Starship Flight Test 10
10. testovací let kosmické lodi Starship a rakety Super Heavy From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Starship Flight Test 10 (FT-10) je připravovaný desátý let kosmické lodi Starship na nosné raketě Super Heavy. Obě součásti sestavy vyvinula a postavila společnost SpaceX podnikatele Elona Muska. Let o očekávané délce 65 minut se měl uskutečnit koncem června 2025, ale výbuch kosmické lodi Starship před testovacím zážehem všech jejích motorů způsobil nucený odklad startu mise – zatím na neurčito, do doby dokončení další lodi, z náznaků Elona Muska vyplývá záměr provést let v srpnu 2025. Půjde o čtvrtý start druhé verze lodi Starship, označované jako Block 2, a současně o start, který by měl napravit selhání Starship při třech předchozích letech provedených v roce 2025.
Remove ads
Nosná raketa Super Heavy a kosmická loď Starship
Spodní část startovní sestavy tvoří nosná raketa, resp. první, urychlovací stupeň Super Heavy. Obě součásti byly vyvinuty jako plně znovupoužitelné a určené pro vynášení satelitů a dalších kosmických těles, zásob včetně paliva, i pro vesmírnou turistiku, cesty k Měsíci a meziplanetární lety.
Nosič Super Heavy (booster) dosahuje délky 71 metrů a jeho průměr – v celé výšce stejný – dosahuje 9 metrů.[1] Hmotnost boosteru bez paliva se pohybuje mezi 160 a 200 tunami, z toho asi 80 tun je hmotnost nádrží.[2] Pohon zajišťuje celkem 33 motorů Raptor, které mají při plném výkonu souhrnný tah 73,5 MN, což ze sestavy činí nejsilnější raketu v historii dobývání vesmíru. Nádrže urychlovacího stupně pojmou celkem 3 400 tun pohonných hmot, z toho zhruba tři čtvrtiny připadají na kapalný kyslík a zbylá čtvrtina na podchlazený kapalný metan. Na vrchu boosteru jsou umístěna čtyři roštová kormidla pro řízení stupně při přistání, podobně jako se to SpaceX osvědčilo již u jejího dříve vyvinutého nosiče Falcon 9. Shora nosič uzavírá dva metry vysoký prstenec s průduchy, kterými se odvádějí spaliny z motorů lodi Starship během jejich spuštění, tedy ještě před oddělením kosmické lodi od urychlovacího stupně. Prstenec se od 4. letu po odpojení lodi Starship z boosteru odhazuje, čímž se sníží hmotnost boosteru před přistáním.[3]
Kosmická loď Starship tvoří horní část sestavy. V nové verzi Block 2, ve které se na misi vydá,[4][5][6] si zachovává průměr 9 metrů, shodný s urychlovacím stupněm, který se až v horní čtvrtině se průměr postupně zmenšuje a vytváří zaoblenou kuželovitou špičku. Oproti první verzi však je Block 2 o 1,8 metru delší.[7] Pro řízení během sestupu k Zemi má loď celkem 4 pohyblivé aerodynamické klapky, dvě v horní a dvě v dolní části. Polovinu lodi po celé její délce a jednu stranu klapek pokrývají dlaždice tepelného štítu pro ochranu lodi při vstupu do atmosféry. Šest motorů Raptor – tři optimalizované pro provoz ve vesmírném vakuu, tři pro provoz v atmosféře[8] – má k dispozici celkem 1500 tun pohonných látek, o 300 tun více než v předchozí verzi Block 1. SpaceX udává kapacitu nákladu 100 až 150 tun.[1]
Remove ads
Příprava a průběh letu
Úkol provést let připadl podle pořadí výroby na kosmickou loď Starship s výrobním označením Ship 36 (S36) a první stupeň Super Heavy s označením Booster 16 (B16). Po výbuchu S36 při testování přišel na řadu další kus v nejvyšším stavu rozpracovanosti, Ship 37 (S37).
S36 byla a S37 je lodí druhé generace (Block 2), podobně jako předchozí S33, S34 a S35, neúspěšně použité při sedmém, osmém a devátém letu. Oproti dřívější verzi Block 1 se zřetelně liší menšími předními klapkami, posunutými směrem ke špičce lodi a současně do větší vzdálenosti od tepelného štítu, čímž se výrazně snížila míra jejich vystavení zahřívání a zároveň se zjednodušily mechanické díly a ochranné obklady. Přepracován je i pohonný systém včetně 25procentního zvýšení objemu pohonných hmot, vakuového opláštění přívodních potrubí a nového systému přívodu paliva pro vakuové motory Raptor. Tento systíém současně procházel největším vývojem mezi předchozími lety, protože právě z něj vycházely podle zjištění SpaceX příčiny opakovaných selhání kosmické lodi.[9] Oproti první generaci byl vylepšen také modul avioniky pohonu ovládající ventily kosmické lodi a čtecí senzory. Tepelný štít lodi je vybaven dlaždicemi nejnovější generace a obsahuje záložní vrstvu na ochranu při ztrátě nebo nebo poškození dlaždic. Celkem 30 kamer rozmístěných po kosmické lodi v kombinaci s funkcemi internetové sítě Starlink umožňuje streamovat telemetrická data a videa ve vysokém rozlišení rychlostí 120 Mb/s a poskytnout technikům v každé fázi letu neocenitelná technická data.[10]
Výroba, testování a předletová příprava
První spatřenou součástí Ship 36 byla 25. září 2024 nádrž na kapalný kyslík pro přední část lodi, později doplněná přídí a předními klapkami. Skládání válcových dílů konstrukce začalo 30. ledna 2025, poprvé v montážní hale Starfactory namísto dosud používané haly High Bay, a týmy ho dokončily 12. března 2025, to už v hale Mega Bay 2. Následovala montáž dlaždic tepelného štítu dokončená 26. dubna 2025, po níž bezprostředně, 27. dubna, následovaly dva úspěšné cykly naplnění podchlazenými (kryogenními) látkami v testovacím místě Massey Outpost kvůli ověření těsnosti palivového systému. Další den po převozu zpět do montážní haly začaly práce na montáži mimo jiné obou zadních klapek a motorů. Po dokončení technici 15. června 2024 S36 znovu převezli do Massey Outpost.[11] Následoval testovací zážeh jednoho motoru o den později[12] a za další dva dny začalo tankování pro testovací zážeh všech šesti motrů lodi. Místo zážehu však 19. června 2025 kolem 04:00 UTC celá loď explodovala.[13] SpaceX v reakci uvedla, že exploze kromě destrukce lodi poškodila bezprostřední okolí zkušebního stanoviště, ale díky bezpečnostním opatřením nezpůsobila žádné zranění personálu. Počáteční analýza podle společnosti naznačuje možné selhání tlakové nádrže s plynným dusíkem, která je umístěna v horní (přední) části kosmické lodi.[14]
U kosmické lodi Ship 37 byly první díly spatřeny 8. listopadu 2028. Sestavování válcové konstrukce začalo 26. února 2025 ve Starfactory a od 15. března 2025 haly Mega Bay 2. Dokončenou konstrukci doplněnou o tepelný štít technici 29. května 2025 převezli do testovacího střediska Massey Outpost k testování kryogenní odolnosti, kde další den podstoupila dva kompletní kryogenní testy obou nádrží pro ověření těsnosti). Zpět do haly k montáži klapek, motorů a dalšího vybavení technici S37 dopravili 4. června 2025.[15] Protože testovací rampa v Massey's byla výbuchem S36 významně poškozena, musela SpaceX před dalším testováním upravit startovní rampu OLM-A tak, aby bylo možné na ni usadit nejen obvyklý booster, ale také kosmickou loď. Finální práce se odehrály v polovině července 2025.[16][17]
První dva díly zadní části Boosteru 16 technici zavezli do haly Mega Bay 15. října 2024. Následujcího dne začali s montáží konstrukce a dokončili ji 26. prosince 2024. Po dalších pracích booster odvezli na testovací místo Massey Outpost, kde 28. února a 3. a 4. března prošel třemi kryogenními testy. Po návratu do haly Mega Bay 1 v druhé polovině března 2025[18] začala montáž motorů a související činnosti, které 4. června 2025 dospěly k dopravě boosteru do startovní oblasti a k vyzvednutí B16 na rampu OLM A. Další den začalo tankování před obvyklým testem motorů, ale skončilo odčerpáním pohonných hmot bez další akce.[19] Druhý pokus o statický zážeh úspěšně proběhl 6. června[20][21] a booster se 8. června 2025 vrátil do montážní haly.[22]
Plánovaný průběh letu
SpaceX zatím nepotvrdila, že 10. let provede provede podle podobného programu, jaký byl připraven pro lety FT-7, FT-8 a FT-9, který kvůli brkému selhání lodí Starship zůstal nenaplněn. Ve všech případech se plánovalo znovuzapálení jednoho ze motorů Raptor ve vesmíru a vysazení několika simulátorů satelitu Starlink během letu po transatmosférické dráze kvůli otestování funkčnosti zařízení, které má Starlinky v budoucnu vypouštět po desítkách. Na obě lodě po vstupu do atmosféry čekalo ještě několik experimentů týkajících se zejména tepelného ochrany kosmické lodi. Z jejího povrchu lodi bylo odstraněno značné množství dlaždic tepelného štítu, což vytvořilo podmínky pro zátěžový test zranitelných míst, např. kolem závěsů pohyblivých klapek. Jiné dlaždice byly nahrazeny testovacími vzorky z jiných materiálů, včetně jedné dlaždice s aktivním chlazením. Návratový profil hvězdné lodi je navíc záměrně navržen tak, aby odhalil strukturální limity zadních klapek horního stupně v bodě největšího dynamického tlaku při vstupu do atmosféry (k otestování schopností lodi při jiných než optimálních situacích při průletu atmosférou). Kosmická loď poté měla provést přistání na mořskou hladinu v Indickém oceánu západně od Austrálie.[23]
Pokud jde o závěr letu nosiče B16, SpaceX ústy jedné ze svých manažerek už koncem května 2925 informovala, že počítá s pokusem o zachycení boosteru startovací a přistávací věží OLM.[24]
Termín startu
První náznak termínu startu se objevil v noci z 18. na 19. června 2025[25] v provozním plánu budoucích startů vydávaném Federálním úřadem pro letectví.[26] Výbuch S36 o několik hodin později však budoucí start odložil na neurčito.[13] Elon Musk na své síti X v polovině července 2025 odhadl, že se další let uskuteční během asi tří týdnů,[27][28] což by znamenalo v první polovině srpna 2025.
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads