Luanda - Wikiwand

Luanda, původně São Paulo da Assunção de Loanda, je hlavní a největší město Angoly. Vzhledem k umístění na pobřeží Atlantského oceánu je Luanda hlavním přístavem i administrativním centrem země. Ve městě žije přibližně 2,49 milionu^[1] obyvatel, v aglomeraci přes pět milionů lidí. Zároveň je metropolí provincie Luanda a třetím největším lusofonním (portugalsky mluvícím) městem na světě po brazilských São Paulu a Rio de Janeiru.

Stručná fakta Luanda São Paulo da Assunção de Loanda, Poloha ...

Luanda São Paulo da Assunção de Loanda
Luandský záliv
znak vlajka
Poloha
Souřadnice	8°49′12″ j. š., 13°13′48″ v. d.
Nadmořská výška	6 m n. m.
Časové pásmo	UTC+1
Stát	Angola Angola
provincie	Luanda
Luanda
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha	113 km²
Počet obyvatel	7 805 000 (2018)
Hustota zalidnění	69 070,8 obyv./km²
Správa
Starosta	José Maria dos Santos
Vznik	1576
Oficiální web	www.gpl.gv.ao
Telefonní předvolba	2
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Remove ads

Název

Město převzalo název od ostrova, na kterém bylo založeno – Ilha de Luanda. Původ jména Luanda býval vysvětlován jako „plochá země“ nebo „místo, kde se vrhají sítě do moře“, pravděpodobně však vznikl zkomolením odpovědi na otázku, odkud jsou zdejší lidé: „atyilwanda“ – „z vnitrozemí“ nebo „ze savany“ (v jazyce kimbundu).

Podnebí

Luanda je položena podle Köppenovy klasifikace podnebí v teplém semi-aridním podnebném pásmu. Klima je teplé ale překvapivě suché s ohledem na studený Benguelský proud, který zabraňuje snadné kondenzaci vlhkosti do srážek. Časté mlhy brání klesání teplot v noci i v suchých měsících od června do října. Luanda má průměrný roční úhrn srážek 323 mm, ale je zde pro ně typická vysoká nepravidelnost. Zaznamenané hodnoty se pohybují od 55 mm v roce 1858 po 851 mm v roce 1916. Krátké období dešťů v březnu a dubnu závisí na severním protiproudu přinášejícím do města vlhkost: je zřetelné, že je-li Benguelský proud slabý, mohou srážky v Luandě vzrůst zhruba šestkrát v porovnání s roky, kdy je tento proud silný.

Remove ads

Dějiny

Před příchodem Portugalců

Záliv, ve kterém je dnes Luanda, byl v době příchodu Portugalců součástí království Kongo a jeho vazala království Ndongo. Místní obyvatelstvo z moře sbíralo mušle zimbo, které se v okolních oblastech užívaly jako platidlo.

Portugalská vláda

Luandu založil portugalský průzkumník Paulo Dias de Novais^[2] (vnuk Bartolomeo Diase, objevitele mysu Dobré naděje) dne 25. ledna 1576^[3] jako „São Paulo da Assunção de Loanda“, se stovkou rodin osadníků a čtyřmi sty vojáky. Od začátku mělo sloužit jako základna pro dobytí místního království Ndongo^[4], které Portugalci chtěli ovládnout hlavně kvůli obchodu s otroky. Postupně zde vybudovali několik pevností, které jim umožňovali jak posílit vlastní moc, tak i zajistit obranu jednak před domorodci ale i před dalšími evropskými mocnostmi, jejichž lodě v oblasti operovaly.

V roce 1627 Portugalci Luandu vyhlásili správním centrem oblasti již nazývané Angola a tím zůstala na několik století (kromě krátkého období vlády Nizozemců mezi lety 1641^[5] a 1648, kteří ji přejmenovali na Fort Aardenburgh). Město sloužilo jako centrum již zmíněného obchodu s otroky^[6] mířícími převážně do portugalské kolonie Brazílie^[2], a to až do roku 1836^[7]; brazilské lodě byly v luandském přístavu nejhojnější. Tento obchod s otroky potřeboval také místní obchodníky a bojovníky, kteří na něm vydělávali. Během tohoto období Portugalci neobsazovali žádná významnější území dále od Luandy. Jen několik malých osad bylo založeno jako zázemí města, některé z nich na posledním úseku řeky Kwanza.

V 50. letech 18. století bylo ročně prodáno mezi 5 a 10 tisíci otroků. Silný brazilský vliv byl v Luandě znatelný až do brazilského vyhlášení samostatnosti v roce 1822. Mezi lety 1764 a 1772, kdy byl guvernérem Francisco Inocêncio de Sousa Coutinho^[8] došlo k nadějnému rozvoji a reorganizaci Luandy stejně jako celé Angoly. Sousa Coutinho nechal vybudovat první moderní ulice a náměstí, přestavěl pevnost São Miguel, založil zde loděnice, a také první odborné učiliště.^[9]

V 19. století, stále pod portugalskou vládou, Luanda zažila ekonomickou revoluci. Obchod s otroky byl ukončen v roce 1836 a v roce 1844 byly angolské přístavy otevřeny cizím lodím. V roce 1850 byla jedním z největších a nejrozvinutějších měst celého impéria mimo vlastní Portugalsko, plná obchodních společností, vyvážejících z Angoly (kromě Luandy ještě přes Benguelu) palmový a arašídový olej, vosk, kopál, dřevo, slonovinu, bavlnu, kávu a kokos, spolu s dalšími produkty. Místně se začala produkovat kukuřice, tabák, sušené maso a mouka z manioku. Tato skutečnost umožnila vznik alespoň nějaké místní střední třídy.

V 60. letech 19. století zde vznikla samospráva, kterou provozovali výhradně Portugalci. Cílem bylo zajistit základní služby, jako např. hospodaření s odpadem^[7] apod. V roce 1889 guvernér Brito Capelo dal do užívání vodovod, který zásobil město vodou, a tím položil základy pro jeho další růst.

Spolu s většinou portugalské Angoly, byla Luanda dotčena Portugalskou koloniální válkou (1961–1974) méně než jiné části koloniálního impéria. Ekonomický růst a rozvoj v celém regionu i přes válku dosáhl v tomto období značné výše.

Za portugalské druhé republiky (Estado Novo) Luanda vyrostla z města s 61 208 obyvateli, z čehož v roce 1940 bylo 15 % Evropanů, do bohatého kosmopolitního velkoměsta s 475 328 obyvateli v roce 1970. Jejich etnická struktura byla následující: 26 % tvořili Evropané a okolo 10 % míšenci, zbytek bylo původní obyvatelstvo. Jen v 50. letech 20. století se počet obyvatel takřka zdvojnásobil.^[10] Město se snažilo růst korigovat prostřednictvím nástrojů územního plánování, které se však ukázaly být jen omezeně použitelné; plány bylo nezbytné neustále obnovovat^[11] a čas od času se objevovaly různé slumy nebo jinak nelegálně vznikající obytná zástavba.

Po válce došlo k hospodářskému boomu, hlavně co se týče vývozu surovin, jakými byla např. káva.^[12] Roku 1945 bylo zmodernizováno letiště a o deset let později rozšířen přístav.^[12]

Nezávislost na Portugalsku a občanská válka

V době vyhlášení nezávislosti Angoly na Portugalsku v roce 1975 již byla Luanda moderním městem a většina jejího obyvatelstva včetně vojska byla původem z Portugalska. Zhruba tři sta tisíc místních evropského původu během procesu vyhlášení nezávislosti vyvolalo násilnosti proti místním Afričanům. Důvodem byla obava, že nová portugalská vláda umožní zemi nezávislost.^[13] Ti město po Karafiátové revoluci v dubnu 1974, s příchodem nezávislosti a začátkem angolské občanské války (1975–2002) opustili^[11] jako uprchlíci většinou do Portugalska, mnozí ale cestovali po zemi na jih do Jihoafrické republiky. Město začalo upadat^[14], neboť odchod evropské střední třídy, která byla schopná jej spravovat, znamenal nedostatek kvalifikovaných lidí. Navíc si válka vyžádala svoji daň v podobě různých škod. Po celé Luande zůstala torza rozestavěných budov a dalších velkých projektů, které již nestihla koloniální správa dokončit.^[11]

V následujících letech se rozprostřely na kilometry za bývalé městské hranice slumy^[12] nazývané musseques, jako následek desítky let trvající občanské války, prohlubování sociálních rozdílů a ohromné migrace^[15] uprchlíků občanské války z jiných angolských oblastí. Po desítky let nebyla infrastruktura města nikterak rozvíjena, aby zvládala živelný růst obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že Angola měla socialistický režim, které usiloval o obdobné uspořádání poměrů, jako tomu bylo v zemích východního bloku, projevovaly jeho některé země zájem o pomoci Angole. Spousta kvalifikovaných odborníků v jednotkách kubánských^[11] vojáků vyslaných na podporu vlády Lidového hnutí za osvobození Angoly v Angolské občanské válce byla schopných značně přispět k základní obnově samosprávy a fungování metropole. Jugoslávie vypracovala projekt výškových budov, které měly nahradit slum Lixeira apod. Ve městě také existoval Vzdělávací institut Karla Marxe. V roce 1976 podepsala místní vláda smlouvu se SSSR na základě které mohli sovětští vojáci a námořnictvo využívat místní přístav a letiště.^[16]

21. století

Po roce 2002 s koncem občanské války a díky vysoké míře ekonomického růstu, podpořeného produkcí ropy a diamantů, začala rozsáhlá rekonstrukce města. Ta má za úkol jej kompletně přebudovat a odstranit nedostatky dob minulých. Hlavní bylo zmodernizovat silniční infrastrukturu, která neodpovídala potřebám 21. století. Vyprojektovány byly také nové čtyřproudé komunikace, které mají zajistit spojení s lokalitami Cacuaco, Viana, Samba a novým letištěm. Otázku slumů měla adresovat politika sociálního bydlení. Firmy z Čínské lidové republiky začaly realizovat jednotlivé projekty. Zajištění bydlení a zvýšení zaměstnanosti mělo dle vyjádření tehdejšího ministra zdravotnictví odstranit problémy s chudobou, která je široce rozšířená.

Město procházelo dramatickým populačním růstem. Zatímco v roce 1991 žilo v Luandě 2 miliony obyvatel, roku 2014 to bylo bezmála sedm milionů a v roce 2022 potom již milionů devět.

Ústřední vláda rozděluje peníze do všech oblastí země, ale největší množství z nich získává hlavní město. Od konce občanské války se země uklidnila a od roku 2002 se rozeběhla rozsáhlá rekonstrukce jejích zničených částí. Na Luandu se v souvislosti s tím soustředila velká pozornost, protože její populace se několikanásobně zvětšila a dalece přerostla jeho kapacity. To se týká zejména infrastruktury (voda, elektřina, doprava), která zastarala a zhoršila se. Rekonstrukce Luandy se dotkla téměř všech částí společnosti. I v 3. dekádě 21. století není zásobování pitnou vodou nebo elektrickou energií samozřejmostí pro všechny obyvatele metropole. V roce 2014 mělo zapojený vodovodní řad pouze 28 % místních domácností a 46 % využívalo dovážku vody nákladními auty. Elektřinu mělo v dané době 2/3 domácností.

V 2. dekádě 21. století se rovněž zvýšily podstatně investice do rozvoje turistického rochu. Roku 2009 měla metropole k dispozici pouze 27 hotelů a o deset let později již 109 hotelů, 50 resortů, 12 komplexů a další desítky jiných ubytovacích zařízení, včetně hostelů. Díky vyšší konkurenci došlo k poklesu cen ubytování. Pro místní obyvatelstvo jsou nicméně i tyto ceny značně vysoké a obsazenost hotelů se pohybuje jen mezi 15 až 30 %.

