Koaliční smlouva
dohoda mezi politickými stranami o vytvoření koaliční vlády From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Koaliční smlouva, případně koaliční dohoda je označení pro dokument, kterým vzniká vládní koalice dvou nebo více politických stran. Vládní koalice jsou typickým prvkem parlamentních politických systémů s volbami založenými na poměrném systému, kde není obvyklé, aby jedna strana získala absolutní většinu křesel v parlamentu a mohla tak vytvořit jednobarevnou vládu.
Remove ads
Česko
V České republice jsou vládní koalice běžné nejen na celostátní úrovni, ale i na úrovni krajů a obcí. Politické strany účastnící se koalice si v koaliční smlouvě zpravidla určují svoje programové priority, rozdělení pozic ve vládě (případně městské nebo krajské radě) a další mechanismy společného vládnutí. Koaliční smlouva však nepředstavuje právní dokument, její sjednávání není upraveno žádným zákonem, není právně závazná a vynutitelná. Jedná se spíše o politickou deklaraci. I když se v koaličních smlouvách očekává jednotné hlasování, právně takový závazek neexistuje. Ústava v článku 26 stanovuje, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy,[1] vedení strany tak nemůže prostřednictvím koaliční smlouvy nařídit poslancům určitý postup. Podepsání smlouvy koaliční většinou (ať již osobně všemi poslanci,[2] nebo prostřednictvím stranických lídrů) tak představuje dobrovolnou deklarací podpory vlády, nikoliv právně vymahatelný závazek k vyslovení důvěry vládě a schvalování vládních návrhů zákonů. Obdobným typem dokumentu je pak opoziční smlouva, která je uzavřená mezi menšinovou vládou a částí opozice, která vládu toleruje a umožňuje ji fungovat, i když se neopírá o parlamentní většinu.[3][4]
V roce 1998 Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost pro zásah orgánů veřejné moci do ústavních práv, kdy se navrhovatel stížnosti domáhal zrušení Opoziční smlouvy mezi ČSSD a ODS. Soud dospěl k závěru, že opoziční smlouva není ani svou formou ani svým obsahem zásahem orgánu veřejné moci, jelikož obsahuje pouze politické normy, nikoliv právní. Dodržování opoziční smlouvy není proto právně závazné a ani vynutitelné. Stížnost tak byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.[5] Obdobně v roce 2011 při posuzování návrhu na zrušení části novely zákona o stavebním spoření konstatoval, že samotná skutečnost, že určitá opatření byla uvedena v koaliční smlouvě a programovém prohlášení vlády, nemá ve vztahu k adresátům právních předpisů žádnou relevanci. Koaliční smlouva i programové prohlášení vlády jsou dokumenty ryze politické povahy a adresáti zákonů nemají povinnost číst takové dokumenty nebo poslouchat mediální vystoupení politiků a řídit se jimi.[6]
V roce 2017 došlo ke sporu mezi prezidentem Milošem Zemanem a premiérem Bohuslavem Sobotkou při podání návrhu na odvolání ministra financí Andreje Babiše. Zeman odmítl návrhu vyhovět s odvoláním na to, že podle koaliční smlouvy musí mít premiér pro odvolání ministra z jiné strany, něž je sám členem, souhlas vedení dané strany. V reakci na to Sobotka vyzval Zemana k dodržování ústavy, která v článku 74 jasně stanovuje, že prezident má odvolat člena vlády, pokud mu to premiér navrhne, žádné další podmínky neuvádí.[1] Tento vyklad byl podpořen politology a ústavními právníky. Marek Antoš zdůraznil, že koaliční smlouva ani nepředstavuje právní dokument, ale spíše politická deklarace. Jan Kysela uvedl, že koaliční smlouva je politickým dokumentem, není právně závazná, není možné se o ni soudit, a rozhodně není referenční normou pro prezidenta republiky,[7] pro kterého je důležité pouze znění ústavy. Podle Jana Kudrny žádné ujednání nemůže stát nad ústavou.[8]
Obdobná byla reakce odborníků na záruky, ke kterým se zavázalo hnutí ANO v koaliční smlouvě z roku 2018. Stanislav Balík prohlásil, že reálná vymahatelnost záruk je nulová a závisí to na ochotě ostatních koaličních stran hlasovat pro vyslovení nedůvěry vládě, což je nejsilnější možný prostředek. Petr Just uvedl, že ani koaliční smlouva ani programové prohlášení ani nějaká ústní dohoda nejsou výše, než ústavně garantovaná volnost poslanců při hlasování, bez ohledu na to, jakou alianci při hlasování reprezentují, a že dodržování takových závazků je spíše etickou otázkou, nikoli ústavně-právní.[9]
Seznam
Tento seznam zahrnuje koaliční a obdobné smlouvy od voleb do ČNR roku 1992 do současnosti.
Remove ads
Další země
Ve Francii nejsou koaliční smlouvy obvyklé, a to kvůli dvoukolovému volebnímu systému. Spolupráce politických stran zde vzniká mezi prvním a druhým kolem většinové volby, kdy strany které neuspěly v prvním kole vyjadřují podporu názorově blízkým kandidátům, kteří do druhého kola postoupili. Tím je dán základ pro budoucí spolupráci, která přetrvává i po volbách.[10]
Vlády ve Velké Británii jsou díky jednokolovému většinovému volebnímu systému téměř vždy jednobarevné. Jediná koaliční smlouva od konce Churchillova válečného kabinetu roku 1945 byla uzavřena po volbách roku 2010. Tehdy vznikla koalice Konzervativců vedených Davidem Cameronem a Liberálů pod vedením Nicholase Clegga. Cameron byl jmenován premiérem 11. května 2010 a ve stejný den bylo ohlášeno dosažení dohody obou stran;[22][23] teprve později byla vydána koaliční smlouva stanovující vládní program, kterou podepsali Cameron jakožto premiér a Clegg coby vicepremiér.[24]
Jsou ale i politické systémy, kde jsou koaliční smlouvy nezbytné. Příkladem mohou být Nizozemsko či Belgie. V obou zemích často vznikají tzv. velké koalice, tedy vlády zahrnující většinu parlamentních stran. Koaliční smlouvy jsou tak výsledkem složitých jednání a kompromisů. Koaliční smlouvy v těchto případech jasně vymezují hranice, v nichž se budoucí vládní politické strany pohybují.[10]
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads