architektonický styl z 2. poloviny 19. století From Wikipedia, the free encyclopedia
Novorenesance (neorenesance) je historizujícíumělecký sloh 2.poloviny 19. století, který vychází zrenesance. Ke konci 19.století se začínají na novorenesančních stavbách objevovat secesní prvky. Rovněž je časté, že novorenesanční budova má secesní interiéry.
Neorenesance měla mnoho podob a politických významů. Italská ranná renesance byla v Rakousku-Uhersku považována za univerzální styl vhodný pro kulturní a reprezentativní budovy a byla oblíbená mezi liberály. Mezi příklady staveb v tomto univerzálním stylu patří např. Národní divadlo v Praze, Zemské muzeum v Praze (dnes Národní muzeum), Německé divadlo v Praze (dnes Státní opera), Německý dům v Budějovicích (dnes KD Slavie) či mnohé budovy na vídeňské Ringstrasse.
Naopak německá neorenesance, především ta severská či hanzovní, byla stylem českých Němců, kteří těmito budovami dávali najevo příslušnost k německé kultuře a odlišnost od té české či dokonce rakousko-uherské. V tomto stylu byl stavěno především v Pohraničí a německých jazykových ostrovech jakými byla Praha, Brno či Jihlava. Typickým příkladem v severoněmecké renesancíe s typickými ražnými cihlami na fasádě jsou lázně v Liberci (hlavním městě českých Němců) či radnice v Hodoníně.[1]
Česká novorenesance je spojena snárodním uvědoměním, často se tak tento sloh uplatňoval při stavbě velkých veřejných staveb (divadla, muzea, národní domy, sokolovny, banky, nádraží, školy apod.). Tvůrci novorenesančních budov včeských zemích náležejí ke generaci Národního divadla, kteří spolupracovali svýznamnými sochaři a malíři (nejen) na výzdobě Národního divadla jako symbolu umělecké, kulturní, společenské a hospodářské emancipace Českého národa.
Významné místo mezi architekty tvořícími ve stylu novorenesance má Antonín Wiehl, jako tvůrce stylu obnovené české renesance. Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov vPraze i dalších městech vČechách:
Činžovní domy navržené Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem jako první budovy obnovené české renesance
Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesančních nájemních domů vPraze.[12][13]V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů vPraze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě a na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny). Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci sAlšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu sčeskou vlasteneckou tematikou vduchu českého národního obrození a hrdiny a děje zčeské mytologie.
Významným prvkem výzdoby novorenesančních budov jsou sgrafita. Jako první sgrafita vPraze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann vroce 1867 na budově Vyšší dívčí školy vPraze ve Vodičkově ulici.[27]Orozšíření sgrafit vpražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruovalSchwarzenberský palác vroce 1870. Vrámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v15. a 16. století včeských klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem osgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[28] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula včlánku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“[29] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[30] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[31][32] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. vPoštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráci sJanem Zeyerem a sdalšími umělci. Sgrafita navrhl František Ženíšek. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovouřímsou, což bylo vté době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až vprůběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem vPraze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval uatiky a lunet se grafity Fary usv. Petra vPraze.[33]
Dobové reakce na Wiehlův architektonický styl a využití sgrafit na fasádách domů
Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 vulici Karolíny Světlé:
„Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž svybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž vtakové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům vPoštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy zpražského života, zachycené soním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především vpřevedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta sdvěma přáteli, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů vhorlivé práci i roztomilou dělnici olopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény zpražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka vbabce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny vmalebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově smrzutým pensistou na lavičce a sdvojicí děvčátek zhudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“[34] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval vroce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad ovývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje onové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal knim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ vPoštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o„české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, včem ráz těch staveb záleží...“[35][36][37]
ING. KOŘÍNEK., Robert; KOŘÍNKOVÁ, Petra. Věžový vodojem.Praha - Nové Město. [online]. Praha: SPOLEČENSTVO VODÁRENSKÝCH VĚZÍ [cit. 2015-10-23]. Nerealizovaná stavba. Vodojem měl stát ve vodárenském areálu Karlov (na Sokolské ulici).. Dostupné varchivu pořízeném dne2015-11-17.
KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920) (7.3. Slavín – pantheon na Vyšehradě /1889 – 1894/). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy)s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc . PaedDr . Alena Kavčáková, D r .. s.78–86. Dostupné online.
PTÁČKOVÁ, Hana. Ptáčková Hana, Sochařské dílo Josefa Maudra, 1983, diplomová (disertační) práce, 166 s. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Praha, 1983 [cit. 2015-10-12]. 166s. diplomová (disertační) práce. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Vedoucí práce?. s.1–166. Dostupné online.
RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních.Karlova třída - U Půjčovny. první. vyd. Praha: Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl.: ilustr.s. Dostupné varchivu pořízeném dne2015-11-17. S.836. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788. Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine.
PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů vposlední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s.26–30. Dostupné online.
PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů vposlední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s.108. Dostupné online.
PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů vposlední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s.29–30. Dostupné online.
HELLER,, Saturnin O. Renaissance moderních průčelí našich a vztah krenaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů vKrálovství českém. Roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3–13.
KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů vKrálovství českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3.
WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27s. S.2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění.
Literatura
BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla vLitni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. Sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta vPlasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45s. (Tilia Plassensis). ISBN978-80-254-9141-6. Kapitola Pomníky, náhrobky, hřbitovy, s.nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy.
BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52s. ISBN978-80-254-8282-7. S.1–52.
DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online.
KREISINGER, Josef. Liteň a přifařené kní obce. Liteň: nákladem autora, 1896. S.1–79.
KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta kčeské renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30].
KLOUZA, Radomil. Restaurátorská zpráva. Maxmilián Pirner. Epitaf rodiny Doubkovy, olejomalba na plátně, Liteň uBerouna. první. vyd. Praha: Národní památkový ústav vPraze, 2009. Dostupné online. 1 sv., 1 část 1 × CD-ROM – identický obsah sdokumentem.
LODR, Alois. J. V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513s. (Paměti). S.219. 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. – Seznam obr. – Lit..
MÁDL, Karel Boromejský. Jos. V. Myslbek / Tekstem doprov. Karel B. Mádl. první. vyd. Praha: Unie, 1901. nestr. 38 stran obrazových přílohs. S.XII.
MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva orestaurování reliéfu smotivem letících puttů na průčelí pohřební kaple rodiny Daubkovy vLitni. Praha: Národní památkový ústav vPraze, 2007. 1 sv., 1 částs. Dostupné online.
MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva orestaurování soch andělů na střeše pohřební kaple rodiny Daubkovy vLitni. Praha: Národní památkový ústav vPraze, 2006. 2 sv., 2 částis. Dostupné online.
28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-09-21]. Dostupné varchivu pořízeném dne2015-09-29.
PELC, Vít. Mgr. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s.26–30. Dostupné online.
PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti vKrálovství českém.Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berousnký, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s.61–67.
POCHE, Emanuel, et al. Umělecké památky Čech. první. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1978 (1978 tisk). 578s. S.270.
Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online.
ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova vPraze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2013. Dostupné online.
VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S.83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online.
Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav vPraze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online.
VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm; [úvod napsal Vojtěch Volavka; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha: V. Neubert a synové, 1942. 125s.
VOLAVKA, Vojtěch; VOLAVKOVÁ, H. Myslbekova součinnost sAntonínem Wiehlem na Riegrově hrobce. Umění. Roč. 1938, čís. 11, s. 460–472. ISSNnull.