Remove ads

Správní členění města

Luanda má dvě hlavní části: Baixa de Luanda (stará Dolní Luanda) a Cidade Alta (nové Horní Město). Baixa de Luanda leží vedle přístavu a má úzké ulice a staré budovy ve stylu portugalské koloniální architektury.

Město je rozděleno do devíti městských částí, nazývaných municípios:

Município de Cazenga
Município de Ingombota
Município de Kilamba Kiaxi
Município de Maianga
Município de Rangel
Município de Samba
Município de Sambizanga
Município de Cacuaco
Município de Viana

Luanda je dnes rychle rostoucí aglomerací. Město se šíří za své administrativní hranice do přilehlých oblastí a dokonce za hranice provincie. Úplně novým satelitním městem je například Luanda Sul.

Remove ads

Obyvatelstvo

V Luandě žije zhruba třetina Angolanů, z čehož 53 % ještě k tomu v nuzných poměrech. Většina obyvatel Luandy je především příslušníkem některé z afrických etnických skupin, zejména Ambundu, dále potom Ovimbundu nebo Bakongo. Oficiálním a nejrozšířenějším jazykem je portugalština, kromě které je používáno několik bantuských jazyků: Kimbundu (jazyk etnické skupiny Ambundu), Umbundu (skupina Ovimbundu) a Kikongo (skupina Bakongo). Mezi menšinovou populací obyvatel evropského původu převažují Portugalci a výrazná je i menšina Brazilců a dalších Latinoameričanů. V uplynulých desetiletích se vytvořila značná čínská komunita, ale i menší komunita Vietnamců. Je zde i nemnoho imigrantů z dalších afrických zemí včetně malé komunity vyhoštěnců z Jihoafrické republiky.

V posledních padesáti letech probíhalo v Luandě k populační explozi, z velké části díky imigraci do města během válečného období^[17], které bylo oproti zbytku země bezpečné. Na druhou stranu dnes v Luandě vzrůstá násilná kriminalita, zejména v chudinských čtvrtích okolo koloniálního městského jádra.

Obyvatelstvo vyznává většinou křesťanství nebo místní náboženství. Zhruba 1000 místních kostelů je oficiálně registrováno pod ganturou pro náboženské záležitosti (portugalsky Instituto Nacional para os Assuntos Religiosos) při místním ministerstvu kultury. Úřady potlačují ojedinělé případy honů na čarodějnice nebo démony.

Remove ads

Hospodářství

Životní podmínky jsou v Luandě špatné. Je zde nedostatek základních služeb, jako je zásobování pitnou vodou. Pro zámořské cizince je Luanda jedním z nejdražších měst světa.^[18] Většina průmyslového zboží je totiž nutné dovážet, problematická je i otázka bezpečnosti, která zvedá značně životní náklady vzhůru.^[14]

Hospodářský růst je silně podporován činnostmi spojenými se zpracováním ropy. Ropa z ložisek v šelfovém moři se zpracovává v místních rafineriích, které byly během občanské války opakovaně ničeny.

Rozsáhlé investice z domácích i zahraničních zdrojů, spolu se silným ekonomickým růstem, podstatně zrychlily budování dalších odvětví a umožnily tak masivní diverzifikaci hospodářství. Průmysl zde dnes zahrnuje zpracování potravin, produkci nápojů, výrobu textilu, oblečení, obuvi, cementu a dalších stavebních materiálů, výrobky z plastů, kovů, tabákové výrobky. Ve městě prosperuje stavebnictví. Na to vše má zásadní vliv celonárodní hospodářský rozvoj započatý skončením občanské války v roce 2002, kdy přišla politická stabilita. Z luandského přístavu se vyváží zejména káva, bavlna, cukr, diamanty, železo a mořská sůl.

