Stefano Pioli
italský fotbalista From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Stefano Pioli (20. říjen 1965, Parma, Itálie) je fotbalový trenér a bývalý italský fotbalový obránce. Od sezony 2025/26 vede italskou Fiorentinu.
Jako hráč vyhrál s Juventusem titul (1985/86), Pohár PMEZ 1984/85, Superpohár UEFA 1984 a Interkontinentální pohár 1985. Jako trenér se stal s Milánem mistr ligy (2021/22).
Remove ads
Hráčská kariéra
Klubová
Kariéru začal v Parmě, kde hrál od roku 1979 v mládežnických kategoriích. Od roku 1982 hrál za dospělé a odehrál za dva roky 42 utkání ve 3. lize. V roce 1984 jako 18letý přestoupil do mistrovského Juventusu.[1] Ve svých 18 letech a 335 dnech je stále nejmladším hráčem klubu, který debutoval v nejvyšší evropské klubové soutěži (tehdy Pohár PMEZ). [2] Za Bianconeri hrál tři roky a odehrál za ně celkem 62 utkání a vstřelil jednu branku. Když odcházel byl mistr ligy (1985/86), vyhrál Pohár PMEZ 1984/85, Superpohár UEFA 1984 a Interkontinentální pohár 1985.
V roce 1987 byl prodán do Verony [3], kde odehrál dvě sezony. Poté odešel do Fiorentiny kde odehrál 6 sezon z toho jednu odehrál ve 2. lize. S klubem se probojoval do finále Poháru UEFA 1989/90, jenže finále prohrál s Juventusem. Dne 6. listopadu 1994, během utkání proti Bari utrpěl kardio-respirační zástavu, kvůli které musel být na několik dní hospitalizován.[4] Celkem za fialky odehrál 189 utkání a vstřelil jednu branku.
V roce 1995 odešel do Padovy, kde odehrál do listopadu 1996 jen 4 zápasy. Od sezony 1996/97 do 1998/99 odehrál každou sezonu za jiný tým a poté ukončil fotbalovou kariéru.
Reprezentační
Za reprezentaci Itálie U21 odehrál v letech 1985 až 1987 9 utkání.
Remove ads
Hráčská statistika
.svg){kind=small}
Remove ads
Hráčské úspěchy
Národní
vítěz 1. italské ligy (1x)
Juventus: 1985/86
- vítěz 2. italské ligy (1x)
Fiorentina: 1993/94
- vítěz 3. italské ligy (1x)
Parma: 1983/84
Kontinentální
vítěz Poháru PMEZ (1x)
Juventus: 1984/85
vítěz Superpoháru UEFA (1x)
Juventus: 1984
vítěz Interkontinentálního poháru (1x)
Juventus: 1985
Trenérská kariéra
V červnu 2003 debutoval v druholigové Salernitaně, kterou zachránil v soutěži. V následující sezoně byl v Modeně. V první sezóně skončil na 7. místě a v druhé sezoně byl sice odvolán, ale po 3 kolech se opět vrátil a skončil na 5. místě a dostal se do semifinále play off. Na sezonu 2006/07 přijal nabídku prvoligové Parmy. Klub vedl i v Poháru UEFA, jenže špatné výsledky donutilo vedení klubu jej v únoru nahradit Ranierim.
Sezonu 2007/08 začal v Grossetu, kterou zachránil ve 2. lize, poté vedl Piacenzu a také Sassuolo. V další sezoně s ním podepsalo smlouvu prvoligové Chievo. Klub zachránil v soutěži a následující sezonu začal v Palermu[5], které jej odvolalo již po odvetném utkání v 3. předkole EL na se švýcarským týmem Thunem, které nezvládlo a vypadlo.[6]
V říjnu 2011 nahradil Bisoliho v Boloni. Dovedl tým bez porážky v prvních 8 zápasech roku 2012 a obsadil 9. místo. V další sezoně dovedl tým na 13. místo. V lednu 2014 byl odvolán poté, co zaznamenal 15 bodů v 18 zápasech.[7]
Dne 12. června 2014 se stal trenérem Lazia.[8] V lize dosáhl 3. místa, které znamenalo účast v LM po 8 letech. Také dovedl tým do finále domácího poháru, které prohráli s Juventusem (1:2). Druhá sezona začala porážkou v domácím superpoháru s Juventusem (0:2). V LM prohrál v předkole a hrál tak EL. V lize dotrénoval v dubnu, když jej vedení klubu odvolalo po prohraném utkání s Římem.[9]
V listopadu 2016 byl nahrazen již odvolaného de Boera v Interu.[10] Jenže výsledky byli špatné a v květnu 2017 jej vedení odvolalo.[11] V létě 2017 podepsal smlouvu s Fiorentinou.[12] I když začátek sezony byl špatný, nakonec obsadil 8. místo. V dubnu 2019 po domácí porážce 0:1 proti Frosinone rezignoval.[13]
Milán
Dne 9. října 2019 byl jmenován novým trenérem Milána, aby nahradil vyhozeného Giampaola.[14] Smlouvu měl do konce sezony, která po dobrých výsledcích dosažených ve druhé polovině sezóny, byla prodloužena. Dovedl tým na 6. místo, která zajistila účast v EL. Sezonu 2020/21 zahájil porážkou v kvalifikaci EL. Odvetné utkání zvládli a postoupili. V lize začali Rossoneri čtyřmi výhry, což byla událost, která se od sezóny 1995/96 nevyskytla. V listopadu 2020 díky venkovní výhře nad Udinese se stal prvním trenérem v historii v klubu, který vedl tým ve 13 po sobě jdoucích zápasech s alespoň dvěma vstřelenými góly. V EL nakonec došel do osmifinále a v lize obsadil 2. místo, která zaručovala účast v LM po 7 letech.
Sezona 2021/22 začal třemi výhrami a remízou v prvních čtyřech kolech. Návrat do LM po 7 letech, ukázal být komplikovaný pro Rossoneri, kteří v šesti zápasech získali pouhé čtyři body, se čtyřmi porážkami, jednou výhrou a jednou remízou. V lize utrpěl první porážku až v 17 kole. V polovině sezony byl na 2. místě za městským rivalem Interem, které v derby porazil 2:1. Nakonec si vedení v tabulce udrželi a mohl se tak s týmem radovat z titulu.[15]
Po zisku titulu podepsal prodloužení smlouvy do roku 2025.[16] Obhajoba titulu nevyšla, ale i tak si díky 4. místu zajistil účast v LM. V LM došel do semifinále, kde byl vyřazen Interem. V další sezoně přivítal do klubu pár zvučných posil a s městským rivalem Interem se v první části ligy bojoval o 1. místo. Jenže derby se prohrálo a také pár zápasů nevyšlo. Již v průběhu sezony byli hlasy o jeho propuštění, ale majitel klubu jej podržel a nakonec vybojoval 2. místo v lize. V evropských pohárech došel do čtvrtfinále EL. Dne 24. května 2024 potvrdil že po sezoně nebude pokračovat na lavičce Rossoneri[17].
Al-Nassr
Dne 18. září 2024 se stal trenérem saúdskoarabského Al-Nassru. Uzavřel smlouvu na tři roky za 12 milionů Euro za sezonu.
Remove ads
Trenérská statistika
.svg){kind=small}
_e_Rosso_e_Nero_(Strisce).svg){kind=small}
Remove ads
Trenérské úspěchy
Klubové
- vítěz 1. italské ligy (1x)
Milán: 2021/22
Individuální
- 1× nejlepší trenér ligy (2021/22)
- 1× nejlepší italský trenér (2022)
Reference
Externí odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads