Jimramov

Jimramov
	Náměstí Jana Karafiáta
	znakvlajka
Lokalita
Status	městys
Pověřená obec	Nové Město na Moravě
Obec s rozšířenou působností	Nové Město na Moravě; (správní obvod)
Okres	Žďár nad Sázavou
Kraj	Vysočina
Historická země	Morava + Čechy
Stát	Česko
Zeměpisné souřadnice	49°38′14″ s. š., 16°13′35″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	1 207 (2024)
Rozloha	22,01 km²
Nadmořská výška	495 m n. m.
PSČ	592 42
Počet domů	539 (2021)
Počet částí obce	5
Počet k. ú.	4
Počet ZSJ	5
Kontakt
Adresa úřadu městyse	Náměstí Jana Karafiáta 39; 592 42 Jimramov ; mestys@jimramov.cz
Starosta	Ing. Josef Homolka (KDU-ČSL)
	Oficiální web: www.jimramov.cz
	Jimramov
Další údaje
Kód obce	595772
Geodata (OSM)	OSM, WMF
	multimediální obsah na Commons
	Zdroje k infoboxu a českým sídlům.; Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jimramov (německy moderně Ingrowitz) je městys rozkládající se po obou stranách historické zemské hranice Moravy a Čech, 14 km severovýchodně od Nového Města na Moravě v okrese Žďár nad Sázavou v Kraji Vysočina. Jádrová část městyse a část Ubušín se nacházejí na území Moravy, části Benátky, Trhonice a Sedliště spadají do Čech. Historické jádro městyse je městskou památkovou zónou. Žije zde přibližně 1 200^[1] obyvatel. Jimramovu se také přezdívá „Merano Vysočiny“.

Stručná fakta Lokalita, Status ...

Zavřít

Původní název městyse bylo Jimramice či Jimramovice, což dokládá německá podoba jména (1361 Ingramycz, v novověku Ingerwitz či Ingrowitz), česky je vždy doloženo Jimramov. Bylo to pojmenování obyvatel vsi (původní zakončení bylo -ici) odvozené od osobního jména Jimram s významem "Jimramovi lidé". Záměna přípony -ice za -ov je doložena i u jiných sídel (Holešova, Prostějova, Tišnova).^[4]

Počátky existence

Počátky osidlování oblasti

Osadu založil podle jedné z tradovaných verzí během 13. století blíže neznámý Jimram, snad syn kolonizátora Štěpána z Medlova. Tento Jimram spolu s Hermanem z Letovic před rokem 1269 zabral území na českomoravském pomezí, na které si činil nárok klášter v Litomyšli.^[5] Opat si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., jenž roku 1269 vydal listinu, v níž vymezil hranici mezi oběma stranami a zároveň tak určil hranici mezi Čechami a Moravou, která v oblasti Jimramova vedla řekou Svratkou a poté podél potoka "Strachwiow" (dnes Trhonický potok) a podél „bílých kamenů“ (pravděpodobně hraničníky) ke Svitavě.^[5] Listina zároveň dokládá, že v této době pronikali kolonisté až za dnešní Jimramov; ten ovšem přímo zmíněn není.^[5] Do dnešní doby se nedochovaly žádné prameny, které by pomohly určit přesnější dobu založení obce a její původní polohu.^[5]

Zakladatel

Jimramov tak mohl být založen již ve druhé polovině 13. století anebo během první poloviny 14. století, protože je dnes těžké určit, kdo byl jejím zakladatelem. Mohl jím být Jimram I. z Medlova^[6]^[7] (syn Štěpána I. z Medlova), Jimram (snad Jimram z Aueršperka; otec Geruše, o které se zmiňuje listina z roku 1325; z listiny z roku 1269),^[8] Jimram z Kamene (roku 1348 prodává majetek náležící k hradu Kameni)^[8] či Jimram z Pernštejna. Jisté je, že zakladateli nebyli Jimram z Kamene, který se objevuje na listině z roku 1297 (Bočkovo falzum),^[8] ani Jimram z kroniky Jindřicha Řezbáře k roku 1299, jenž byl pánem na Bystřici.^[8]

K zajímavému názoru dospěl historik a archeolog Ludvík Belcredi. Ten se na základě rozboru majetkových poměrů tehdejší osady (a také na základě již dříve založených nových osad v okolí hradu Skály^[9]) domnívá, že ji až v polovině 14. století společně založili Archleb ze Stařechovic a Jimram z Pernštejna^[10] – v tomto případě vychází z listiny z roku 1365, kdy Archleb odkoupil Jimramovu část.^[9] Příchozí osídlenci pak pravděpodobně pocházeli z okolí Stařechovic.^[10]

Počátky

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy Archleb ze Stařechovic zřizuje v Jimramově – tehdy se ještě jednalo o osadu – při kostele nadaci.^{[p 1]}^[5] Je zřejmé, že v té době zde byl nejen kostel a farář, ale také došlo ke zřízení místa kaplana a jelikož kaplana měly velké osady a střediska velkých obvodů, musel být Jimramov významný.^[11] Archleb ze Stařechovic vlastnil jen část Jimramova, neboť druhá část, snad polovina,^{[p 2]} patřila Jimramu z Pernštejna. Roku 1365 Archleb tuto část odkoupil za 10 hřiven pražských grošů^[10] a spojil do jednoho vlastnictví.^[12]

Rekonstrukce podoby a hlavně typologie osady je velice složitá a plná domněnek. Podle názoru Ludvíka Belcrediho se jednalo o lánovou ves záhumenicového typu.^[9] V nařízení, podle kterého takovéto vsi vznikaly, byla podmínka udělení jednoho franckého lánu^{[p 3]} každému z kolonistů. To by se v případě Jimramova mohlo jevit jako problém, nicméně do této podmínky spadaly i lesy, takže k jejímu naplnění pravděpodobně skutečně došlo.^[9]

Roku 1384 zdědili nedaleký hrad Skály spolu s Jimramovem a dalšími vesnicemi Archlebovi synové Erhart a Jan. O Janovi však chybí jakékoliv další prameny, takže můžeme předpokládat, že nedlouho poté zemřel.^[13] V roce 1391^[13] nebo 1392^[12] je na listině k příležitosti svatby Erharta ze Skal a jisté Kunky Jimramov uváděn jako městečko s tvrzí (... super municione (...) super opido Gimramow ...). Dále zde stál alodiální dvůr, mlýn a rybníky – všechny tyto objekty spolu s tvrzí nechal Erhart založit někdy mezi lety 1384–1391.^[13] Další zprávu o Jimramovu máme z roku 1398, kdy se Erhart oženil s Eliškou z Bludova a Bučovic a jako věno jí zapsal 375 hřiven grošů na Jimramově a Ubušíně.^[13] V roce 1407 pak Erhart označil za poručníka svých dětí v případě své smrti Erharta Pušku z Kunštátu.

V roce 1410 byl Erhart ze Skal pohnán Jindřichem z Jimramova, když si měl přivlastnit jeho rychtářská práva v Jimramově a na Javorku, žaloba však byla zamítnuta jako neopodstatněná.^[14] Přesto se Jindřich stává nejstarší historicky doloženou osobou z Jimramova.^[14] Zároveň se dozvídáme, že v této době měly obě vsi společnou rychtu.^[14] Ze starších zpráv se navíc dozvídáme, že v roce 1374 javorskou rychtu získal Archlebův panoš Vach, z čehož plyne, že Jindřich musel být buď jeho dědicem, nebo ji od něho či jeho dědiců odkoupit.^[14] V případě jimramovské rychty je zpráva z roku 1410 vůbec první zmínkou.^[14]

Po smrti Erharta ze Skal v roce 1415 (umírá patrně někdy v květnu toho roku, neboť v červnu je již zmiňována pouze vdova po něm^[14]) převzal správu panství Erhart Puška a následně přesunul na Skály svoji družinu. Kvůli jejich častým akcím máme zprávy o Jimramovu z let 1416–1419.^[15] Při podrobnějším studiu výslechů členů této družiny se dá říci, že Skály byly v této době z části opuštěné a lapkové hledali útočiště především v Jimramově a jeho bezprostředním okolí.^[16] Zda využívali jimramovskou tvrz a zda vůbec tato tvrz ještě existovala, není z dochovaných historických pramenů zřejmé. V rovině spekulací zůstávají možnosti, že lapkové sídlili přímo v Jimramově a obyvatelé vsi se k nim přidávali během výpadů.^[17] Stejně tak nemůžeme s určitostí říci, zda obyvatelé věděli, čím se tito lidé živí, kde sídlí, zda měli z jejich přítomnosti nějaký prospěch či zda je dokonce jejich přítomnost neinspirovala k podobným činům.^[17] Výslechové protokoly přináší jméno druhého doloženého obyvatele Jimramova, Mikoláše Nosatého.^[17] Z protokolů také víme, že se v Jimramově nezdržovali pouze Puškovi lidé, ale i členové jiných družin (např. Vítek ze Solenice) či tzv. lapkové na volné noze (Mikuláš Člupek).^[17] Erhart Puška v roce 1419 zemřel a Jimramov se stal předmětem dědických sporů, ze kterých vyšla vítězně dcera Erharta ze Skal a Elišky z Bludova a Bučovic (+ 1447^[18]) Žofie, manželka Jana Tovačovského z Cimburka.

V roce 1447 získala Žofie svůj zděděný majetek zpátky, ovšem již bez panských sídel, neboť Skály nechal v roce 1440 oblehnout a ještě ve stejný rok nebo v roce 1441 zbořit Hynek Ptáček z Pirkštejna, který jej měl původně převzít od Jana z Brezan,^[19] a tvrz v Jimramově zpustla a zanikla patrně někdy ve 20. letech 15. století.^[18] Dne 13. září 1462 pak Jan Tovačovský panství prodal Janu II. z Pernštejna. Ke vložení do zemských desk došlo v roce 1464 a při této příležitosti je zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota).^[20] Jako odpůrce vkladu je zmiňován jistý Zich ze Svratky, který si nárokoval věno v Ubušíně.^[21]

Jimramov za husitských válek

Zmínky o náboženském vyznání obyvatel Jimramova a okolí v období husitských válek se nám dochovaly ve farní katolické kronice. Zde je uveden následující záznam: „...celý kraj během náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně Lutheránům přistoupil“. V té době vlastnil panství Erhart ze Skal, který byl, stejně jako jeho manželka Eliška z Bučovic a další příslušníci rodu pánů z Kunštátu, kališníkem. Proto katolíci Skály oblehli a pobořili. V této době katolíci napadli i Jimramov, ale ten zůstal kališnický. Zatímco v nedalekém Dalečíně se po válkách opět dařilo lupičství, zmínky o situaci na Jimramovsku z této doby chybí.

Jimramov za Pernštejnů

Roku 1462 koupil Jan II. z Pernštejna Jimramov od Jana Tovačovského z Cimburka a právě za Pernštejnů začal rozvoj městečka. Tehdy jimramovské panství tvořilo městečko s kostelem a farou, hrad Skály (ten byl již zbořený) a obce Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice a Lhota. Význam obce vzrostl po roce 1475 za Viléma II. z Pernštejna, který roku 1500 rozdělil majetek na několik dílů, přičemž Jimramov se dostal do tzv. novoměstsko-jimramovského dílu, a jeho syna Jana, za nějž se začal vytvářet samostatný jimramovský díl. V roce 1537 získal Jimramov od císaře Ferdinanda I. právo pořádat dva osmidenní jarmarky s frejunkem, tedy dobou, kdy směli zboží nakupovat i kupci z jiných obcí – a to v pondělí před Povýšením sv. Kříže a ve čtvrtek na Boží vstoupení. Navíc dostal také právo pořádání týdenních trhů na každé pondělí. Zároveň také bylo potvrzeno povýšení Jimramova na městečko. Kdy k tomuto povýšení došlo, však není známo – Mons. František Havránek v knize Paměti městečka Jimramova uvádí rok 1350, který ovšem nemá podložený žádným historickým pramenem, v zemských deskách kraje brněnského (ZDB) je Jimramov takto označován v roce 1392.^[22] Janův syn Vratislav II. z Pernštejna připojil k Jimramovu 11 obcí, dále vydal obecní zřízení, právo várečné, právo výčepní, daroval lesy na Padělku, Prosičce a Holém vrchu a osvobodil obyvatele městečka od robot. Roku 1578 vrchnost jimramovským odsouhlasila vlastní pečeť, o deset let později prodali Jan V. a Maxmilián z Pernštejna panství Pavlu Katharinovi z Katharu, zemskému purkrabímu Markrabství moravského.

Jimramov za dalších majitelů

Katharinové z Katharu a Dubští z Třebomyslic

Pavel Katharin z Katharu kromě Jimramova odkoupil také Pernštejn (1596) a Kunštát (1599), čímž se zařadil mezi nejbohatší feudály doby. Jelikož městečko bylo centrem panství, rozhodl se sem z Dalečína, kde předtím sídlil, přenést svoje sídlo. V roce 1589 velkou část městečka zničil požár, v následujícím roce Pavel Katharin potvrdil Jimramovu původní privilegia – pouze právo várečné postoupili jimramovští jemu – a městečku navíc daroval pozemek na stavbu nové radnice a stavební materiál na obnovu domů. Vybudováním šlechtického sídla stoupl význam Jimramova, který získal soudní pravomoc a také byla založena purkrechtní kniha. Po smrti Pavla Katharina roku 1600 došlo mezi jeho dědici ke sporům, od nichž panství v roce 1603 koupil za 18 000 zlatých Vilém Dubský z Třebomyslic.^[23]

Vilém Dubský z Třebomyslic pocházel z obce Třebomyslice u Horažďovic. Na Moravu se dostal roku 1570 a stal se zde nejvyšším sudím.^[23] V roce 1612 povýšil do panského stavu a v té době se řadil k nejbohatším moravským šlechticům. Kromě jimramovského panství vlastnil ještě Dačice, Nové Město na Moravě, Řečkovice, Biskupice, Drnovice, Lysice a Zdislavice.^[23] Správu Jimramova předal svému příbuznému Janu Dubskému (jejich vzájemný příbuzenský vztah není znám^[23]), který začal panství rozšiřovat, s čímž mu vydatně pomáhala jeho manželka Alina Zoubková ze Zdětína. V roce 1607 koupil horní mlýn a další pozemky,^[23] staral se ovšem také o další obce v panství. V Jimramovských Pavlovicích odkoupil a následně nechal rozšířit dvůr, roku 1614 Alina přikoupila rybník a hamry u Javorka, přičemž hamry nechala posléze zrušit a na jejich místě vybudovat mlýn.^[23] Kromě toho také provedl reformu trestního práva, když jako první feudál zavedl náhradní a podmíněné tresty.^[23] Zrušil tresty smrti a po přímluvě bezúhonných občanů, kteří se museli zavázat, že se zločinec polepší, trest zmírnil.^[23] Období rozkvětu trvalo až do Bílé hory, kdy Ferdinand II. Dubským majetek kvůli účasti na stavovském povstání zkonfiskoval.^[23]

Jimramov za třicetileté války

Novým majitelem panství se stal Štěpán Schmidt z Freyheffenu, ale nikdy za něj nezaplatil. Proto jej roku 1631 získala Anna Marie Šliková, ovšem už v následujícím roce jej od ní odkoupil hrabě Jiří z Náchoda.

Ze začátku třicetileté války se obyvatelé snažili zabránit pobytům vojsk pomocí uplácení velitelů posádek v okolí a udržování cest ve špatném stavu, někdy se však neváhali nepřátelům postavit se zbraní v ruce. V roce 1621 protáhli Jimramovem Poláci. Zámecký správce Václav Rychnovský z Louňovice se před nimi rozhodl utéct, ale u Věcova byl dostižen a zabit – dnes tuto událost připomíná pamětní deska na věcovské rychtě. Následně polská armáda pokračovala na Bystřici, proto bystřičtí požádali jimramovské o pomoc a společně Poláky vyhnali.

Tažení Poláků bylo prvním z plenění cizích vojsk za třicetileté války. V roce 1624 je následovali Španělé, ovšem už po týdnu se vrátili do Bystřice. Obyvatelé tehdy opevnili přístupy k městečku a u řeky vybudovali z dřevěných kůlů hrazení. Také drželi hlídky, které měly oznámit přepady cizích vojsk, jež se rozdělila na menší skupiny a v okolí hledala potravu pro koně a vojáky. Jimramov se snažil plenění bránit také pomocí uplácení velitelů oddílů. Během let 1640–1648 protáhlo městečkem pět armád, které jej přivedly téměř na mizinu. Pravděpodobně nejhorší situace byla 16. června 1643, kdy městečkem táhlo 1500 Švédů. Ti se zde nechali hostit, vybral úplatek za nevyplenění a poté Jimramov zapálili. Podle některých historiků došlo v této době také k zániku tvrze, ovšem jiní (např. Ludvík Belcredi) umisťují její zánik do období krátce po husitských válkách.

Celkem Jimramovem ve dnech 11. srpna 1640 – 27. dubna 1641, 7. září – 16. října 1642, 28. května – 23. prosince 1643, 28. září – 31. prosince 1645 a 10. listopadu 1647 – 8. ledna 1648 protáhlo 4772 jezdců a 1646 pěšáků. Jejich hoštění přišlo městečko na 1177 zlatých a 15 grošů. Obnova městečka po válce trvala řadu let a mnoho rodin se přitom zadlužilo.

Jimramov po třicetileté válce a za vlastnictví pánů z Náchoda a Gallasů

Po třicetileté válce došlo k velkým změnám v osídlení. Řada vesnic byla opuštěna a velkou spoustu z nich čekala několik let trvající obnova. Roku 1631 proběhl odhad jimramovského panství a u městečka je uváděno: 1 svobodný dvůr, 14 hospodářských usedlostí, 32 podsedků, 14 chalup, poddanský mlýn, kostel, fara a škola. Vrchnosti zde patřila tvrz^{[p 4]}, hospodářský dvůr, pivovar, prachovna a cihelna. Jak vyplývá z dalších listin, tak ještě v roce 1656 nebyla řada objektů znovu obydlena.

V roce 1650 se panství ujal hrabě Ferdinand Leopold z Náchoda. V pamětní knize jimramovské se o něm píše následující:

„

... Na počátku jeho panování měli se poddaní velmi dobře, později však se vše zjinačilo a zacházel táž pán s poddanými velmi tvrdě, tak že mnozí, protože jeho útrap snášeti nemohli, z panství jeho a ne snad z vesnic, ale i z městečka Jimramova a i z jiných jeho panství z Bystřického, Kunštátského i Lysického utíkali, tak že větší díl z jimramovského a jiných jeho panství pustý zůstal. (...) Roku 1664 byl zmíněný pán rozkazem jeho milosti císaře na svém násilně chycen, do Vídně odvezen a tam sedm let žalářován, kdež také v roce 1674 v bídě zemřel. Tím vymřel znamenitý rod pánů z Náchoda.

“

Zatímco v roce 1656 bylo v Jimramově obydleno 74 domů, na konci vlastnictví panství pány z Náchoda jejich počet klesl na 63.^[24]

V roce 1664 Ferdinand Leopold postoupil jimramovské panství své manželce Terezii Františce z Gallasu. Hlavní zájmem jak pánů z Náchoda, tak následně Gallasů (zastoupených pouze manželkou Ferdinanda Leopolda), bylo získat z panství co nejvíce peněz bez ohledu na poddané, které silně poškodila třicetiletá válka. K roku 1664 měli představitelé jimramovského a dalečínského panství zaplatit Ferdinandu Leopoldovi dluh ve výši 344 zlatých, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že to nebyla jediná dlužná část, nechal purkrabí zavřít jimramovského primátora do vězení a později převést do Kunštátu. Jimramovským se následně podařilo s velkými problémy sehnat 144 zlatých, zbytek dluhu spláceli v určených lhůtách.

Ferdinandovou smrtí v roce 1674 vymírá rod pánů z Náchoda, ovšem už v roce 1669 se novým majitelem panství stal Jan Václav Novohradský z Kolovrat.

Novohradští z Kolovrat, Bornstettové a Nübernové

Nedlouho po zakoupení panství se Jan Václav Novohradský z Kolovrat pustil do jeho obnovy. Ačkoliv postupně došlo k opravám všech usedlostí a obdělávání polí, ještě v roce 1674 nebyly všechny domy obydleny. V červenci roku 1680 zasáhla Jimramov morová rána, kdy během půl roku zemřelo 147 osob,^[24] na jejíž odvrácení byla v letech 1681–1688 postavena na svahu Padělka kaple sv. Matouše. V letech 1680–1687 nechal v Sedlištích převést koryto Svratky do současné polohy, aby došlo k posílení náhonu vody na Mostní mlýn,^[24] a původní koryto pod Kabačkou následně zrušit.^[24] V roce 1680 se novým majitelem stal Janův syn Filip Antonín Novohradský z Kolovrat. Ten panství zadlužil a tak muselo být v roce 1687 v dražbě prodáno, kde jej zakoupil rytíř Konrád Ferdinand z Bornstettu.

Konrád Ferdinand z Bornstettu byl vysoce postavený císařský úředník. Na soupisu panství k roku 1687 se objevuje zámek, pivovar, městečko Jimramov, dvory, mlýny, sklárna, železný hamr, slévárna a také vesnice Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice a Hutě (část dnešního Nového Jimramova). Roku 1691 Konrád zemřel a panství zdědila jeho manželka Anna Žofie z Bornstettu. Počátky její "vlády" jsou spojeny s řadou vlastnických sporů.^[25] Později se dostala do sporu s obyvateli Poličky. Jednalo se o spor o louky za řekou Svratkou, které si nárokovala jak Polička, tak i Jimramov. Když chtěli poličští pozemky obhospodařovat a sušit na nich seno, Anna Žofie proti nim vytáhla spolu s poddanými.^[25] V červnu 1702 poslala dopis do Vídně a císař roku 1707 rozhodl, že louky bude za poplatek využívat Jimramov. Poličští se sice snažili proces obnovit, ale bez úspěchu. K definitivnímu ukončení sporu došlo v roce 1711. Během doby, kdy byl spor veden, zde Polička postavila domy – v roce 1707 jich bylo 10 a žilo zde přibližně 80 obyvatel. Domy sice jimramovští zbourali, ale po ukončení sporu tu postavili 4 nové, které tvořily základ dnešních Benátek. V roce 1707 navíc zahájila barokní přestavbu kostela.^[25] Anna Žofie zemřela v dubnu 1720 a panství zdědila její dcera Marie Anna Anežka z Nübern.

Marie Anna Anežka z Nübern byla od roku 1697 manželkou polního zbrojmistra Ferdinanda Baltazara z Püran, který ovšem zemřel v roce 1700 (pohřben je v tzv. černé kapli v jimramovském kostele^[25]). Brzy poté se provdala za tajemníka moravského královského tribunálu, hraběte Jana Esaiáše z Nübern, který zemřel roku 1718. Za její "vlády" pokračoval ekonomický rozvoj Jimramova. Podařilo se jí naplnit obecní pokladnu, když pronajala panskou koželužnu, vinopalnu, Panský dům (zde byla zřízena první stálá hospoda^[25]), zřídila barvírnu (v čp. 20), mandlovnu, papírnu na Huti a draslovnu na Krásném.^[25] Ovšem v červenci 1714 zasáhla Jimramov povodeň, která strhla všechny tři mosty, roku 1741 zase vichřice vyvrátila všechny lesy mezi Herálcem a Jimramovem.^[25] Roku 1745 předala panství své neteři svobodné paní Marii Antonii z Waldorfu.

Jimramov v době válek o rakouské dědictví

Na počátku 40. let 18. století se Jimramovu nevyhnul další z válečných konfliktů, dnes označovaný výrazem Války o rakouské dědictví.

V letech 1741–1742 byla v městečku ubytována vojska a to pokladnu a poddané značně vyčerpalo. V dubnu 1741 se zde ubytovalo 2000 saských jezdců a 3000 pěšáků, které museli jimramovští platit. Z tohoto důvodu se obyvatelům nedostávaly peníze na zasetí, krmení pro dobytek ani na jídlo pro sebe. V roce 1742 zase pobyly v Jimramově dva pluky husarů. Ze zámecké jídelny si udělaly konírny a vyrabovaly sýpky a sklepy.

Ze záznamů víme, že dne 14. dubna 1742 museli jimramovští poslat Sasům 8000 porcí chleba, 1600 porcí sena, 1600 porcí ovsa, 12 sudů piva, 4 sudy kořalky, 27 kusů hovězího dobytka, 60 kusů ovcí, salámy, dále pak hrách, čočku, kroupy, zeleninu, sůl, máslo a koření. Už v únoru 1742 si reichenberský dragounský pluk na jimramovských vyžádal 242 dávek ovsa a 225 dávek sena. Mimo to museli do Olešnice odvádět 24 sudů piva a 200 měr ovsa a v roce 1741 přišlo do skladu v Brně z panství 46 měr pšenice, 60 měr ječmene, 41 centů sena a 20 kop slámy.

Jimramov za Waldorfů

V roce 1745 se novou majitelkou panství stala Marie Antonie z Waldorfu, jejímž manželem byl František August z Waldorfu, který 30. dubna 1754 náhle zemřel (pochován je v jimramovském kostele u postranního oltáře^[25]). Marie Antonie byla poslední z trojice žen-majitelek panství a také za ní Jimramov nadále prosperoval.^[25] Nechala k zámku přistavět severní křídlo a nákladem baronky Marie Antonie z Bukůvky^[26] celý objekt prostřednictvím kryté chodby spojila s oratoří katolického kostela.^[25] V letech 1767–1769 nechala vystavět kapli sv. Matouše.^[25]

Kvůli tzv. sporu o cejchovnici si ovšem zhoršila vztahy s představiteli Jimramova. Vrchnost totiž obviňovala obec, že v lesích špatně hospodaří a žádala vydání cejchovnice, kterou se označovaly stromy určené k pokácení. Brněnský krajský úřad následně přikázal uložit cejchovnici na zámek do speciální schránky. Jeden klíč od schránky měl pak dostat i panský úředník. To by znemožnilo obci volně disponovat s majetkem a tak se proti tomuto rozhodnutí postavila. Dne 27. července 1781 bylo pět obecních starších hejtmanem povoláno na zámek, kde od nich chtěl vymoci cejchovnici a když odmítli, pohrozil povoláním vojska. Další události jsou popisovány následovně:

„

Odebrali se na radnici a vojákům poručeno srocující se občany rozehnat. Velitel poručil nabíjet zbraně. Sama majitelka, která dění před radnicí pozorovala z okna zámku, volala chatrnou češtinou: "Ščílet, ščílet!" Když to lidé uviděli, začali se ozbrojovat tím, co bylo po ruce, zvonili na poplach a situace se dále vyhrocovala. Po odchodu pánů z radnice se dav pomalu rozcházel.

“

Následujícího dne přibylo v městečku několik setnin vojáků, ale v Jimramově byl klid. Vojáci se tedy rozešli do domů, kde byli ubytováni. Vůdci vzpoury – primátor Jan Tománek, radní Jan Libra, Jan Vendolský, František Polívka, obecní starší Václav Andres, soused Martin Buřvala a dalších šest osob – byli zatčeni a uvězněni na Špilberku.

„	Když se jimramovští dozvěděli, že císař Josef II. pojede do Čech přes Bystré, dali napsat učiteli a městskému písaři Kostrošicovi žádost o milost pro vězněné a poté 22 občanů spolu s manželkami vězněných odebral se na silnici k Bystrému. Zde čekali na císaře. Když se blížila dlouhá řada kočárů všichni se vrhli na kolena domnívajíce se, že hned v tom prvním je císař, ale nebyl. Hodnostář v tom kočáru sedící upozornil prosebníky, ve kterém kočáru císař jede. Na ten pak počkali. Kočár dojel. Jimramovští poklekli poznovu a učitel Kostrošic nejponíženěji podával supliku, krásně a opatrně sepsanou. Císař kázal zastavit, žádost přijal, zběžně ji prohlédl a dal se informovat. Dobrotivý ten zeměpán obrátil se pak k ženám vězněných usedavě plačícím a milostivě odpověděl: "Neplačte, vaši mužové přijdou domů. Odejděte s Pánem Bohem, pořídí se vám to."	“
— Jiří Guth-Jarkovský, z článků o Jimramovu v časopise Turista

Ještě téhož dne poručil císař věc v Brně vyšetřit a 29. prosince 1781 rozhodl, že cejchovnice zůstane obci, ale vrchnost si udrží dozor nad správou lesů. Krajský hejtman dostal nařízeno, aby ihned propustil vězněné občany.

Marie Antonie z Waldorfu odkázala panství své neteři baronce Marii Theodoře z Freyenfelsu, manželce hraběte Antonína Belcrediho.

Jimramov za Belcrediů

V roce 1778 získává Jimramov nový vlastník, rod Belcredi původem z Itálie. Majiteli panství se stali hrabě Antonín Belcredi a jeho manželka baronka Marie Theodora z Freyenfelsu. Jimramovské panství v té době zahrnovalo obce Jimramov, Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice, Nový Jimramov, Waldorf (dnes Podlesí), Široké Pole a Paseky. Antonín Belcredi nechal na náměstí roku 1801 postavit Horní školu. Ačkoliv měl celkem 12 dětí, nedožila se jich většina dospělosti. A tak se po jeho smrti roku 1812 majitelem stal jeho syn Eduard Belcredi.

Eduard nebyl, na rozdíl od svého otce, dobrý hospodář, naopak jako vášnivý hráč přišel o téměř všechen svůj majetek. V roce 1819 přenesl sídlo rodu do Líšně. Se svojí manželkou Marií z Fünfkirchenu měl pět dětí. Panství po něm v roce 1838 převzal jeho nejstarší syn Egbert.

Egbert Belcredi se řadil k významným osobnostem té doby. Na panství prosazoval nové metody hospodaření, mj. zavedl chov ovcí a pastevectví, a povolal odborníky na pěstování a zpracování lnu. Nechal zřídit přádelnickou školu (v provozu v letech 1846–1848) a pěstování a především zpracování lnu se stalo hlavní obživou obyvatel. Kromě toho se Egbert řadil k významným mecenášům umění a v Jimramově stál u zrodu Katolické politické jednoty. Jelikož zemřel bezdětný, stejně jako jeho bratr Edmund, ujal se v roce 1894 panství jejich nejmladší bratr Richard.

Richard Belcredi se, stejně jako Egbert, řadil mezi významné osobnosti doby. Byl vynikajícím řečníkem a dlouhá léta politikem, politice se věnoval i poté, co se majitelem jimramovského panství. Po jeho smrti v roce 1902 přešlo panství do rukou jeho syna Ludvíka.

Ludvík Belcredi nedosahoval v politice takových úspěchů jako jeho otec. V Jimramově přispěl na stavbu měšťanské školy. Se svojí manželkou Marií von Franckenstein měl 7 dětí. Po jeho smrti roku 1914 si jeho nejstarší synové rozdělili majetek – starší Richard Jiří sídlil v Jimramově, mladší Karel v Líšni.^[zdroj?]

Protože se za druhé světové války Belcredi nepřihlásili k německému občanství, byla na jejich majetek uvalena nucená správa. Po válce stihli postavit v Jimramově cihelnu a opravit statek i se zámkem. V roce 1948 převzal majetek na krátkou dobu Ludvík Belcredi, synovec Richarda Jiřího. Po únoru 1948 odešla většina rodu do emigrace.

Jimramov za první světové války

Jimramovu se přímá válka vyhnula. Během konfliktu se nikdy neocitnul v místě fronty, tudíž nebyl poškozen válečnými akcemi. Nikdy nesloužil k přesunu vojska, ubytování vojska a ani nebyl využíván jako sanitní zařízení. Nevyhnula se mu však nutnost občanů narukovat do rakousko-uherské armády, přesný počet narukovaných ale není znám. V roce 1914 se jednalo minimálně o 161 mužů, v roce 1915 šlo minimálně o 38 mužů, o rok později narukovalo nejméně 25 obyvatel a v roce 1917 něco přes 20 mužů. Celkem tedy za tyto 4 roky narukovalo minimálně 244 mužů. Během bojů padlo, bylo zajato nebo se stalo nezvěstnými 34 jimramovský vojáků. Jimramovští však nebojovali jen na straně Rakouska-Uherska. Hned 11 se jich zúčastnilo bojů v ruských legiích, dva ve francouzských a dva v italských legiích.

Vzhledem k odchodu velké části mužské populace na frontu se projevil nedostatek pracovních sil, jenž byl nejzřetelnější v zemědělství. Usedlosti tak musely obdělávat především ženy, kterým pomáhali děti a případně i výměnkáři. Ženy musely zajišťovat orbu a setí, v době žní pak sekly, vázaly a mlátily. Děti, především deseti- až dvanáctiletí chlapci, se staraly o dobytek a koně. To se také projevilo na školní docházce, takže v této době bývala řada tříd poloprázdných. Na školách učily učitelky, případně jim pomáhali studenti – tzv. výpomocní učitelé. Také v dalších odvětvích hospodářství se válka negativně projevila na civilních obyvatelích. Z důvodů výrazného zvýšení cen si řada lidí nemohla dovolit slušné šaty či boty, takže nosily polopapírové hadry a dřeváky. Obnošené oblečení se tak neustále přešívalo, dokud se nerozpadlo.

Situace se projevila také v osvětlení. Pro nedostatek petroleje a svíček si tak lidé museli svítit karbinovými lampami, benzínem, olejovými lampičkami a loučemi. V roce 1914 sice představitelé Jimramova uvažovali o zavedení elektrického osvětlení od Krausova mlýna (dnešní Mostní mlýn) do obce, ovšem nakonec se od toho ustoupilo.

Politické perzekuce se sice jimramovským občanům vyhnuly, ale vojenské listiny u řady z nich, především učitelů, obsahovaly značku PV (politisch verdächtig).

Dne 7. května 1917 pak v Jimramově proběhla rekvizice zvonů katolického kostela. Jedním z nich byl i zvon, který v roce 1819 nechali ulít katolíci s protestanty, což dokládal nápis zbudován nákladem dobrodinců chrámu Páně jak katolíků, tak helvetů r. 1819. Tímto krokem tak došlo k zániku posledního „svědka“ klidného soužití jimramovských katolíků a protestantů na počátku 19. století. Další dva zvony byly odlity již dříve a v roce 1819 došlo k jejich přelití. K rekvisici posledního zvonu došlo 8. srpna 1918.

Po evakuaci Jižního Tyrolska se řada tamních obyvatel dostala do Čech a na Moravu. V Jimramově se usadili vystěhovalci z okolí Merana, kteří si tady rychle zvykli a usadili se zde. Děti přistěhovalců měly ve škole vlastní třídu a učila je italská učitelka.

Jimramov za druhé světové války

Po přijetí Mnichovské dohody započali Němci s obsazováním oblasti Sudet a spolu s tím i se Svitavskem. Došlo k obsazení Poličky, Korouhve, Trhonic a Sedlišť. Jimramov se tehdy nacházel na hranici oblasti, takže sem bylo ukládáno zboží z Poličky a Svitav a na náměstí stroje z muniční továrny v Poličce. Později byly Polička a Korouhev z toho záboru vyjmuty. Ačkoliv zde byla situace oproti ostatním částem státu klidnější, docházelo i zde k výtržnostem Sudetských Němců, především pak Jedlováků.

Okupace a vlastní válka na soužití Čechů a Němců v Jimramově velký vliv neměla. Největším problémem býval především nedostatek zboží, dále pak problémy s dodávkami a časté kontroly. K perzekucím docházelo pouze ve výjimečných případech, za celou dobu okupace byl zatčen pouze odborný učitel Josef Mrštík, ovšem po krátké době byl propuštěn. Také nedocházelo k popravám obyvatel, ani k zabírání statků pro potřeby Němců. Ačkoliv se německé obyvatelstvo netěšilo příliš velkým sympatií, snažilo se k Čechům chovat tolerantně. Z českého obyvatelstva se během okupace nikdo nepřihlásil k německému občanství. Místní obyvatelé také dávali přednost rozhlasu z Londýna a Moskvy. Také došlo k rozpuštění spolků Sokol a Orel a v místním Kině Meran se promítaly propagandistické filmy. Kromě toho byly zakázány divadelní představení a zábavy. Učitelé, úředníci, četníci, kněží a lékaři pak byli donuceni chodit na přednášky němčiny a po jejich absolvování skládali před komisí zkoušky.

Pronásledování se ovšem nevyhnulo místním Židům, které roku 1943 odvezli do koncentračních táborů. Jednalo se o rodiny žijící v čp. 73 a 23 (Haasovi) a také rodiny, které se zde ukrývaly z Jihlavy (Langovi), Brna (Eisingerovi) a Svitav (Tichovi). Po skončení války se z nich vrátila pouze MUDr. M. Reinerová. V Jimramově zůstal pouze Vilém Ticho, jehož téměř celá rodina zemřela v koncentračním táboře; přežila pouze dcera, která v té době pobývala v Palestině.

Působení partyzánů v okolí Jimramova

Partyzáni se na Jimramovsku poprvé objevili v roce 1942. Tehdy se zdržovali především v okolí Veselí a Polomi, ale také u Koníkova a Odrance. Svoje spojky měli v jimramovském hospodářském družstvu a spolupracovala s nimi také dvojice československých četníků. Zaměřovali se především na pátračskou a záškodnickou činnost, jejich úkolem také bylo odstraňovat konfidenty a zrádce – jedním z nich byl hostinský Jaroslav Marek, který za své služby dostal od Němců vyznamenání. Při jedné z akcí byl u jednoho ze zastřelených partyzánů nalezen recept od MUDr. Jarmila Gragora z Jimramova, načež městys obklíčily jednotky SS z Dalečína a také četnictvo. Doktora sice četníci zatkli, ale brzy poté propustili. Krátkou dobu zde pobyli Vlasovci, kteří se vydávali za partyzány a posléze udávali lidi, u kterých se schovali. Na Koníkově pak došlo k boji mezi partyzány a Vlasovci.

Osvobozování

Po osvobození Brna 26. dubna 1945 se přes Jimramov a okolní obce začali hrnout němečtí vojáci, kteří se stahovali k Praze. Dne 5. května 1945 pak vypukly v Jimramově boje za osvobození. Jimramov se stal aktivním centrem Květnového povstání. V obraně proti ustupujícím německým jednotkám pomáhali i četní vojáci Maďarské královské armády, kteří se v té době nacházeli v obci.

Jimramov po druhé světové válce

Dne 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.^[27] V roce 2011 uplynulo již 650 let od první zmínky o Jimramově.

V letech 2006–2010 působil jako starosta Pavel Kalášek, od roku 2010 tuto funkci vykonává Ing. Josef Homolka.

Jak uvádí historik Ludvík Belcredi, můžeme na mapě Josefského katastru z 80. let 18. století najít zachycené pravděpodobné jádro původní osady. To se nacházelo na křižovatce cest od Nového Města, Poličky a Borovnice a mělo podobu trojúhelníkové návsi. Nedaleko ní pak byl při cestě na Borovnici, u Fryšávky, vystavěn hospodářský dvůr.^[9]

Nejstarší zástavba se nepochybně nacházela v blízkosti dnes již zcela zaniklé tvrze. O tom, kde se tvrz nacházela se však vedou spory. V nejbližším okolí Jimramova nenajdeme vhodné místo pro stavbu hradu či opevněné tvrz, ačkoliv částečně by tyto podmínky mohl splňovat nevelký pahorek nad dnešním soutokem Svratky a Fryšávky.^[28] Problém je, že tento soutok vznikl až v 17. století – do té doby se nacházel o něco dále pod skálou Kabačkou.^[28] Jisté je, že první osadníci museli tvořit i hospodářské zázemí obce. Z roku 1392 se dochovala zmínka o rybníku, jenž snad tvořil součást náhonu jednoho z jimramovských mlýnů.^[29] Je však možné, že také představoval součást obranné soustavy tvrze.^[29]

Pokus o rekonstrukci podoby zástavby Jimramova v době okolo roku 1450 učinil dr. Emil Čermák, jenž při tom vycházel z dochovaných záznamů v gruntovních knihách.^[29] Centrum obce představovaly tvrz s hospodářským dvorem, pivovar a mlýn s rybníkem.^[29] Dále zde stála kovárna (čp. 51), lázeň (čp. 53), rychta (čp. 56^{[p 5]}) a dvojice gruntů v místě dnešního parku Bludník.^[29] Následovala zástavba domů u řeky až k domu čp. 15^{[p 6]}, domy čp. 17, 18^{[p 7]}, 19, 20^{[p 8]}, 22^{[p 9]}, 24^{[p 10]}, 25, 26, 27^{[p 11]}, 28 a 29^{[p 12]} a směrem k zámku domy čp. 37, 38, 39^{[p 13]}, 40 a 41^{[p 14]}.^[29] Ve druhé řadě směrem od zámku pak ještě stály domy čp. 66^{[p 15]}, 67^{[p 16]}, 68, 70, 72^{[p 17]}, 73^{[p 18]} a 74^{[p 19]} a kostel za čp. 72.^[29]

V průběhu 2. poloviny 15. a v 16. století se postupně zástavba Jimramova rozšiřovala, vznikla mj. dnešní Mostní ulice.^[30] Pod obcí byl v této době postaven dům čp. 99^{[p 20]} a v současném parku Bludník zanikly grunty čp. 44 a 45.^[30] V prolukách již vystavěných domů vznikly další domy – čp. 14, 16, 23, 43^{[p 21]}, 55, 69 a 71^{[p 22]} – nazývané podsedky.^[30] V Mostní ulici došlo k výstavbě domů čp. 30, 31, 32, 33^{[p 23]} a Mostní mlýn (čp. 34).^[30] Přesná doba vzniku mlýna není přesně známa, poprvé se objevuje až v roce 1589.^[30] V řadě zástavby domů na náměstí pod kostelem byla postavena čp. 76, 77, 78^{[p 24]}, 80, 81^{[p 25]}, 82^{[p 26]}, 83 a 84^{[p 27]} a v dolní části náměstí čp. 8, 9 a 10^{[p 28]}.^[30]

Emil Čermák svůj výzkum zástavby dovedl až do roku 1590. Tento rok vybral záměrně, neboť dřívější záznamy o domech byly zničeny při požáru Jimramova v roce 1589.^[31] Pavel Katharin z Katharu nechal obnovit vedení gruntovních knih, takže majitele domů z následujících období již můžeme identifikovat mnohem spolehlivěji.^[31] V roce 1631 se na dlužním úpise uvádí přesný popis Jimramova v době třicetileté války. Tehdy zde stál svobodný dům Voršily Rychnovské z Louňovic, 14 hospodářských usedlostí, 32 podsedků a 14 chalup, kostel, fara a škola.^[31] Na plánku městečka z let 1746–1771 lze vidět zastavění dalších proluk, také vznikla dnešní Pavlovická ulice (tehdy zvaná Horní), Dolní ulice a zastavěn byl i prostor mezi nimi a domem čp. 99 (katovna).^[31] Na svahu Padělku nad kapličkou vznikl kostel sv. Matouše.^[31] Po vydání tolerančního patentu vznikl také evangelický kostel a v roce 1790 také hřbitov.^[31] V období 17. a 18. století vznikla řada domů, z nichž k nejzajímavějším patří domy čp. 13^{[p 29]}, 148^{[p 30]}, domy v Hliníku čp. 134, 149^{[p 31]} a 169^{[p 32]}, představující doklad o podobě původní zástavby z konce 18. století, dále domy čp. 108^{[p 33]}, 145^{[p 34]}, 162^{[p 35]}, 190^{[p 36]} a 153 u Sola^{[p 37]}.^[32]

Od počátku osídlení vznikala v okolí zámku řada stavení, v nichž bydleli lidé zajišťující provoz hospodářského dvora. Jednalo se tyto budovy:

čp. 51 – panský sklep a kovárna
čp. 57 – koželužna, poté kovárna
čp. 59 – pivovar
čp. 60 – zámecký mlýn (dnes zaniklý)
čp. 61 – stáje se stodolou, část později upravena na starou palírnu
čp. 62 – kovárna
čp. 63 – bednárna (v letech 1783–1800)
čp. 64 – do roku 1733 obydlí panského zahradníka, poté panský sklep a sýpka U Floriána
čp. 66 – nová palírna
čp. 143 – dříve zámecký mlýn, později číslo přeneseno na stodolu u staré hasičské zbrojnice
čp. 153 u Sola – byt panského myslivce, poté ovčáka
čp. 165 – byt panského zvěrolékaře, poté zámečníka; do roku 1915 zde býval tzv. herberk (ubytovna vandrujících tovaryšů)
čp. 183 – panská tírna a pazderna Kolotoč
čp. 201 – obydlí šafáře.^[33]

Z dalších objektů patřila vrchnosti také cihelna z 16. století, fungující do roku 1940 (s krátkým obnovením provozu po roce 1945) a také areál střelnice u Sola.^[33] K postavení střelnice došlo okolo roku 1820 a využíval ji jimramovský střelecký spolek a po roce 1848 i zdejší oddíl Národní gardy.^[33] Areál, jehož součástí byla i kuželna, sklep a přístřešek s výčepem, po zániku střeleckého spolku využívali jimramovští občané k zábavám. Po roce 1945 zchátralá budova střelnice zanikla.^[33] Dnes zpustlý areál využívala také tělocvičná jednota Orel jako letní cvičiště.^[33]

Podobu Jimramova v polovině 18. století zachycuje obraz, dnes umístěný v Síni rodáků. Dominantou centra městečka byl zámek, v té době s přestavěným severním průčelím. Přestavěn byl i sousední katolický kostel, spojený se zámkem nadzemní chodbou.^[34] Jen málo staveb v centru mělo pevné zdivo. Jednalo se především o radnici^{[p 38]} a katolickou faru.^[34] Rozlohou se k největším řadily domy čp. 18 a 20^{[p 39]}. Panský dům byl v této době pouze přízemní, teprve v roce 1939 prošel přestavbou, při němž přibylo i první patro.^[34]

Osmnácté století bylo celkově velmi příznivé pro rozvoj Jimramova. Zatímco v roce 1700 zde stálo asi 80 domů, o sto let později jich bylo 158 a počet obyvatel se dostal přes jeden tisíc.^[34] Na konci století došlo také zastavění volných prostranství mezi jednotlivými domy na náměstí, čímž vznikla souvislá zástavba.^[35] Na řadě domů se do lomenic zapisovaly údaje o jejich stavbě. V Jimramově se dochovaly především u domů čp. 145^{[p 40]} a 149.^[36]

V 70. letech 18. století se zavedlo číslování domů. Jelikož v této době vrchnost přijížděla do městečka cestou od Kunštátu, začalo se číslováním domů odtud.^[36] Číslo 1 tak nesla usedlost v Dolní ulici za mostem přes řeku Svratku.^[36]

Další svědectví o vývoji zástavby Jimramova přináší katastrální mapa z roku 1835. Ta mimo jiné zachycuje výstavbu podél Svratky v lokalitě Žabárna a domy na kostelem u cesty při mlýnském náhonu k Hornímu mlýnu, které položily základ dnešní Panské ulici.^[33] Zdejší stavby jsou situovány do svahu, takže se jedná o tzv. polozemnice.^[33] Dnes již většina zdejších domů není trvale obydlena a řada z nich chátrá – v roce 2009 došlo k demolici domů (resp. dvojdomu) čp. 125 a 219.^[33] V tomto období také proběhla stavba domů v okolí kaple sv. Matouše a také dům čp. 115, zv. Špýchar. K jeho zřízení došlo za Josefa II. po roce 1780, aby v případě neúrody byly zajištěny zásoby pro obživu obyvatel.^[33] S rozvojem dopravy význam špýcharů klesal, takže ani tomu jimramovskému se nevyhnulo zrušení. Později prošel přestavbou na byty.^[33]

V roce 1907 započala stavba textilní továrny na Benátkách. Jako zázemí pro pracovníky továrny byla na poli za městečkem nad Horkou vystavěna dnešní osada Domky (čp. 221–229), tehdy nazývaná Židenice.^[36]

Zástavbu z počátku 20. století výrazně poznamenala secese. V roce 1910 vznikl za kaplí dům čp. 140, který si nechal postavit tehdejší ředitel měšťanské školy Josef Ondruška.^[37] Ve stejném roce a ve stejném slohu také vznikla budova měšťanské školy, tvořící základ dnešní základní školy.^[38] Řada domů prošla pouze secesními úpravami. Mezi ně patří např. dům čp. 93 stavitele Veselského z roku 1911 a dále domy čp. 40, 67 a 133.^[37]

Po regulaci Svratky v letech 1926–1927 došlo k uvolnění prostoru u řeky, díky čemuž ve 30. letech vznikly dnešní ulice Říční a Strachujovská.^[38] V této době byla postavena mimo jiné i funkcionalistická vila Josefa Železného s ocelovou konstrukcí. Jelikož však nedošlo k předpokládanému masovému rozšíření tohoto typu staveb, jedná se jedinou takovou stavbu mimo Prahu.^[38] Zároveň bývá vila řazena mezi nejhodnotnější funkcionalistické stavby v kraji.^[39] Až do začátku druhé světové války docházelo k postupným přestavbám domů na náměstí a k výstavbě nových domů v dnešní Borovnické ulici.^[39]

50. léta 20. století se opět nesla ve znamení rozšiřování jimramovské zástavby. Z té doby pochází především rodinné domky na Padělku ke hrobce Belcrediů a následně i ke školnímu areálu. Ten byl postupně rozšiřován až na konci století dostal současnou podobu.^[39] V 70. letech vznikla při silnici na Nový Jimramov čerpací stanice (čp. 315).^[39] Ve stejné době došlo k zastavění prostranství po trojici zaniklých domů naproti bývalé Koruně, kdy bylo postaveno nákupní středisko. Do přístavby (čp. 326) se přesunula lékárna, nacházející se dříve v domě čp. 11.^[39] Do konce 20. století přibyly nové domy v Sytinách a u Fryšávky.^[39]

Jimramov se poprvé objevuje roku 1518 na Klaudiánově mapě Čech. Označen je zde jako Gimramow a nachází se vlevo uprostřed.^[12] Uveden byl hlavně díky tomu, že leží na zemské hranici a na křižovatce cest mezi Čechami a Moravou.^[12] Roku 1575 je na mapě poprvé uveden pod německým názvem Ingrowitz a pod stejným názvem se objevuje i na dalších mapách, např. na mapě Čech z roku 1585 od Bernarda Mercatora, na které je zakreslen hluboko na českém území.^[12] To vedlo k domněnkám, že se jedná o staré české město.^[12] Jimramov je také uveden na Komenského mapě Moravy ze 17. století a to pod českým i německým názvem.^[12]

Klaudiánova mapa Čech
Mercatorova mapa
Mapa Čech (1590)
Komenského mapa Moravy

Letopisy městyse Jimramova od roku 1924

Jedná se o oficiální kroniku Jimramova, zřízenou na základě zákona o pamětních knihách obecních 80/1920 Sb. K roku 2015 se skládala ze čtyř částí.

Oficiální kronika byla založena v roce 1924 a její titul stranu vyzdobil Emil Nečas. V tom roce však nebyl zvolen kronikář a proto radní Mgr. F. Polák do ní zapsal pouze seznam zemřelých a padlých vojáků za první světové války. Později do ní byl přidán nekrolog jimramovského rodáka Emila Mašíka. Ke zvolení kronikáře došlo až 9. února 1928 a byl jím vybrán náměstek starosty Karel Bukáček. Ten do kroniky na základě poznámek obecního úředníka doplnil události z let 1924–1928. Kronikářem zůstal do roku 1937 a poté ho na jeden rok vystřídal Josef Groulík. Během protektorátu nebyla kronika vedena, teprve po osvobození události dopsal Josef Pavelka (kronikářem do roku 1950). Posledním kronikářem první části byl ing. Josef Bím, který ji dovedl do roku 1955.

Od roku 1956 začal Josef Bím psát druhou část jimramovské kroniky, jejíž titulní list vyzdobil tehdejší ředitel jimramovské školy Ladislav Procházka, který kroniku po odchodu do důchodu v roce 1958 převzal a vedl ji do roku 1971. Následně se vystřídali další dva kronikáři – Zdeněk Uherka (1971–1973) a Stanislava Strouhalová (roz. Bímová; 1974–1977) – a druhou část v roce 1985 zakončil Jan Dědič (kronikářem od roku 1978).

Jan Dědič začal v roce 1986 psát i třetí část kroniky a dovedl ji do roku 1990. V letech 1991–1993 byl Jimramov bez kronikáře, události doplnil až v roce 1994 jmenovaný nový kronikář Pavel Novotný. Třetí část byla dovedena do roku 2006.

Zatím poslední část jimramovské kroniky se začala psát v roce 2007 a je vedena do současnosti. Jejím autorem je Pavel Novotný, titulní list pak vytvořil Josef Dobiáš.

Další knihy s charakterem kroniky

Kromě oficiální jimramovské kroniky existuje řada knih, které se snažili zmapovat historii Jimramov formou kroniky. Patrně tou nejstarší je Kniha pamětní městečka Jimramova, k jejímuž založení došlo 10. listopadu 1821 a je dovedena do roku 1849. Dnes je uložena v okresním archivu ve Žďáru nad Sázavou. V roce 1899 poličské nakladatelství Popelka vydalo publikaci Paměti městečka Jimramova, kterou podle zápisků mons. J. Havránka sepsal F. Still. Když se v roce 1945 rozhodl jimramovský kronikář Josef Pavelka o sepsání mnohem širší kroniky, která by mapovala historii městyse od jeho založení, staly se právě Havránkovy paměti jedním z jeho zdrojů. Kromě toho čerpal i podkladů dr. Emila Čermáka, které byly později vydány pod názvem Kronika Zubří země, dále pak z Pamětí spisovatele Broučků od Jana Karafiáta, z kroniky Adolfa Ženatého z let 1859–1885 a především z farních a školních kronik a z Vlastivědy moravské. V Kronice zubří země se však neobjevili veškeré poznámky Emila Čermáka. Ty, pod názvem Velká kniha jimramovská, patrně opsal a rozšířil Karel Pohořelý.

Jimramov leží v údolí, nad kterým se tyčí řada vrcholů. Nejznámější je trojice Padělek, Prosička a Holý vrch, která se dostala do znaku města. Od Sedlišť je oddělen Kabačkou a od Trhonic Horou. Mezi osadou Domky, zahrádkářskou kolonií a Jimramovem najdeme Žákův kopec. K Jimramovu patří i samota V Bombaji (také uváděna pouze jako Bombaj), ležící v údolí bezejmenného přítoku Svratky a obklopená Holým vrchem, Chocholíkem a Mášovým kopcem.

Řada lokalit v Jimramově a jeho okolí nese pomístní označení a běžně se s nimi nesetkáme. Můžeme se s nimi však setkat např. v regionální či místní literatuře. Jednou z lokalit, kde se setkáváme s větším množstvím pomístních názvu, čímž dochází k rozdělení na části, je rozlehlý vrch Padělek. Jeho jednotlivé části nesou pojmenování Přední Padělek, Zadní Padělek a Pilničky; označení pro vrcholovou část (Na Hřebeni) a sráz spadající do údolí Fryšávky (Markova dolina) se dnes již nepoužívají.^[40] Často se také objevuje název Sytiny, označující východní svahy Holého vrchu.^[40] Svá pomístní označení nesou i některé skalní útvary. Asi nejznámějším takovým případem je skála Kabačka, pojmenovaná podle stejnojmenného kopce.^[40] Pro skálu ležící na protější straně potoka se užívá název Kotkovice a do poloviny 20. století se pro nedaleký okraj lesa běžně používal název Hana; obě lokality jsou spojeny s dnes již téměř zapomenutou pověstí o Haně.^[40] Pro skupinu skal ve Smrčinách, v údolí Fryšávky u Nového Jimramova, se vžilo pojmenování Vopičkovy skály.^[40] Jedním z nejstarších pomístních názvů je Pilátka, označující svah a návrší nad zahradnictvím. Název je odvozen od majitele Vávry Piláta, jenž zde hospodařil od roku 1629.^[40]

Vzdychánky

Vzdychánky je staré, dnes již téměř zapomenuté, pojmenování údolí Malého Trhonického potoka (označovaného také jako Vzdychánek) mezi Kabačkou a Horou.^[41] Malý Trhonický potok má trojici pramenných větví – jedna přichází z jihovýchodních svahů Bezděku, druhá z olšin u Trhonic a třetí z lesů severně od Trhonic.^[41] Stékají se u kamenného mostku, stojícího v místech staré cesty z Jimramova na Korouhev. Potok následně teče širokým údolím, který se u Jimramova zužuje mezi svahy Kabačky a Hory. Dodnes potůček tvoří přirozenou hranici mezi katastrálními územími Trhonice a Sedliště.^[41]

V minulosti oblíbené výletní místo obyvatel Jimramova se zcela změnilo po vybudování nové silnice na Korouhev v letech 1936–1946.^[41] Ve spodní části potoka došlo k jeho narovnání a ke zpevnění břehů kamennou dlažbou.^[41] Následovala řada dalších úprav a oprav, především z důvodu narušení vozovky. Původní stav Vzdychánků zůstal pouze v délce asi 30 m nad mostkem (stav v roce 2005).^[41]

V údolí a v okolí potůčku roste řada druhů květin – prvosenky, sasanky, slezníky, kuklíky, oměje, dříve zde bylo možné najít i ocúny a pod Chládkovou vápenkou i vstavače.^[41] Nacházela se zde také jediná lokalita výskytu žluťuchy orlíčkolisté na Jimramovsku, dnes zachované spolu s lokalitou oměje v neupravené části nedaleko zmíněného mostku.^[41]

Vodstvo

Nedaleko centra městysu, na okraji zámeckého parku Bludník, se nachází soutok Svratky a Fryšávky. Ten se až do období let 1680–1687 nacházel pod Kabačkou, v této době Filip Novohradský z Kolovrat nechal přeložit tok Svratky do současné podoby.^[42] Současnému korytu Svratky předcházel náhon, který přiváděl vodu na tzv. Mostní mlýn. Část tohoto náhonu je dodnes patrná pod Kabačkou. Kousek od současného soutoku Svratky a Fryšávky jsou viditelné poslední zbytky náhonu, který přiváděl vodu z Fryšávky na Horní a dnes již zaniklý Zámecký mlýn. Rozhodnutí o jeho zasypání bylo vydáno 11. února 1957,^[43] k realizaci došlo v 80. letech 20. století.

Kousek od lokality Žabárna se do Svratky vlévá Sedlišťský potok, přivádějící vodu ze svahu kopce Bezděk. Nedaleko Kabačky a Poličského mostu se vlévá Malý Trhonický potok (objevuje se také jako Hraniční potok, Vzdychánek, Trhonský potok či potok Vápenka, ačkoliv poslední název se objevuje pouze v jediném případě^[40]). Trhonický potok, ve 13. století nazýván Strachwiow,^[44] se do Svratky vlévá o něco dále po jejím proudu, nicméně tento potok protéká částí Benátky, tedy nikoliv Jimramovem. Posledním přítokem Svratky v Jimramově je Věcovský potok, ústící nedaleko zahrádkářské kolonie ve Strachujovské ulici a autobusové zastávky Jimramov, zahradnictví.

U Jimramova se také rozkládá dvojice rybníků, každý leží na jiném břehu Svratky. Bližší, nacházející přes řeku naproti zahrádkářské kolonie, se jmenuje Bukáčkův kout, byl vybudován v roce 2005, slouží jako přírodní koupaliště a využívá jej i jimramovský rybářský svaz. O něco dále směrem na Strachujov, na pravém břehu Svratky, najdeme Jimramovský rybník, kterým protéká Věcovský potok. Kousek od něho se nachází zbytky dalšího rybníka, momentálně vypuštěného. Také tímto místem protéká věcovský potok. V minulosti se přímo u zámeckého areálu nacházela řada dalších rybníků (jeden např. v místech dnešního dětského hřiště a stával u něho Zámecký mlýn, dalších v místech dnešního fotbalové hřiště), které pravděpodobně tvořily obrannou soustavu první jimramovské tvrze, jejíž lokace je dosud neznámá.

Vývoj počtu obyvatel

Další informace Rok, Počet obyvatel ...

Vývoj počtu obyvatel Jimramova^[45]^[46]
Rok	1869	1880	1890	1900	1910	1921	1930	1950	1961	1970	1980	1991	2001	2011
Počet obyvatel	2233	2307	2300	2328	2421	2332	2216	1723	1796	1628	1454	1290	1211	1169

Zavřít

Náboženský život v Jimramově

Neoddělitelnou součástí historie i současnosti je náboženský život. Jan Dubský z Třebomyslic se během svých zahraničních cest setkával protestanty augsburského (luteránského) vyznání. Roku 1608 vydal církevní řád, tzv. Artikule, kde v sedmnácti bodech určil zásady církevního života, náboženské výchovy a vztahů mezi farářem a učitelem, včetně hmotné odpovědnosti.^[23] Tímto krokem se snažil předejít možným sporům mezi farářem a občany. Plné znění církevního řádu se v roce 1899 objevilo v díle Paměti městečka Jimramova od Msgr. J. Havránka.^[23] Dále ustanovil Sbor literátský, jehož úkolem bylo dohlížet na dodržování církevního řádu.^[23] Na financování církevních výdajů a na podporu nemajetných vedl sbor svoji pokladnici, která podle kronikáře Pavelky představovala jakousi první obdobu záložny.^[23] V roce 1631 došlo k jeho rozpuštění a zrušení artikulí, protože se podle císařské komise vztahovaly na luteránskou, tedy kacířskou, víru.

Za Jana Václava Novohradského z Kolovrat museli být poddaní stejné víry jako vrchnost, docházelo tedy k nuceným přechodům ke katolíkům. Jelikož řada z nich přechod pouze předstírala a na smrtelné posteli odmítali přijetí svátosti podle katolického obřadu, čímž jim byl odepřen církevní pohřeb. Příbuzní je následně pohřbívali na Padělku či na svých zahradách. Nekatolíci se scházeli na tajných bohoslužbách, uchovávali protestantské bible a náboženské spisy, které se do českých zemí šířily od emisarů ze Saska. Docházelo k pronásledování nekatolíků, byly jim zabavovány knihy a řada jich také byla zatčena.

K pronásledování protestantů docházelo i za Marie Anny Anežky z Nübern. Ačkoliv sama byla původně protestantka, stala se z ní horlivá katolička. Velmi aktivně, ale zároveň i nevybíravě, si v pronásledování počínal kaplan Ondřejec, který pro svoje (zejména verbální) útoky na protestanty musel nakonec městys opustit.^[25] Od roku 1723 probíhalo také v Jimramově pátrání po tzv. zapovězených knihách.^[25]

Na počátku 18. století bylo, na základě povolení papeže Klementa VI., založeno Bratrstvo sv. Barbory. V roce 1783 byl tento náboženský spolek na příkaz císaře Josefa II. zrušen.

K uvolnění situace došlo za Antonína Belcrediho. Ten rád vyhledával společnost obou jimramovských farářů, se kterými vedl diskuze. Údajně se měl zasadit o příchod evangelického faráře Michala Blažka, s nímž se seznámil v Líšni. Oba byli také členy zednářské lóže, která v Jimramově sídlila v domě Karafiátových (dnes Bistro); zda byl jejím členem také Jan Karafiát, není známo. Antonín Belcredi také přivedl do obce katolického faráře Matěje Josefa Sychru. Podle tehdejších předpisů nesměla mít evangelická modlitebna věž. Proto byl vyroben zvon z příspěvků obou církví, umístěn na věž katolického kostela a ten pak do roku 1916 svolával katolíky i evangelíky k bohoslužbám. Na zvoně se nacházel nápis: Od dobrodinců chrámu Páně jimramovského jak katolíků, tak helvetů dal se tento zvon odlít ve Sloupnici u Vaňka v roce 1819.

Katolická politická jednota

K založení Katolické politické jednoty došlo v Jimramově z popudu Mons. Havránka v roce 1870. První schůze se uskutečnila dne 18. prosince 1870. Brzy po založení měla více než 50 členů z Jimramova i okolních obcí. Projednávaly se zde všechny důležité otázky doby – převážně otázky školské, civilní sňatky či zakládání českých středních škol. Dále se členové věnovali politickému a státoprávnímu uspořádání Rakouska, především prosazování federalizace a zrovnoprávnění českého národa. Také byly vysílány deputace k zemskému sněmu a k říšské radě do Vídně. V roce 1873 se projednávalo zřízení akciové přádelny v Jimramově.

Velmi významné byla zdejší klubovna a čítárna, v níž se nacházelo velké množství časopisů, jako např. Hlas, Pokrok, Slovan, Humoristické listy, Svoboda, Obrana, Květy, Moravská orlice či Hospodářské noviny.

Jednota se také starala o pořádání slavností, pořádala lampionové průvody a organizovala náboženské slavnosti. Velkou zásluhu měla také na sepsání první kroniky Jimramova – Paměti městečka Jimramova. Původně jednota sídlila v patře pivovaru, od roku 1877 v panské budově u zámku. Po roce 1918 její činnost upadala až nakonec zanikla. Pozůstatkem její činnosti je kamenný kříž s deskou u staré silnice na Javorek nad údolím Fryšávky.

Zednářská lóže

Zednářská lóže byla založena kolem roku 1800 na popud Antonína Belcrediho. Mezi členy patřil i evangelický farář Michal Blažek. Sídlo lóže bylo v domě čp. 18 (dnes Bistro), který vlastnila rodina Karafiátových. Nacházelo se tu i kasino s časopisy a bohatě vybavenou knihovnou. Často sem chodil i Matěj Josef Sychra. Další osudy nejsou známy, proto se nedá s jistotou říci, zda existovala ještě v roce 1830, jak ji ve svých pamětech zmiňuje Jan Karafiát. Jisté je, že jeho rodina ještě v roce 1850 vlastnila obřadní knihu, roucho, meč a pečeť zednářského bratrstva.

Členění městyse

Katastrální území

Jimramov
Sedliště u Jimramova
Trhonice
Ubušín

Části

Jimramov (k. ú. Jimramov)
Ubušín (k. ú. Ubušín)
Sedliště (k. ú. Sedliště u Jimramova)
Trhonice (součást k. ú. Trhonice)
Benátky (součást k. ú. Trhonice)

Z nich se na území Moravy nacházejí Jimramov a Ubušín, zatímco v Čechách Benátky, Trhonice a Sedliště.

Zastupitelstvo a starosta

Jimramovské obecní zastupitelstvo má 15 členů, z toho 5 členů je zároveň členy obecní rady. V čele obce stojí starosta, kterého zastupuje zástupce starosty (místostarosta). V obci také funguje revizní komise a finanční komise.

Volby do obecního zastupitelstva 1990

Do obecních voleb 1990 postavila kandidátní listinu pouze trojice stran – Československá strana lidová (ČSL), Komunistická strana Československa (KSČ), Občanské fórum (OF) – a dvojice hnutí – Nezávislí kandidáti (NK) a Sdružení nezávislých kandidátů (SNK). Vítězem voleb se stalo OF (5 mandátů), druhé skončilo SNK (5 mandátů) a třetí ČSL (3 mandáty). Dva mandáty získala KSČ, NK ve volbách neuspěli.^[47] Starostou byl zvolen Jan Keller.