Remove ads

Doprava

Silniční doprava

Luandské silnice jsou v žalostném stavu. Probíhají proto rozsáhlé rekonstrukce, které mají vést k omezení pravidelných dopravních zácp ve městě. Silniční síť se rozšiřuje, asfaltuje a často se mění její vedení. Mimo jiné se budují dvě šestiproudové dálnice, jež mají propojit město s jeho vzdálenějšími částmi a nově budovaným letištěm. Stavby, které provádí brazilská firma, se značně zpozdily a v roce 2011 byly stále nedokončeny.

Veřejná doprava

Přestože má město téměř deset milionů lidí, nemá odpovídající síť městské dopravy. Veřejná osobní doprava v Luandě stojí na tzv. candongueiro, což je sdílené taxi. Soukromé dodávky mají většinou svou stálou trasu, na které zastavují na znamení. V poslední době ale město více investuje do veřejné autobusové dopravy. Význam pro městskou dopravu má také fungující doprava příměstská, která byla po válce dána znovu do užívání. V hodnotě 3 miliard USD byl realizován také úsek příměstské železnice se společností Siemens v délce 14,9 km za účasti angolské vlády.

Železniční doprava

V Luandě začíná Luandská železnice, jejíž stavba začala v roce 1885. Vede na východ do města Malanje. Po občanské válce byla železnice nefunkční, ale Čína získala kontrakt na obnovu tří hlavních angolských železničních tratí včetně této, na níž je již doprava po osmnácti letech obnovena.^[19]

Letecká doprava

Hlavní luandské letiště je Aeroporto Quatro de Fevereiro. Je to největší letiště v zemi. V současnosti se buduje nové mezinárodní letiště asi 40 kilometrů jihovýchodně od Luandy, mělo se otevřít v roce 2011. Jelikož ale angolská vláda přerušila platby čínskému podniku, který stavbu prováděl, stavba byla v roce 2010 pozastavena. Město je hlavním sídlem národních aerolinií TAAG Angola Airlines.

Námořní doprava

Luanda má vynikající přirozený přístav, který je zároveň největším v Angole. Přístav je rozsáhle rozšiřován a rychle se rozrůstá. V roce 2014 byl zbudován nový přístav v Dande, cca 30 km severně od Luandy.

V roce 2010 místní přístav odbavil přes 4 miliony tun nákladu, roku 2012 to bylo již 12 milionů tun, roku 2017 se frekvence poněku snížila na 7,8 milionů tun. Místní přístav slouží především pro export; vyváží se třikrát více zboží, než je dováženo. V roce 2013 bylo místním přístavem dovezeno 70 000 automobilů, roku 2014 to bylo 136 000 vozidel a v roce 2017 potom 12 000 aut.

Remove ads

Kultura

Kulturní památky a pamětihodnosti

Kromě státních orgánů je Luanda sídlem řady dalších institucí. Je zde soustředěno množství angolských vzdělávacích zařízení včetně Univerzity Agostinha Neta, navazující na nejstarší angolskou univerzitu založenou v roce 1962, a Angolské katolické univerzity, založené roku 1997 jako první z řady nestátních vysokoškolských zařízení.

Luandský přístav chránily pevnosti. První pevnost, která chránila město a přístav byla Fortaleza de São Miguel nad místem, kde byl někdejší průliv s ostrovem Cabo nejužší. Sloužila jako správní centrum města a celé kolonizované země. V 17. století byla přebudována a její opevnění zlepšeno. Dnes je zde Národní muzeum angolské přírody zaměřené na floru a faunu země.

V Luandě je několik divadel, knihovny, Národní muzeum otrokářství a další kulturní stánky.

Nejstarší církevní stavbou v centru města je barokní kostel Ježíše Krista z roku 1636. Ještě starší je však kostel Panny Marie na ostrově Cabo z roku 1575 postavený před vznikem stálého osídlení na pevnině.

Pozoruhodnou stavbou je rovněž prezidentský palác a komplex budov arcibiskupství v jeho blízkosti. Jižně od středu města se nachází rozsáhlý památník prvního prezidenta Agostinha Neta.

Mezi další zajímavé budovy patří Capela da Casa Grande, kde byli otroci křtění před naloděním a cestami do Ameriky nebo Palácio de Ferro, dům který měl zkonstruovat ze železa Gustave Eiffel ve Francii a do Luandy se dostal cestou na Madagaskar, kam ale nikdy nedorazil.^[20]^[21]

Na národním stadionu Estádio 11 de Novembro (pojmenovaném podle angolského dne nezávislosti) pro 50 000 diváků se v roce 2010 odehrálo několik zápasů Mistrovství Afriky ve fotbale včetně finále. Estádio da Cidadela („Stadion Citadela“), stadion s celkovou kapacitou 60 000 diváků, je domovem nejúspěšnějšího angolského fotbalového klubu Petro Atlético ale i několik dalších.

Kulturní instituce

V Luandě sídlí Národní muzeum antropologie, dále potom Národní muzeum přírodních dějin, Muzeum ozbrojených sil (umístěné v pevnosti Sao Miguel) a Národní muzeum otroctví.

Mezi další kulturní instituce ve městě patří brazilské kulturní centrum, které bylo otevřeno v roce 2015 v prostorách bývalého Grand Hotelu. Jeho součástí je divadlo a kino.

Kulturní akce

Ve městě se každoročně pořádá jeden z největších karnevalů na africkém kontinentu, který láká stále více návštěvníků. Od roku 2009 se zde koná také mezinárodní jazzový festival a pořádán je i Luandský mezinárodní filmový festival.

Remove ads

Školství

Během koloniálního období bylo místní školství segregované. Pro místní obyvatelstvo byly dostupné především školy zakládané při různých křesťanských misiích. Původně pouze pro Evropany určené lyceum Liceo Nacional Salvador Correia se později otevřelo i Afričanům. V roce 1962 byla segregace zrušena a školský systém byl podstatným způsobem rozšířen. Po vyhlášení nezávislosti se pokoušela Kuba zemi, kterou zmítala válka, pomoci udržet a rozvíjet strukturu jednotlivých škol. Kubánští vojáci byli rovněž rozmístěni v blízkosti metropole.^[22]

Státní univerzita v Angole byla otevřena roku 1963, nicméně fungovala pouze z části, plně až v roce 1968. V roce 1962 zahájla výuku Katolická univerzita pro sociální práci. Po vyhlášení nezávislosti byly obě sloučeny do University Agostinha Nety (UAN), která byla rozšířena do podoby klasické univerzity s řadou fakult. V 1. dekádě 21. století byly některé fakulty vyčleněny do samostatných univerzit a byly založeny nové vysoké školy. Působí zde i několik portugalských vysokých škol. Zájem otevřít zde vysokou školu projevila v roce 2010 i Saúdská Arábie.

Životní prostředí a zeleň

Problematika kvality životního prostředí je v Luandě na pořadu dne, stejně jako v jiných afrických metropolích. Odpadové hospodářství zcela chybí; odpad se hromadí v různých částech města a během přívalových dešťů působí značné škody.

Parků a zelených ploch zůstalo ve městě poměrně málo; volný prostor obsadily především různé slumy. Ve středu metropole je ale několik parků, např. Largo do Atlántico, které má hustou vegetaci a stromy, dále zahrada Jardim da Cidade Alta, která vznikla po zboření rozpadajícího se kostela. V jeho blízkosti stojí park Parque da Liberdade a Parque do Miramar.

V centru města se na břehu oceánu nachází různé pláže.

Remove ads

Bezpečnost

Kriminalita je ve městě přítomna. Častá jsou ozbrojená přepadení a násilný zločin. Kradou se nejen peníze ale i mobilní telefony. Přepadávána bývají i silniční vozidla, cílem bývají často vozy cizinců, npař. Portugalců, Číňanů a potom zahraničních Afričanů. V různých slumech dochází často k vloupáním, nicméně policejní složky nejsou s to toto řešit, a tak zde existují paralelní neformální formace, které vymáhají spravedlnost, často krutými tresty. V případě Číňanů byly zaznamenány případy únosů. V roce 2017 bylo uneseno 7 osob a o rok později již dvacet, což je polovina všech takových případů v celé Angole.

Remove ads