izraelský politik From Wikipedia, the free encyclopedia
Benjamin Netanjahu (hebrejsky בנימין נתניהו, Binjamin Netanjahu; * 21. října 1949 Tel Aviv), známý pod přezdívkou Bibi,[2] je izraelský politik, od prosince 2022 předseda vlády Izraele. Tuto funkci zastával také v letech 1996–1999 a 2009–2021.[3] Od roku 2005 vykonává funkci předsedy strany Likud. Je nejdéle sloužícím předsedou vlády v dějinách země, funkci vykonává přes 16 let. Mimo jiné se stal prvním předsedou vlády, který se narodil v Izraeli po vyhlášení jeho nezávislosti.[4][5]
Benjamin Netanjahu בנימין נתניהו | |
---|---|
Benjamin Netanjahu (2023) | |
9. předseda vlády Izraele | |
Úřadující | |
Ve funkci od: 29. prosince 2022 | |
Prezident | Jicchak Herzog |
Předchůdce | Ja'ir Lapid |
Ve funkci: 31. března 2009 – 13. června 2021 | |
Prezident | Šimon Peres Re'uven Rivlin |
Předchůdce | Ehud Olmert |
Nástupce | Naftali Bennett |
Ve funkci: 18. června 1996 – 6. července 1999 | |
Prezident | Ezer Weizman |
Předchůdce | Šimon Peres |
Nástupce | Ehud Barak |
Vůdce opozice | |
Ve funkci: 28. června 2021 – 29. prosince 2022[1] | |
Předseda vlády | Naftali Bennett Ja'ir Lapid |
Předchůdce | Ja'ir Lapid |
Nástupce | Ja'ir Lapid |
Ve funkci: 16. ledna 2006 – 31. března 2009 | |
Předseda vlády | Ehud Olmert |
Předchůdce | Amir Perec |
Nástupce | Cipi Livniová |
Ve funkci: 3. února 1993 – 18. června 1996 | |
Předseda vlády | Jicchak Rabin Šimon Peres |
Předchůdce | Jicchak Šamir |
Nástupce | Šimon Peres |
Předseda Likudu | |
Úřadující | |
Ve funkci od: 20. prosince 2005 | |
Předchůdce | Ariel Šaron |
Ve funkci: 3. února 1993 – 6. července 1999 | |
Předchůdce | Jicchak Šamir |
Nástupce | Ariel Šaron |
7. velvyslanec Izraele při OSN | |
Ve funkci: září 1984 – březen 1988 | |
Předseda vlády | Jicchak Šamir Šimon Peres Jicchak Šamir |
Předchůdce | Jehuda Cvi Blum |
Nástupce | Jochanan Bein |
Stranická příslušnost | |
Členství | Likud |
Vojenská služba | |
Přezdívka | Bibi |
Služba | Izraelské obranné síly |
Doba služby | 1967–1973 |
Hodnost | kapitán |
Jednotka | Sajeret Matkal |
Bitvy/války | opotřebovací válka jomkipurská válka |
Rodné jméno | בנימין נתניהו |
Narození | 21. října 1949 (74 let) Tel Aviv, Izrael |
Kneset | 12., 13., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 20. |
Choť | Mirjam Weizmann (1972–1978) Fleur Cates (1981–1988) Sara Netanjahu (od 1991) |
Rodiče | Bencijon Netanjahu Cila Segal |
Děti | 3, včetně Ja'ira |
Příbuzní | Nathan Mileikowsky (dědeček) Jonatan Netanjahu (bratr) Ido Netanjahu (bratr) Eliša Netanjahu (strýc) Natan Netanjahu (bratranec) |
Sídlo | Agionova vila, Caesarea a Jeruzalém |
Alma mater | Massachusettský technologický institut (MIT) Harvard University |
Profese | politik, diplomat, spisovatel, ekonomický poradce, marketingový manažer |
Náboženství | judaismus |
Ocenění | Jabotinsky Medal (1980) Tzeltnerova cena (1987) čestný doktor Bar-Ilanovy univerzity (1988) Irving Kristol Award (2015) Řád Jižního kříže (2019) |
Podpis | |
Webová stránka | Oficiální stránky |
Commons | Benyamin Netanyahu |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Narodil se v Tel Avivu sekulárním židovským rodičům a vyrůstal v Jeruzalémě a po určitou dobu ve Filadelfii. Do Izraele se vrátil v roce 1967, aby vstoupil do Izraelských obranných sil. Působil ve speciální jednotce Sajeret Matkal, zúčastnil se několika misí a dosáhl hodnosti kapitána. Po absolvování Massachusettského technologického institutu pracoval pro Boston Consulting Group. V roce 1978 se vrátil do Izraele, kde založil Institut Jonatana Netanjahua, který se zaměřuje na boj proti terorismu. V letech 1984–1988 působil jako velvyslanec Izraele při OSN. Do povědomí se dostal v roce 1993, kdy byl zvolen předsedou strany Likud a stal se vůdcem opozice. Ve volbách v roce 1996 porazil Šimona Perese a stal se prvním izraelským předsedou vlády zvoleným v přímých volbách a nejmladším v historii země. Ve volbách v roce 1999 byl poražen Ehudem Barakem a zcela odešel z politiky. Později se do politiky vrátil a za vlády Ariela Šarona působil jako ministr zahraničních věcí a ministr financí. V posledně jmenované funkci zahájil reformy izraelské ekonomiky, které vedly k výraznému hospodářskému růstu.[6][7] Z vlády nakonec odstoupil kvůli neshodám ohledně plánu na stažení z Pásma Gazy.
Do čela Likudu se vrátil v prosinci 2005 poté, co Šaron odstoupil a založil novou stranu Kadima.[8] V letech 2006–2009 byl vůdcem opozice. Po volbách v roce 2009 vytvořil koaliční vládu s dalšími pravicovými stranami a podruhé složil přísahu jako předseda vlády.[9][10][11] Post premiéra obhájil také ve volbách v letech 2013 a 2015.[12] Po třech po sobě jdoucích volbách v letech 2019 a 2020, kdy se nepodařilo sestavit vládu, nastalo období politické patové situace, která byla vyřešena uzavřením dohody o rotační vládě mezi Netanjahuem a Binjaminem Gancem.[13][14] Koalice se rozpadla v prosinci 2020 a v březnu 2021 se konaly nové volby. V červnu 2021, poté co Naftali Bennett sestavil vládu s Ja'irem Lapidem, se Netanjahu stal potřetí vůdcem opozice. Po volbách v roce 2022 se opět vrátil do funkce předsedy vlády.
Již od 80. letech 20. století je jeho blízkým přítelem Donald Trump.[15] Během Trumpova prezidentství Spojené státy uznaly Jeruzalém za hlavní město Izraele, uznaly izraelskou svrchovanost nad Golanskými výšinami a zprostředkovaly Abrahámovské dohody, sérii normalizačních dohod mezi Izraelem a různými arabskými státy. Netanjahu čelil mezinárodní kritice za svou desetiletí trvající politiku, kdy jako předseda vlády rozšiřoval izraelské osady na okupovaném Západním břehu Jordánu a ve Východním Jeruzalémě, které jsou podle platného mezinárodního práva považovány za nelegální.[16] V roce 2019 byl po tříletém vyšetřování obviněn z porušení důvěry, úplatkářství a podvodu,[17] kvůli čemuž se vzdal všech svých ministerských funkcí kromě premiérského postu.[18][19]
Od roku 2023 usilovala Netanjahuova vláda o reformu soudnictví, která se setkala s kritikou veřejnosti. V říjnu 2023 zaútočily na Izrael palestinské militantní skupiny, čímž vypukla válka Izraele s Hamásem. Vláda byla za neschopnost tento útok předvídat kritizována, přičemž vypukly protesty, které požadovaly odvolání Netanjahua. Některá média uvedla, že se jedná o největší selhání izraelských zpravodajských služeb za posledních 50 let.[20][21] Vláda byla obviněna z genocidy,[22][23] což vyvrcholilo v prosinci 2023, kdy Jihoafrická republika podala podnět Mezinárodnímu trestnímu soudu.[24] V květnu 2024 oznámil vrchní žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Khan svůj záměr požádat o vydání zatykače na Netanjahua a další členy jeho vlády. Jako důvod uvedl páchání válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.[25]
Narodil se v roce 1949 v Tel Avivu do rodiny Bencijona Netanjahua (původně Mileikowskeho) a Cely (rozené Segalové), jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a ve čtrnácti letech[26] se s rodinou přestěhoval do Spojených států amerických. Netanjahuovi se usadili na filadelfském předměstí v Cheltenhamu, kde studoval na střední škole. Jeho otec byl emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora.[27] V roce 1967 se Benjamin Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách.[26] Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací během opotřebovací války,[28] včetně osvobození rukojmích z letadla společnosti Sabena na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn.[29] Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána.[26] Do Izraele se vrátil v říjnu 1973 po vypuknutí jomkipurské války, ve které se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.[30]
Poté opět odjel do Spojených států a nastoupil ke studiu na Massachusettském technologickém institutu (MIT), kde v roce 1975 získal bakalářský titul z architektury a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví.[26] Poté studoval politologii na MIT a Harvardově univerzitě.[26] Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru; nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.[31]
Velmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě) inicioval uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu.[26] Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Ido je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal.
