První bulharská říše
historický státní útvar / From Wikipedia, the free encyclopedia
První bulharská říše (bulharsky Първа българска държава; Parva balgarska daržava, staroslověnsky ц︢рьство бл︢гарское; ts'rstvo bl'garskoe)[5] byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení velmoci. Jeho zakladatelem byl chán Asparuch, který po rozpadu Starého Velkého Bulharska vedl kmeny kočovných Prabulharů na Balkánský poloostrov, kde spolu se slovanskými kmeny vytvořil nový státní útvar, jejž sousední mocnost, byzantská říše, roku 681 formálně uznala v mírové smlouvě.[6] Bulharský stát v dalších letech postupně expandoval, stal se protiváhou byzantského vlivu na Balkáně a brzdou případné asimilace slovanských kmenů pod byzantskou nadvládou.[7] Bulharští cháni během 8. století také několikrát zasáhli do vnitřní politiky Byzance; za chána Kruma došlo k velkému nárůstu bulharské moci, který se odrazil i v neúspěšném bulharském pokusu o dobytí Konstantinopole, hlavního města byzantské říše, roku 813. Krumův nástupce Omurtag vytvořil v říši již ucelenější správu založenou na systému žup pod kontrolou chánových úředníků.
Bulharská říše ц︢рьство бл︢гарское
| |||||||||||||
Geografie
| |||||||||||||
Nejvyšší bod |
|||||||||||||
Obyvatelstvo | |||||||||||||
Národnostní složení |
|||||||||||||
Státní útvar | |||||||||||||
Vznik |
681 – formální uznání Byzantskou říší | ||||||||||||
Zánik |
1018 – ovládnutí byzantskou říší | ||||||||||||
Státní útvary a území | |||||||||||||
|
Po celou dobu bulharská říše postupně sílila, avšak její mezinárodní postavení nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu s řečtinou jako liturgickým jazykem. Aby však Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy; jimi propagovaná slovanská liturgie se vzápětí v Bulharsku rychle rozšířila, čímž se sice zprvu limitoval i vliv byzantské říše na bulharský stát, později se však ukázalo, že riziko spojené s tím, že některé části říše budou politicky tíhnout spíše k Byzanci existuje.[8] Tehdejší Bulharsko proto vysílalo další vzdělané církevní zástupce do vzdálenějších území říše; jednalo se o žáky Cyrila a Metoděje. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Ke konci 10. století ovládla Bulharsko byzantská říše, i když západní části bulharského území si pod vládou komitopulů udržely nezávislost. Nejmladší z nich, Samuel, dobyl nazpět některá ztracená území a na počátku jeho vlády dosáhl bulharský stát dočasně opět pozice regionální velmoci. Po jeho smrti již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.
V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhaři ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou, protože mnohem méně početní Prabulhaři, ačkoliv měli zpočátku ve státě dominantní postavení, se smísili se slovanskou populací a asimilovali se. Převážně slovanský charakter státu se projevil roku 864, když vládce říše, původně zvaný chán, přijal slovanský knížecí titul. Roku 864 zároveň Bulhaři (v té době již téměř homogenní slovanský národ) přijali křesťanství a zároveň se během prvních staletí společnost postupně vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.