přivedl ke studiu živočišných barviv (bilirubin, hematin), bílkovin a aminokyselin. Faktory ve vývoji trombózy se později staly známými jako Virchowova triáda.

Zabýval se také antropologii. Měl zásluhy na vzniku Německé antropologické společnosti a v roce 1870 se stal jejím předsedou. Doprovázel Heinricha Schliemanna na jeho cestě za vykopávkami do Tróje. Později procestoval řadu archeologických nalezišť v Egyptě, Núbii, na Kavkaze.^[1] Virchow nesouhlasil s Darwinem ve všem, ale byl fascinován jeho antropologickým přístupem. Zorganizoval výzkum zdravotního stavu a antropologických ukazatelů šesti miliónů německých dětí. Na jeho základě dospěl k závěru, že tělesná stavba a zdatnost je výsledkem životních podmínek a nikoli příslušností k nějaké rase. Ostře kritizoval v té době se rodící rasové teorie. Naprosto odmítl existenci čisté árijské rasy a rozhodně bojoval proti vznikajícím antisemitským tendencím.

V šedesátých letech se Virchow znovu zapojil do politiky. Jako člen městské rady Virchow dohlížel na návrh dvou velkých nových berlínských nemocnic, Moabit a Friedrichshain, kde otevřel ošetřovatelskou školu. Po epidemii cholery v roce 1861 se zasadil se o vybudování kanalizace v Berlíně a zdůrazňoval nutnost zlepšení hygienických podmínek.^[1] Byl též vášnivým zastáncem veřejného zdravotnictví a hygieny i hlubokých sociálních reforem.

V roce 1861 založil Deutsche Fortschrittpartei (Německou pokrokovou stranu) a stal se pruským poslancem. Od roku 1884 se jako člen parlamentní skupiny Německé liberální strany věnoval zejména zřízení státní základní lékařské péče. Jeho ostré diskuze s konzervativním Bismarckem málem vyústily v souboj. V Reichstagu setrval do roku 1893, kdy se stal rektorem berlínské univerzity.

Medicínu promítal i do politiky: „Medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku,“ prohlásil v pohřebním projevu lékaře a politika J. Rizala.^[2]

Rudolf Virchow nebyl jen obdivuhodným vědcem, ale i otcem a manželem. V roce 1850 se oženil s Rose Mayerovou (dcera Karla Mayera, zakladatele moderní gynekologie) a stal se otcem šesti dětí, tří dcer a tří synů.

Virchow zůstal v Berlíně 46 let až do své smrti. V roce 1870, během německo-francouzské války, organizoval nemocniční vlaky, s nimiž sám cestoval na frontu, a nechal postavit kasárenské nemocnice na Tempelhofer Feld.

V lednu 1902 jel na přednášku do Geografické společnosti, při vystupování z tramvaje uklouzl a zlomil si krček stehenní kosti. V květnu absolvoval lázeňský pobyt v Teplicích, ale osm měsíců po nehodě, 5. září 1902 zemřel. Navzdory tomu, že býval rebelem, dostalo se mu státního pohřbu v Berlíně. Jeho hrob se nachází na Starém hřbitově svatého Matouše v Berlíně–Schönebergu.

Život

Dílo

Odkazy

Wikiwand - on