Byl třikrát ženatý a má tři děti.[32] S první ženou Miriam Weizmanovou, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu.[30] Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (měla pouze židovského otce).[30] Od roku 1991 žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Ja'ira a Avnera.[30]
V roce 1982 se stal zástupcem izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense, a na této pozici setrval dva roky.[26] Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA.[27] V letech 1984–1988 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů.[26] Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak komunikovat se západními médii.[26] Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany.[26] Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.[28]
Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politiky a v říjnu téhož roku úspěšně kandidoval v parlamentních volbách za stranu Likud, s níž byla jeho rodina spjata po dvě generace. Kromě postu poslance byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira.[26] V této funkci setrval čtyři roky, během nichž došlo k intifádě, válce v Zálivu a Madridské mírové konferenci, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy.[26] Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí.[26] V roce 1992 prohrál Likud pod Šamirovým vedením předčasné parlamentní volby, a ten proto odešel z politiky.
O rok později Netanjahu přiznal krátce před stranickými primárkami v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[33] která měla být podle jeho slov „zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“.[30] Stranické volby však Netanjahu vyhrál,[34] když porazil Bennyho Begina (syna někdejšího premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho.[35] O post předsedy strany se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale svou kandidaturu stáhl, když zjistil, že má jen minimální podporu. Netanjahu byl vůdcem opozice v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – době rostoucího společenského napětí kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovnému nárůstu palestinského terorismu.[26] Levice jej obvinila z vyhrocování již tak napjaté situace,[36] neboť dohody z Osla označoval jako „předmostí ke zničení Izraele,“[37] a jako vůdce opozice vystupoval s bouřlivými projevy na protivládních demonstracích.[38] Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.[39]
Parlamentní volby v roce 1996 byly neobvyklé tím, že si Izraelci vůbec poprvé mohli zvolit svého premiéra přímo.[40] Netanjahu se v předvolební kampani zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům.[40] Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.[41] Jedním z předvolebních hesel bylo: „pro Židy je dobrý Netanjahu“.[40] Náboženské strany vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu.[41] Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním.[41] Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000).[40] Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.[42] V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů.[42] Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafa'el Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer.[42] Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).[42]
Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce,[40] avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu,[42] který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách.[30] Vytvořil koaliční vládu sestávající z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Sjednoceného judaismu Tóry, Jisra'el ba-aliji, Šasu a Třetí cesty.[40][43]
Bezprostředně po sestavení vlády chtěl dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu.[44] Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil.[45] Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru.[45] Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.[46] Dne 4. září 1996 se uskutečnilo jeho první setkání s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Netanjahu naopak oznámil výstavbu nových židovských osad,[46] v důsledku čehož měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[45] Jeho politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.[47]
Mezi jeho agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale mimo jiné také uzdravení izraelské ekonomiky.[26] Za jeho vlády došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu.[26] Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb.[26]
Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře, a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti.[48] Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů.[48] Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.[48] Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci.[49] Žádný výsledek však nepřinesla.[49] Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní.[50] Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy.[50] V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % území města Hebron na Západním břehu Jordánu pod Palestinskou samosprávu.[51] Zbylých 20 % zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.[51]
Velkým skandálem se na izraelské politické scéně stala aféra Bar-On, přezdívaná „Bibi-gate“, při níž mělo dojít k politickému obchodu, který umožnil podporu vlády stranou Šas.[50] Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, ale generální prokurátor Eljakim Rubinstein toto doporučení odmítl.[30][52] Velkým neúspěchem skončila tajná operace Mosadu, jejímž cílem bylo pomocí pomalu působícího jedu zabít předního představitele Hamásu, Chálida Mašála, který se toho času nacházel v jordánském hlavním městě Ammán.[50] Izraelští agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě dodat protilátku a propustit vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů.[50] Tento incident měl za následek krizi izraelsko-jordánských vztahů. Mezi kontroverzní kroky Netanjahuovy vlády dále patří výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě.[53] Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí (s výjimkou Spojených států a několika tichomořských ostrovů).[54] V den výročí nástupu do funkce premiéra řekl Netanjahu v interview pro The Times:
„ | Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře. | “ |
— Benjamin Netanjahu, The Times[55] |
Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů.[53] Netanjahu občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[56] Jeden z takových („Alon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vycházel z Alonova plánu z konce 60. let, podle něhož si měl Izrael ponechat jako strategicky důležitá území Golanské výšiny a Jordánské údolí.[56] Dále si podle Netanjahua měl Izrael ponechat 50–60 % Západního břehu.[56] Jelikož však reálně žádný mírový plán neexistoval, došlo k opětovnému nárůstu palestinského teroru.[56] Spojené státy v té době naléhaly na Izrael, aby pokračoval v mírovém procesu a požadovaly implementaci části dohod Oslo II.[57] Nakonec navrhly kompromis, podle kterého mělo být Palestinské samosprávě předáno 13 % rozlohy Západního břehu Jordánu.[56] Po roce a půl diplomatické nečinnosti bylo nakonec v říjnu 1998 na nátlak prezidenta Clintona podepsáno Memorandum od Wye River.[57] Kromě územních změn také došlo k odchodu izraelských sil z některých lokalit, otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření bezpečného průchodu mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.[57] Netanjahu za podepsání Memoranda po Spojených státech požadoval nové potvrzení Palestinské národní rady, že byly z Charty Organizace pro osvobození Palestiny vypuštěny zmínky o zničení Izraele, a vyvíjel i nátlak na propuštění izraelského špiona Jonathana Pollarda vězněného v USA.[57] Kvůli ústupkům, které v rámci dohody učinil si však proti sobě postavil pravici,[2] a v Likudu se vůči němu vymezil silný tábor odpůrců územních ústupků.[57] K prosazení Memoranda do Wye River se tak při hlasování v Knesetu musel spolehnout na opoziční Stranu práce.[57]
Nespokojenost ve straně, její štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě pravicí v Knesetu[30] vedla Netanjahua k vyhlášení předčasných voleb.[57] Ty se konaly 17. května 1999 a premiér se v nich opět volil přímo.[58] Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto parlamentní volby byly jednou z nejdrtivějších porážek Likudu, kdy získal pouze 14 % hlasů a o pouhé procento za ním se umístila strana Šas.[58] Souboj Baraka a Netanjahua byl vyrovnanější, ale Barak nakonec Netanjahua těsně porazil poměrem 56:44 % (rozdílem 388 546 hlasů).[58] Po volební porážce Netanjahu opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky.[30]
Po odchodu z politické scény v roce 1999 působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě.[26] V srpnu téhož roku přinesl deník Jedi'ot achronot skandální odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého soukromého jeruzalémského bytu z finančních prostředků úřadu premiéra.[30] V březnu 2000 policie navrhla Netanjahua obvinit z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání.[30] Žádné obvinění však nakonec vzneseno nebylo.[30]
V roce 2001 Netanjahu nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.[30] Likud v nich reprezentoval Ariel Šaron, který výrazně porazil dosluhujícího premiéra Ehuda Baraka.[59] Jako nový premiér následně, vzhledem k probíhající druhé intifádě, vytvořil vládu národní jednoty,[59] která se s 27 ministry stala do té doby historicky největší izraelskou vládou.[60] Tu v říjnu 2002 kvůli neshodám na státním rozpočtu opustila Strana práce.[61] Šaronova vláda se tak stala rázem menšinovou a on musel vyhlásit předčasné volby.[61] Odchodem ministrů za Stranu práce se zároveň mimo jiné uvolnil post ministra zahraničí, který získal Netanjahu.[26] Později se utkal se Šaronem ve stranických volbách o post předsedy strany, ale neuspěl.[30]
Koncem ledna 2003 proběhly předčasné parlamentní volby,[62] tentokráte však již bez přímé volby premiéra, která byla po deseti letech zrušena.[63] Likud v nich přesvědčivě zvítězil, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek.[64] Šaron sestavil pravicovou koalici sestávající z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana.[63] Jedním z ministrů této vlády, kterou Marek Čejka označuje jako jednu z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád,[63] se stal i Benjamin Netanjahu, jenž obsadil post ministra financí.[26]
Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor.[31] Její součástí bylo snížení vládních výdajů a daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy.[31] Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst.[31] Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se tak dostala v roce 2004 až na 4,2% růst.[65]
V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování.[66] Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005.[66] Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.[30][66]
Odchod Izraele z Pásma Gazy vyvolal v Likudu silné otřesy, které vedly k odchodu Ariela Šarona a několik jeho spolustraníků ze strany.[67] S nimi a dalšími politiky, kteří opustili Stranu práce, pak Šaron založil stranu Kadima, kterou připravoval na předčasné parlamentní volby v roce 2006.[67] Jeden z prvních pokusů o získání předsednického postu učinil ještě za Šaronova předsednictví v září 2005, kdy se pokusil vyvolat předčasné stranické volby na pozici předsedy.[68] To celé v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra).[68] Strana však tuto jeho iniciativu odmítla. Předsedou strany se Netanjahu stal 20. prosince 2005, když porazil Silvana Šaloma ziskem 47 % hlasů.[69] V předčasných volbách skončil Likud na třetím místě za stranami Kadima a Stranou práce a zaznamenal nejhorší volební výsledek ve své historii.[67] Benjamin Netanjahu se tak stal vůdcem opozice.[30]
Dne 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona.[70] Jakožto předseda strany byl Netanjahu automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v nadcházejících parlamentních volbách. Ty se uskutečnily počátkem roku 2009 poté, co rezignoval premiér Ehud Olmert a jeho nástupkyně v čele nejsilnější vládní strany, Cipi Livniová, nebyla schopna vytvořit koaliční vládu.[71]
Likud ve volbách nakonec, i přes značný předvolební náskok, skončil na druhém místě za Kadimou s rozdílem jednoho mandátu.[72] Prezident Peres nakonec po poradních setkání s předsedy parlamentních stran Netanjahua pověřil sestavením vlády.[73] Poprvé v dějinách Izraele tak sestavením vlády nebyl pověřen předseda vítězné politické strany.[73] Přes dílčí komplikaci nakonec Netanjahu sestavil koaliční vládu sestávající ze stran Jisra'el bejtejnu, Šas, Strana práce, Židovský domov a Sjednocený judaismus Tóry, opírající se o podporu 74 poslanců.[74]
V polovině června 2009 Netanjahu přednesl projev na Bar-Ilanově univerzitě, kde se vyjádřil k blízkovýchodnímu mírovému procesu. Vůbec poprvé podpořil myšlenku palestinského státu, existujícího po boku Izraele.[75] V návrhu, který předložil, požadoval úplnou demilitarizaci zamýšleného státu. Palestinští Arabové podle něj musí uznat Izrael jakožto židovský stát a Jeruzalém coby jeho nedělitelné hlavní město. Odmítl právo návratu pro palestinské uprchlíky a uvedl, že zastavení výstavby izraelských osad na Západním břeh Jordánu není možné a jeho omezení bude dáno přirozeným růstem izraelské populace.[76] V létě téhož roku nařídil odstranit část zátarasů ze silnic na Západním břehu za účelem usnadnění ekonomického rozvoje.[77]
Koncem listopadu 2009 oznámil dočasné zastavení výstavby osad po dobu příštích deseti měsíců. Podle deníku Haarec to však nemělo žádný zásadní dopad.[78] Netanjahu v září následujícího roku souhlasil s přímým jednáním s palestinskou samosprávou, za zprostředkování administrativy Baracka Obamy, s cílem bylo vypracovat rámec konečného vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.[79] Koncem měsíce však vypršelo moratorium na výstavbu osad a poté, co izraelské vláda schválila výstavbu na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, a nepodařilo se na tomto tématu nalézt shodu, opustila Palestinská samospráva jednání.[80][81]
Součástí jeho agendy byl též íránský jaderný program, proti kterému se vždy stavěl.[82] Krátce po svém zvolení v únoru 2009 jej označil za největší existenční hrozbu, které Izrael kdy čelil.[83] Ve svém projevu před Valným shromážděním OSN z září 2012 požadoval stanovení jasné hranice, kterou již Írán nebude moci překročit, aniž by se vystavil riziku vojenského úderu.[84] V únoru 2015 unikla zhodnocení íránského nukleárního programu izraelskou tajnou službou z tohoto období, o nichž Netanjahu věděl a které ukazují, že ohledně hrozby íránských nukleárních zbraní Netanjahu vědomě lhal.[85][86] Během jeho druhého funkčního období došlo v květnu 2010 k výraznému zhoršení izraelsko-tureckých vztahů v důsledku incidentu na jedné z lodí tzv. „humanitární flotily“, která vyplula z Turecka a pokusila se o prolomení námořní blokády Pásma Gazy. Při zadržení tohoto konvoje a obsazení lodí speciálními jednotkami izraelského námořnictva byli izraelští vojáci napadeni a při následné potyčce zahynulo 9 Turků.[87]
Počátkem roku 2011 došlo v důsledku vnitrostranických sporů k rozštěpení Strany práce, jenž v lednu opustil její předseda Ehud Barak spolu s několika poslanci, kteří založili novou centristickou stranu Acma'ut. Zatímco Strana práce a její zbylí ministři v důsledku toho koaliční vládu opustili, členové Barakovy strany ve vládě zůstali.[88] V říjnu téhož roku se vládě podařilo dojednat propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, který byl více než pět let vězněn hnutím Hamás.[89]
V dubnu 2012 se Izrael kvůli vládní krizi přiblížil předčasným parlamentním volbám, na nichž se shodly všechny hlavní politické strany. Jen pár hodin předtím, než měl parlament 8. května hlasovat o svém rozpuštění, však Netanjahu oznámil vstup opoziční Kadimy do koaliční vlády.[90] Jejím hlavním úkolem mělo být vypracování nového řešení povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy jako alternativa k překonanému kompromisnímu Talovu zákonu. Kadima ale nakonec vládu opustila již v červenci a počátkem října byly kvůli neshodám nad podobou státního rozpočtu vyhlášeny předčasné volby, které byly naplánovány na konec ledna 2013.[91] V říjnu 2012 Netanjahu oznámil, že jeho strana bude v nadcházejících volbách kandidovat spolu s Jisra'el bejtejnu ve volební alianci Likud Jisra'el bejtejnu.[92] V předčasných volbách v lednu 2013 jím vedená aliance Likud Jisra'el bejtejnu získala 31 poslaneckých mandátů a stala se vítězem voleb. Oproti původním předpokladům však obdržela výrazně méně hlasů než se očekávalo.[93] Po šesti týdnech vyjednávání se mu podařilo sestavit svou v pořadí již třetí vládu, sestávající ze stran Likud, Jisra'el bejtejnu, Ješ atid, Židovský domov a ha-Tnu'a, která získala 18. března důvěru v Knesetu.[94]
V průběhu Netanjahuova druhého funkčního období opakovaně docházelo k nárůstu raketových a minometných útoků na Izrael ze strany palestinských radikálních organizací. V reakci na to podnikla izraelská armáda dvě vojenské operace, a to operaci Pilíř obrany v listopadu 2012, a operaci Ochranné ostří v červenci až srpnu 2014.[95] V rámci vlády docházelo k sporům o prosazovanou politiku (například o Netanjahuem podporovaný zákon o židovském charakteru státu). Ty vyvrcholily v prosinci 2014, kdy z funkce odvolal ministra financí Ja'ira Lapida a ministryni spravedlnosti Cipi Livniovou, a prosadil rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb na březen 2015.[96] V těch jím vedená strana Likud, navzdory předvolebním průzkumům, zvítězila, a s 30 poslaneckými mandáty se stala nejsilnějším uskupením v Knesetu.
20. října 2015 na 37. sionistickém kongresu Netanjahu svalil vinu za holokaust na palestinského jeruzalémského muftího (sunitského duchovního vůdce) Hadždže al-Husajního, který se v listopadu 1941 setkal s Adolfem Hitlerem.
[Tento a] další útoky na židovskou komunitu v letech 1920, 1921, 1929… byly vyprovokovány na pokyn jeruzalémského muftího Hadždže al-Husajního, který později hledán za válečné zločiny během Norimberských procesů, protože on hrál ústřední roli v podněcování konečného řešení. Hitler svého času nechtěl Židy vyhladit – chtěl Židy vyhnat. A Hadždž al-Husejní letěl do Berlína, šel k Hitlerovi a řekl: „Pokud je vyženeš, tak všichni přijdou sem (do Palestiny).“ A on (Hitler) se zeptal: „Tak co s nimi mám udělat?“ Na to (al-Husajní) řekl: „Spal je!“Benjamin Netanjahu[97]
Za tento výrok si vysloužil kritiku historiků i politických představitelů z Izraele a Palestiny. Profesor Meir Litvak z Telavivské univerzity jeho řeč prohlásil za lež, ostudu a hanbu. Podle Dana Michmana, vedoucí Institutu výzkumu holocaustu na Univerzitě Bar-Ilan a Yad Vashem, schůzka muftího s Hitlerem proběhla až po započetí Konečného řešení. Hlavní historik Yad Vashem, profesorka Dina Porat, prohlásila Netanyahuovy výroky za fakticky nesprávné. Muftí se s Hitlerem setkal až po klíčových událostech spouštějících masové vraždění židů. Opoziční vůdce Isaac Herzog obvinil Netanyahua ze "zkreslování historie". Podle profesorky Meiry Litvak z Telavivské univerzity idea vedoucí k holocaustu vznikla už v roce 1939.[98][99][100]
Bývalý hlavní palestinský vyjednavač izraelsko-palestinských mírových rozhovorů Sáib Irikát obvinil Netanjahua, že "kvůli svojí nenávisti k Palestincům očistí Hitlera od viny na masakru 6 milionů židů".[98]
Německá kancléřka Angela Merkelová zdůraznila německý podíl viny na holocaustu a varovala před odlišnými pohledy na historii.[101]
28. srpna 2017 Netanjahu ujistil, že již nikdy nedojde k vystěhování sídel v zemi Izrael: „Toto je dědictví našich otců, toto je naše země. Vrátili jsme se, abychom tu již zůstali.“.[102] Podobná prohlášení však již učinil i dříve.[103]
V únoru 2018 Netanjahu kritizoval výroky polského premiéra Mateusze Morawieckého, který prohlásil, že se židovští pachatelé podíleli na genocidě Židů během holokaustu.[104] K dalšímu incidentu došlo v únoru 2019, když Netanjahu obvinil Poláky, že pomáhali německým nacistům vraždit Židy (nešlo však o polský národ jako celek, ale o jednotlivce spolupracující s okupujícími silami).[105]
Poté, co stanul v čele Izraele po volbách do Knesetu 1. listopadu 2022, se Netanjahu snažil omezit pravomoci izraelského Nejvyššího soudu, který má jako jediná instituce v Izraeli dostatečnou moc kontrolovat jednání izraelské vlády. Podle zastánců reformy v Izraeli mají soudy příliš široké pravomoci. Podle kritiků byla reforma motivovaná i osobními pohnutkami premiéra Netanjahua, který čelí obvinění z korupce. Proti soudní reformě opakovaně demonstrovaly statisíce Izraelců.[106] Počátkem roku 2024 nejvyšší soud zrušil klíčovou část kontroverzní justiční reformy. Verdikt se týkal zákona schváleného v červenci 2023, který soudcům brání zrušit vládní rozhodnutí. Soud své rozhodnutí zdůvodnil tím, že nový zákon představuje „závažnou a bezprecedentní újmu pro základní charakteristiky státu Izrael jako demokratické země“.[107]
Netanjahuova koaliční vláda, ve které mají zastoupení krajně pravicoví a náboženští extrémisté jako Becal'el Smotrič a Itamar Ben Gvir, podpořila stavbu a rozšiřování izraelských osad na okupovaném Západním břehu Jordánu, který je mezinárodním společenstvím považován za součást vznikajícího státu Palestina.[108] Od nástupu jeho vlády došlo k eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu.[109][110] Podle některých komentářů dochází k postupné anexi okupovaných palestinských území na Západním břehu.[111][112]
Dne 9. října 2023 se mělo uskutečnit společné jednání vlád Česka a Izraele a Netanjahu se při té příležitosti měl setkat s českým premiérem Petrem Fialou.[113] Kvůli útoku Hamásu na Izrael dne 7. října 2023 bylo společné jednání v Praze zrušeno.[114] Po útocích Hamásu Netanjahu pohrozil, že promění Pásmo Gazy v trosky a vyzval Palestince k opuštění města Gazy, které nazval „městem zla“.[115] Podlě některých analytiků nese za situaci zodpovědnost Netanjahu a jeho vládní politika.[116][117] Netanjahu nařídil v reakci na útoky Hamásu letecké údery a zavedení totální blokády Pásma Gazy.[118]
Odmítal výzvy k zastavení izraelských vojenských operací v Gaze a varoval, že pokud to bude nutné, tak se Izrael postaví „proti celému světu“.[119] Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan označil Izrael za „teroristický stát“ a Netanjahua nazval válečným zločincem.[120] Podle Netanjahua jsou palestinské civilní oběti v Gaze pouze „vedlejší škody“.[121] Dne 5. prosince 2023 čelil kritice během setkání s propuštěnými izraelskými rukojmími, když ho jeden z nich obvinil, že staví politiku „nad návrat unesených“.[122] V prosinci 2023 Netanjahu řekl, že Izrael bude podporovat „dobrovolnou migraci“ Palestinců z Gazy..[123] V lednu 2024 prohlásil, že odmítá vznik palestinského státu, a po skončení války zůstanou všechna palestinská území pod izraelskou okupací.[124]
Izraelská média v dubnu 2024 zveřejnila informaci, že vlády Spojených států a Izraele spolupracovaly se snaze zabránit Mezinárodnímu trestnímu soudu v Haagu (ICC), který stíhá jednotlivce za zločiny proti lidskosti, genocidu a válečné zločiny, aby vydal zatykač na Netanjahua a další členy izraelské vlády kvůli počínání izraelské armády během války Izraele s Hamásem na území Pásma Gazy. Netanjahu prohlásil, že izraelská vláda bude zatykač ignorovat.[125]
20. května 2024 požádal žalobce Mezinárodního trestního soudu Karim Khan o vydání zatykače na premiéra Izraele Benjamina Netanjahua a ministra obrany Jo'ava Galanta, které podezřívá z válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, mimo jiné z využívání hladovění civilistů jako způsobu vedení války a z cílených útoků na civilisty.[126]
V únoru 2024 informoval server The Times of Israel o Netanjahuově plánu, podle kterého by si Izrael udržoval bezpečnostní kontrolu nad veškerým územím západně od řeky Jordán, tedy včetně okupovaného Západního břehu a Pásma Gazy. V pásmu Gazy by měla vzniknout jakási civilní samospráva prostřednictvím nespecifikovaných "nezávislých palestinských zástupců". Silnou skepsi vůči plánu vyjádřili analytici, neboť je pravděpodobné, že lídři palestinské komunity, kteří by otevřeně a jednostranně spolupracovat s Izraelem by rychle ztratili legitimitu a jejich životy by mohly být ohroženy. Návrh jednoznačně odmítli jako de facto novou okupaci Gazy zástupci palestinské autonomie.[127] Ohledně poválečného uspořádání pásma Gázy bylo vyřčeno mnoho názorů a teorií.
Benjamin Netanjahu i jeho třetí žena Sára byli v průběhu politikovy kariéry několikrát obviněni z korupce a majetkové trestné činnosti:
Během let jsem byl předmětem nejméně 15 různých vyšetřování. Některé skončily hřmotnými doporučeními policie [prokuratuře o obžalování](…). Všechny tyto pokusy vyústily do ničeho a stejně tak i tentokrát vyústí v nic.
Benjamin Netanjahu v televizním prohlášení k jeho obvinění z korupce z února 2018
Knihy:
Články:
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.