Albert František z Nostic-Rienecku
český poslanec Českého zemského sněmu, maršálek a úředník From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Albert František hrabě z Nostic-Rienecku (německy Albert Franz Graf von Nostitz-Rieneck, též Nostic; 23. srpna 1807 Trmice[1] – 25. ledna 1871 Praha)[2] byl rakouský a český šlechtic z rodu Nosticů a politik, ve 2. polovině 19. století nejvyšší maršálek Českého království; stoupenec českého státoprávního programu.
Remove ads
Život
Narodil se jako syn generála a vojevůdce napoleonských válek Jana Nepomuka z Nostic-Rienecku (1768–1840) a jeho manželky Antonie Josefy rozené Šlikové. Bratr Heřman z Nostic-Rienecku (1812–1895) byl generálem rakouské císařské armády, stejně jako jeho synovec Albert Karel z Nostic-Rienecku (1843–1929), který proslul rovněž jako generál.
Na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze studoval filozofii a práva. Roku 1828 vstoupil do státních služeb jako pracovník pražského gubernia a již v té době byl politicky aktivní. V letech 1842–1861 zasedal na stavovském Českém zemském sněmu, kde po celé toto období zastával i funkci člena zemského výboru.[2]
V předbřeznové éře patřil mezi tzv. stavovskou opozici. Během revolučního roku 1848 se rychle zapojil do vrcholné politiky. Již počátkem března 1848, po zprávách o revolučním pohybu ve Francii a Německu, požádal jménem stavovské opozice o urychlené svolání zemského sněmu a o jeho přiměřené rozšíření o reprezentanty dalších složek populace. 28. května 1848 ho místodržící (guberniální prezident) Leopold Lev z Thun-Hohensteinu jmenoval na člena nově ustavené prozatímní vládní rady spolu s dalšími předáky české i českoněmecké šlechtické a měšťanské elity.[3]
V letech 1848–1849 podnikl několik misí k císařskému dvoru provizorně sídlícímu v Innsbrucku.[2] Takto například jednal v Innsbrucku 2. června 1848, kam byl vyslán společně s Františkem Ladislavem Riegrem.[4] Podílel se na dojednávání politických změn a daňových úprav souvisejících se zrušením poddanství.[2]
Od roku 1849 byl řádným členem c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti a v letech 1860-1866 jejím presidentem.[5]
Politicky aktivní zůstal i v éře neoabsolutismu. V roce 1853 byl členem poradního výboru pro nový honební zákon a v roce 1854 ve výboru pro zákon na podporu chudiny. V letech 1851 – 1861 byl prezidentem sdružení cukrovarského průmyslu (Central-Verein für Rübenzucker-Industrie) v Rakousko-Uhersku a členem představenstva Hospodářské úvěrní banky pro Čechy. Byl též předsedou Jednoty pro zvelebení hudby, zakladatelky Pražské konzervatoře.[2]
Po obnovení ústavní vlády se zapojil i do parlamentní politiky. Již v roce 1860 byl jmenován do Rozmnožené Říšské rady, která byla provizorním poradním orgánem na cestě k ústavní reformě.[6] Společně s dalším předákem české šlechty Jindřichem Jaroslavem Clam-Martinicem se v tomto vládním tělesu ještě profilovali jako stavovští reprezentanti, nikoliv představitelé etnicky českého národního a státoprávního hnutí. Česká občanská elita vedená Palackým a Riegrem totiž zatím nedospěla ke koordinaci svých kroků s historickou šlechtou.[7]
V zemských volbách roku 1861 se stal poslancem Českého zemského sněmu za nesvěřenské velkostatky.[8] Zemský sněm ho roku 1861 delegoval i do Říšské rady (tehdy ještě volené nepřímo) za Čechy (kurie velkostatkářská). 8. června 1861 složil slib. Rezignace na mandát byla oznámena dopisem 3. listopadu 1861 poté, co mu nebyla schválena dovolená.[9] K roku 1861 se uvádí jako statkář, tajný rada a nejvyšší maršálek český, bytem v Praze.[10]
Hlavní arénou jeho politické kariéry ovšem zůstal zemský sněm. Do sněmu byl za poslance zvolen ještě v zemských volbách v lednu 1867.[11] V krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867 neuspěl, protože v nich mezi šlechtou (ve velkostatkářské kurii triumfovala centralistická, provídeňská skupina). Do sněmu se vrátil po zemských volbách v roce 1870.[12] V období let 1861–1863, poté znovu v letech 1866–1867 a 1870–1871 zastával funkci Nejvyššího maršálka Království českého (tedy předsedy zemského sněmu a nejvyššího představitele zemské samosprávy).[2] Jeho první instalace na tento post v roce 1861 ještě neproběhla volbou, ale jmenováním na základě přání panovníka, oznámeného na první schůzi sněmu.[13]
Patřil ke Straně konzervativního velkostatku, která od roku 1861 úzce spolupracovala se staročeskou stranou (Národní strana), podporovala federalistické uspořádání monarchie a české autonomistické požadavky. Během jedné z prvních schůzí Říšské rady v létě roku 1861 podepsal po zostřujících se slovních soubojích mezi federalisty a centralisty interpelaci třiadvaceti českých poslanců, kteří po vládě požadovali objasnění pozice vlády vůči útokům, které obsahují těžkou pohanu české koruny a důstojnosti královské. V roce 1865 přednesl při zahájení dalšího zasedání zemského sněmu jménem české historické šlechty návrh na vypracování děkovného prohlášení císaři, jež obsahovalo toužebné přání, aby se nechal korunovat českým králem.[14]
Naposledy se ještě výrazněji v tuzemské politice projevil v květnu 1870, kdy předsedal schůzce české šlechty a občanských politiků, která měla sjednotit pozice pro blížící se jednání s představiteli nové vlády Alfreda von Potockého, jež jevila zájem o urovnání česko-rakouského napětí.[15]
Remove ads
Rodina
Roku 1862 se v Praze oženil s Adelheid Karolínou z Puteani (26. 3. 1823 Praha –28. 11. 1904 Průhonice), se kterou měl jedinou dceru:
- Marie Antonie Gabriela (31. 1. 1863 Praha – 23. 7. 1934 Průhonice)
- ⚭ (1885) hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca (3. 1. 1860 Čechy pod Kosířem – 15. 8. 1936 Schwaigern, Bádensko-Württembersko), poslanec Českého zemského sněmu, Říšské rady a ministr zemědělství Předlitavska 1917–1918
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads