Dream Chaser
From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Dream Chaser je vícenásobně použitelný pilotovaný raketoplán vyvíjený v USA firmou Sierra Nevada Corporation (SNC), později Sierra Space Corporation (SSC), koncipovaný jako vztlakové těleso s vertikálním startem na klasické raketě a horizontálním přistáním na přistávací dráze. V roce 2016 SNC získala od NASA zakázku na 6 nákladní misí k Mezinárodní vesmírné stanici. Po opakovaných odkladech prvního letu se NASA v roce 2025 dohodla s SSC, že s přidělenými lety dále nepočítá, a pokud dodavatel kosmickou loď dokončí, NASA bude uvažovat o objednání letu nebo letů na ISS před plánovaným koncem její existence v roce 2030.
Remove ads
Historie
Koncept Dream Chaser vychází přímo z projektu NASA na miniraketoplán HL-20.[1] Ten navazoval na zkušenosti s předchozími vztlakovými tělesy (hl. M2-F2 a HL-10) a jeho tvar byl velmi silně ovlivněn sovětským projektem BOR-4.[2][3]
Hlavní část vývoje probíhala pod programem Commercial Crew Development (CCDev) zaměřenými na vývoj dopravního prostředku na Mezinárodní vesmírnou stanici – proto měl mít Dream Chaser kapacitu 7 osob, stejně jako jeho konkurenti s podobnou historií, tedy kosmické lodi Dragon od SpaceX a Starliner od Boeingu.
V programu CCDev bylo mezi NASA a SNC nasmlouváno několik milníků při vývoji stroje. V říjnu 2013 byl uskutečněn první test volného shozu ze závěsu pod vrtulníkem. Ve stejném měsíci však také zkušební miniraketoplán havaroval při přistání, protože se mu nevysunulo jedno z kol podvozku. SNC tak musela čekat na dokončení nového exempláře, který měl být hotov v říjnu 2015, aby podstoupil nasmlouvané letové testy v atmosféře. V září 2014 však NASA rozhodla, že Dream Chaser nepostoupí do dalšího, už pátého kola CCDev.[4] SNC proti tomu podala odvolání,[5] které ale později nebylo uznáno a firma byla z programu definitivně vyřazena.
SNC poté projekt přepracovala a v roce 2015 představila Dream Chaser ve verzi Cargo System (DCCS) jako zásobovací automatickou loď určenou pro přepravu nákladu. Návratový modul (miniraketoplán) prošel některými změnami designu, zejména zaslepením oken kabiny a doplněním sklápěcích křídel. Takto upravená verze měla být schopna poprvé startovat na konci roku 2018. Proto se SNC přihlásila do druhého kola programu Commercial Resupply Services (CRS2), v němž NASA vybírala dopravce nákladu na ISS pro období 2018–2024.
V lednu 2016 NASA zařadila DreamChaser do programu nepilotovaného zásobování ISS a přidělila SNC nejméně 6 letů.[6]
V roce 2019 byla dokončena kompozitní kostra exempláře určeného pro první lety k Mezinárodní vesmírné stanici.[7] Následovala jeho kompletace, tedy vybavení letovými systémy, tepelnou ochranou a štítem a dalším technologiemi. První zkušební let k Mezinárodní vesmírné stanici se měl uskutečnit v roce 2021, ale byl opakovaně odkládán, až se termín startu dostal do nesouladu s plánovaným vyřazením raket Atlas V ze služby, a tak byly pro Dream Chaser již v roce 2020 nasmlouvány starty na raketě Vulcan.
SSC nakonec kompletaci prvního letového exempláře pojmenovaného Tenacity dokončila až v polovině roku 2023 a odeslala ho na vibrační, tepelné a hlukové testy. Také v této etapě však byly termíny zkušebního letu několikrát odloženy. Kosmická loď proto až v květnu 2024 dorazila do Kennedyho vesmírného střediska na Floridě k elektromagnetickým testům a integraci raketou. Od prosince 2024 se počítalo se startem 21. května 2025[8] a zástupce Sierra Space ještě v březnu 2025 mluvil na konferenci SatShow[9] ve Washingtonu, D.C., o tom, že společnost míří na konec léta téhož roku.[10] To by znamenalo spojení s ISS během – tehdy nadcházejí – Expedice 73.
Když ovšem expedice 19. dubna 2025 začala, ve výhledu jejího se už o premiérovém letu Dream Chaseru ani nemluvilo[11] a na tiskové konferenci ke startu zásobovací mise Cygnus NG-23 konané 10. září 2025 se zástupkyně NASA odpovědi na přímou otázku na toto téma beze slova vyhnula.[12]
Odpověď pak přišla o 15 dní později, kdy agentura oznámila změnu smlouvy se Sierra Space, z níž plyne, že první let Dream Chaseru nezamíří k ISS, ale své schopnosti prokáže při volném letu, který odehraje před koncem roku 2026. NASA se tak zbavila zavázku provést s lodí Dream Chaser konkrétní počet zásobovacích misí k ISS, ale v po úspěšném testovacím letu může – stále v rámci současné platné, ale upravené smlouvy – od SSC objednat zásobovací lety, které bude potřebovat až do plánovaného zániku ISS v roce 2030.[13][14]
SSC ve vlastním prohlášení připomněla, že Dream Chaser není vázán na ISS a i kdyby se k ní nikdy nepřipojil, může v budoucnu létat na misích k připravovaným soukromým vesmírným stanicím.[15][16]
Remove ads
Kosmická loď Dream Chaser a nákladní modul Shooting Star
Kosmická loď Dream Chaser je automatický, znovupoužitelný letoun schopný bezpečného horizontálního přistání díky aerodynamickému vztlaku vytvořenému dvěma křídly, která jsou při vertikálním startu částečně složena, aby se vešla do aerodynamického krytu rakety.[17]
Pohon kosmické lodi zajišťuje 26 malých raketových motorů se třemi samostatně ovládanými úrovněmi tahu pro jemné řízení i pro zásadní úpravy oběžné dráhy. Pohonnými látkami jsou kerosin a peroxid vodíku (H2O2).[18].
Systém tepelné ochrany pro vstup a průlet atmosférou zajišťují dlaždice na bázi oxidu křemičitého (na většině spodku trupu a v horní část tepelného štítu) a z nového kompozitního materiálu TUFROC (Toughened Unipiece Fibrous Reusable Oxidation Resistant Ceramic) pokrývajícího příď lodi a náběžné hrany křídel.[19][20]
Dream Chaser po průletu atmosférou přistává na vysouvací podvozek tvořený dvěma hlavními podvozkovými koly pod křídly v zadní části letounu. Přední kolo je nahrazeno vyklápěcí opěrnou obdélníkovou ližinou, která se po každém použití vymění.[21]
Délka letounu dosahuje 9 metrů, rozpěti křídel 7 metrů. Do vnitřního prostoru vede jediný poklop v zadní části trupu, který současně slouží jako místo připojení nákladního modulu Shooting Star.
Kosmická loď je projektována na délku připojení k ISS alespoň na 75 dní,[22] výrobce počítá se opakovaným použitím letounu při nejméně 15 misích.[23]
Nákladní modul Shooting Star je 4,6 metru dlouhý nástavec kónického tvaru určený pro spojení s kosmickou lodí Dream Chaser v její zadní části.
Jednorázově použitelný modul obsahuje podpůrný pohonný systém 6 trysek pro orbitální manévry celé sestavy, na jeho vnějšku je dvojice rozevíracích solárních panelů o celkovém výkonu 6 kW a také několik úchytných bodů pro vnější náklad určený k venkovní instalaci na ISS. Součástí modulu je také mechanismus určený pro připojení k příslušnému dokovacímu portu ISS.
Nákladní kapacita sestavy kosmické lodi a nákladního modulu umožňuje vynést k ISS ve vnitřním hermetizovaném prostoru zhruba 5 000 kg nákladu a dalších zhruba 500 kg na vnějších úchytných bodech.[24] Při zpáteční cestě pojme kosmická loď asi 1 250 kg nákladu určeného k dopravě na Zemi a nákladní modul dalších až 3 750 kg odpadu určeného k zániku v atmosféře společně s modulem.
Celková startovní hmotnost sestavy dosahuje 18 tun.[25]
Remove ads
Pilotovaná verze
Jak již bylo řečeno výše, miniraketoplán se původně ucházel o přepravu posádky na ISS v rámci programu Comercial Crew. Pilotovaná verze má dostat 2 až 7 astronautů a náklad na oběžnou dráhu Země. Startovat měl na raketě Atlas V a při návratu nemá přetížení přesáhnout 1.5 g.
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads