Jiří Kristián z Lobkowicz
český poslanec Českého zemského sněmu, maršálek a starosta From Wikipedia, the free encyclopedia
Remove ads
Jiří Kristián kníže z Lobkowicz, uváděn též jako Jiří Kristián kníže z Lobkovic, německy Georg Christian von Lobkowitz (14. května 1835 Vídeň – 21. prosince 1908 Praha[3]) byl český šlechtic z rodu Lobkoviců a konzervativní politik, jeden z nejvýznamnějších představitelů zemské samosprávy Českého království (v období let 1871–1872 a 1883–1907 nejvyšší maršálek Českého království) a člen poslanecké i panské sněmovny Říšské rady; stoupenec českého státoprávního programu. Je po něm pojmenováno náměstí Jiřího z Lobkovic v Praze na Vinohradech.
Remove ads
Život
Rodina, mládí a studium
Narodil se roku 1835 ve Vídni do hořínsko-mělnické větvě Lobkoviců, jeho rodiči byli August Longin z Lobkowicz (1797–1842) a Anna Berta, rozená princezna Schwarzenbergová (1807–1883, sestra pozdějšího kardinála a pražského arcibiskupa Bedřicha ze Schwarzenberku). Vyrůstal na zámku v Hoříně, naučil se češtinu, němčinu a francouzštinu a v letech 1855–1858 cestoval po Itálii, Francii a Velké Británii.[4]
V letech 1852–1856 vystudoval právo na Karlo-Ferdinandově univerzitě a následně pracoval ve státních službách. V roce 1859 nastoupil jako okresní aktuár.[5] Na protest vůči vládní centralizační politice státní službu roku 1862 opustil a po zbytek života se angažoval jen ve samosprávných úřadech Českého království. Roku 1865 se stal starostou okresního zastupitelstva na Mělníku a do této funkce byl pak zvolen ještě dvakrát, roku 1872 jej však císař František Josef I. v této funkci nepotvrdil, a tak se Jiří Kristián z Lobkowicz soustředil na písecký okres, kde záhy získal stejnou funkci.[6]
Vstup do politiky
Roku 1865 byl poprvé zvolen do Českého zemského sněmu a roku 1871 se navíc na krátkou dobu stal poprvé i nejvyšším maršálkem Království českého (zemský maršálek – předseda zemského sněmu). Roku 1883 jej císař do této funkce jmenoval znova a tentokrát v ní Jiří Kristián setrval až do roku 1907.[7] Na zemském sněmu zasedal v období let 1865–1872 a 1883–1907.[8]
| „ | Byl jsem ode vždy přesvědčen, že v naší drahé vlasti mají oba národy stejná práva, že každý má právo seděti na své zděděné hroudě a chrániti svou národnost a střehnouti její zájmy. Neboť považuji za jednu z největších úloh svého života, působiti k tomu, aby mezi oběma národy, obývajícími tuto krásnou zemi, panoval mír a pokoj a aby nebyly sobě nepřáteli, nýbrž aby byly činny v ušlechtilém závodění pro blaho naší společné vlasti. | “ |
| — Jiří Kristián Lobkovic, 14. května 1905[9] | ||
Politicky se řadil do Strany konzervativního velkostatku úzce spolupracující s Národní (staročeskou) stranou. Aliance mezi česky cítící šlechtou a českými liberály utvořená hned počátkem 60. let s obnovou ústavní vlády měla pro obě strany své výhody; šlechtě zaručovala dynamičtější sociální základnu, liberálům dodávalo spojenectví s aristokraty vážnosti pro jejich argumenty ohledně českého státního práva. Byl podobně jako Karel III. Schwarzenberg, Egbert Belcredi nebo Jindřich Jaroslav Clam-Martinic představitelem historické šlechty, orientované federalisticky, odmítající unifikaci a centralizaci rakouského státu a trvající na zachovávání historických zemských práv a státoprávní odlišnosti zemí koruny české.[10] S nelibostí ovšem sledoval vzestup etnického nacionalismu, jemuž se snažil čelit například důsledným užíváním obou zemských jazyků, češtiny i němčiny, a snažil se dosáhnout česko-německého usmíření. V postupně liberalizující se společnosti ovšem jeho ideje nacházely stále menší ohlas. Přesto byl svými současníky považován za nejúspěšnějšího nejvyššího zemského maršálka.[11]
Roku 1866, kdy působil jako "president sběracího odboru pomocného výboru" se mu dostalo od císaře za loajálnost a činy během okupace Pruskem "Výrazu Nejvyšší spokojenosti".[12]
V roce 1866 na jednání zemského sněmu společně s českými liberálními politiky jako František Ladislav Rieger ostře odmítal ústavní rámec daný únorovou ústavou a kritizoval rakousko-uherské vyrovnání, které v roce 1867 přineslo dualistické řešení státoprávních problémů monarchie, aniž by ale vyšlo vstříc českým autonomistickým aspiracím.[13]
Od roku 1866 byl řádným členem centrálního výboru c. k. vlastenecko-hospodářské společnosti a členem komise min. obchodu za společnost pro smlouvy se zahraničím.[14]
Aliance mezi českými liberály a historickou šlechtou ožila v roce 1870, kdy nový předseda vlády Alfred Potocki inicioval rozhovory s českou opozicí a kdy se očekávala možnost dohody a naplnění českých požadavků. Jednal tehdy osobně ve Vídni s Potockým. Konkrétní výsledky ale Potockého kabinet pro řešení české otázky nepřinesl. Výraznější posun ve vztazích mezí Vídní a českou politickou reprezentací přinesla až následná vláda Karla von Hohenwarta v roce 1871. Právě tehdy v září 1871 bylo ohlášeno jako vstřícné gesto, že panovník jmenoval Lobkowicze zemským maršálkem. V této době vrcholil pokus o česko-rakouské vyrovnání (takzvané fundamentální články), který ale pro odpor části vídeňských politiků nebyl nakonec uveden do praxe. Následnou frustraci české veřejnosti ještě prohloubil fakt, že díky manipulacím a nátlaku přinesly zemské volby v Čechách 1872 (chabrusové volby) provládní (provídeňskou většinu) na zemském sněmu a vláda zároveň prosadila zavedení přímé volby do Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), čímž oslabila roli zemských samospráv. Jiří Kristián z Lobkowicz v únoru 1873 na protest proti těmto změnám předložil císaři petici s 270 000 podpisy, odmítající ústavní změny.[15]
V prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 kandidoval za Národní (staročeskou) stranu, protože šlechtická Strana konzervativního velkostatku se voleb zcela odmítla na protest účastnit a staročeši nominací několika aristokratických osobností na své kandidátní listině dávali najevo soudržnost českého opozičního postoje.[16] Získal mandát v Říšské radě za městskou kurii, obvod Mladá Boleslav, Turnov atd. V souladu s tehdejší českou opoziční politikou pasivní rezistence (bojkot ústavních institucí) ale mandát nepřevzal a do sněmovny se nedostavil, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[17] Spojenectví se staročechy považoval za zcela nezbytné a trval na jeho zachování i v období po smrti Františka Palackého roku 1876, kdy se v mocenském boji o nástupnictví v čele staročeské strany objevily i protikatolické a protišlechtické akcenty u Jana Stanislava Skrejšovského. V korespondenci s ostatními aristokratickými předáky varoval, že „kdyby se toto spojení mělo změnit v otevřené nepřátelství, byli bychom my politicky zcela vyřízeni, a to nejen v Čechách, ale vůbec.“[18]
Poslancem Říšské rady a maršálkem zemského sněmu
V roce 1879 Eduard Taaffe, tehdy představitel konzervativního německorakouského tábora, inicioval jednání s českou opozicí (liberální i šlechtickou), na jejichž konci byl český vstup na Říšskou radu, zahájení aktivní politiky a přechod Čechů do provládního tábora. Lobkowicz se v září 1879 účastnil jako jeden z pěti českých emisarů klíčové porady s vládními delegáty ve Vídni, kde byly dohodnuty parametry tohoto obratu v české politice. Již předtím v dubnu 1879 pobýval ve Vídni na oslavě stříbrné svatby císaře Františka Josefa, kde se české šlechtické špičky neformálně usmířily s vídeňským dvorem.[19] Ve volbách do Říšské rady roku 1879 byl Lobkowicz zvolen za kurii venkovských obcí, obvod Písek, Strakonice atd. Nyní mandát převzal.[17]
Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).[20] Lobkowicz se stal místopředsedou klubu, ale po krátké době ho vystřídal Jindřich Jaroslav Clam-Martinic. V listopadu 1879 se účastnil v tříčlenné delegaci audience u panovníka, kterému byl předán spis s oficiálními českými požadavky, kterými byl podmíněn český provládní postoj. Obsahovaly zejména jazykové a školské otázky, které byly zčásti naplněny následujícího roku, kdy byla vydána takzvaná Stremayrova jazyková nařízení. Během prvních let nového uspořádání, kdy se vláda Eduarda Taaffeho opírala o českou podporu, docházelo v českém aristokratickém táboře k jistým názorovým posunům, které historik Otto Urban označuje jako počešťování české šlechty (myšleno v jazykovém smyslu). Předáci historické šlechty se od zemského vlastenectví dostávali i na pozice etnického češství. Silně to bylo patrné u Jindřicha Jaroslava Clam-Martinice, ale i Jiří Kristián z Lobkowicz byl ve Vídni hodnocen podobně, a když měl být v roce 1883 opětovně instalován na pozici zemského maršálka, nebyla jeho nominace panovnickým dvorem přijímána jednoznačně, protože se o něm soudilo, že příliš podléhá Clam-Martinicovu vlivu.[21]
V Poslanecké sněmovně Říšské rady setrval Lobkowicz do roku 1883. Rezignace na mandát byla oznámena na schůzi 22. ledna 1884.[17] Od roku 1883 byl členem Panské sněmovny (jmenovaná horní komora Říšské rady). V Panské sněmovně zasedal až do roku 1907.[8] Nadále byl aktivní v politickém životě. V roce 1890 patřil mezi vyjednavače v pokusu o česko-německé vyrovnání v Čechách (takzvané punktace).[22] To ale čelilo rostoucí kritice mladočechů, která vedla k výraznému oslabení staročeských pozic. Lobkowicz se stal rovněž terčem mladočeské agitace, když v roce 1893 jako zemský maršálek otevřel projednávání návrhu na zřízení krajského soudu v Trutnově (jeden z bodů punktačních dohod, který posiloval správní samostatnost převážně etnicky německého severovýchodu Čech). Mladočeši na projednávání reagovali protesty a výtržnostmi přímo v zasedacím sále. Následně byla implementace punktačních dohod zcela zastavena. Na rozdíl od staročechů, které odpor proti punktacím z velké části vymazal z politické scény, si Strana konzervativního velkostatku udržela stabilní pozice díky kuriovému systému na zemském sněmu. Lobkowicz tak až do počátku 20. století hrál v zemské a konzervativní politice významnou roli.[23]
Od roku 1883 zastával také funkci tajného rady a za své služby byl roku 1903 odměněn Řádem Zlatého rouna[24], 1890 velkokřížem Leopoldova řádu a 1905 velkokřížem řádu sv. Štěpána.[7]
Kníže Jiří Kristián z Lobkowicz zemřel na konci roku 1908 v Praze a byl pohřben v rodinné hrobce v Hoříně.[25]
Remove ads
Majetek
Kníže Jiří Kristián vlastnil několik velkostatků v různých částech Českého království, které zdědil jako šestiletý v roce 1842 po předčasně zemřelém otci. Osobně převzal správu majetku v roce 1858, do té doby byla poručnicí jeho matka kněžna Anna Berta, rozená Schwarzenbergová. V pozůstalostním řízení po otci byly statky oceněny na bezmála dva milióny zlatých.[26] K velkostatku Mělník patřilo přibližně 3.500 hektarů půdy, mnohem větší majetek zahrnoval velkostatek Drhovle v jižních Čechách o rozloze 7.672 hektarů půdy s přidruženými statky Sedlice a Čížová. Třetím velkostatkem Jiřího Kristiána byly Rožďalovice ve středních Čechách s pozemky o velikosti 1.355 hektarů půdy zakoupené v roce 1815 jeho babičkou Sidonií Lobkowiczovou, rozenou Kinskou. Zámek v Mělníku, podle nějž tato rodová větev Lobkowiczů nese své jméno, stál v 19. století na okraji zájmu rodiny a proběhly zde jen drobné úpravy.[27] Příležitostně Lobkowiczové pobývali na nedalekém honosném zámku Hořín[28], kde se na hřbitově také nachází rodinná hrobka. Mnohem větší pozornost věnoval Jiří Kristián svým statkům v jižních Čechách, kde pro příležitostné letní pobyty sloužil zámek v Drhovli.[29] Hlavním sídlem se stal zámek Vráž postavený na místě staršího loveckého zámečku. Honosná rezidence v novogotickém slohu vznikla v letech 1868–1875 podle projektu vídeňského architekta Friedricha Flohra. Dvoupatrová budova měla bezmála sto místností. Na začátku prosince 1879 zámek vyhořel, při požáru se rodina knížete Jiřího Kristiána ocitla v přímém ohrožení života. Zámek hořel celý týden, hned v roce 1880 byl ale obnoven. Pro potřeby pojišťovny byl v roce 1881 ohodnocen sumou bezmála 300.000 zlatých.[30] V Praze rodina sídlila v Lobkovickém paláci ve Vlašské ulici na Malé Straně (dnes velvyslanectví Spolkové republiky Německo v České republice). V tomto paláci sídlila centrální správa knížecích velkostatků. V Lobkovickém paláci kníže Jiří Kristián také zemřel.
Součástí velkostatku Mělník bylo v roce 1900 51,65 hektarů vinic. V 90. letech 19. století počet révových keříků činil 702 000 kusů. Pěstovaly se následující odrůdy pro produkci červeného vína: Burgundské modré, Trollingské modré (Trollingerblauer), Modrý Portugal, Bodamské modré (Bodenseetraubeblauer); bílého: Tramín bílý, Burgundské bílé, Sylvánské zelené, červené a bílé Tarantské; stolního (Tafeltraube): Muškát žlutý, bilé a červené Gutedel a modrá Isabela.[32]
Remove ads
Rodina a potomstvo
.JPG)
V roce 1864 se ve Vídni oženil s princeznou Annou Marií z Lichtenštejna (1846–1924), dcerou knížete Aloise II. z Lichtenštejna. Marie Anna byla c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a nositelkou velkokříže Alžbětina řádu.[33] V roce 1870 koupila od hrabat Hartmanů z Klarsteina za 558.000 zlatých velkostatek Drahenice na Příbramsku[34], který po ní zdědil mladší syn Jan Adolf. K drahenickému velkostatku patřil zámek a 2 1655 hektarů půdy. Na manželových statcích v jižních Čechách založila klášter Kongregace sester Nejsvětější Svátosti v Čížové (1900) a nechala opravit kapli v nedalekém Brlohu (1906). Z manželství s Jiřím Kristiánem se narodilo dvanáct dětí.[35]
- 1. Anna Berta Marie Leopoldina (14. listopadu 1865, Hořín – 9. února 1917), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1893 František Maria Pavel hrabě Esterházy z Galanty (1859–1909), c. k. tajný rada, komoří, poručík, dědičný člen uherské panské sněmovny
- 2. Marie Františka Emanuela (25. prosince 1866, Praha – 28. prosince 1918), jeptiška v klášteře sv. Gabriela v Praze na Smíchově (pod řeholním jménem Johanna Baptista)
- 3. Marie Terezie Baltazara (9. prosince 1867, Hořín – 26. května 1945), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, nositelka Alžbětina, řádu, manž. 1891 Jan Jakub hrabě von und zu Eltz (13. února 1860, Vukovar – 22. června 1906, tamtéž), c. k. komoří, dědičný člen uherské panské sněmovny
- 4. Marie Sidonie Sofie Klára (12. srpna 1869, Drhovle – 24. července 1941, Wolfegg), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1890 Maxmilián Wunibald Maria kníže Waldburg zu Wolfegg (13. května 1863, Waldsee – 27. září 1950, Chur), dědičný nejvyšší hofmistr Württemberského království
- 5. Jiří August (18. srpna 1870 – 11. června 1890)
- 6. Marie Henrietta Baltazara (17. října 1872, Drhovle – 28. května 1939)
- 7. Marie Polyxena Františka (1. února 1874 – 6. listopadu 1951), jeptiška v klášteře Chotěšov (pod řeholním jménem Marie Vojslava)
- 8. Alois (3. června 1875 – 12. března 1877)
- 9. Marie Terezie Františka Anna (18. října 1876, Vráž – 21. června 1958), manž. 1908 Alfred Maria Nikolaus hrabě von Brühl (25. dubna 1862 – 28. února 1922)
- 10. Rosa Marie Immaculata (15. března 1879 – 20. srpna 1958), dáma Řádu hvězdového kříže, manž. 1900 Josef Maria hrabě z Nostitz-Rienecku (21. února 1878, Praha – 26. května 1946, Planá), c. k. komoří, dědičný člen rakouské panské sněmovny, majitel velkostatků Planá a Rokytnice v Orlických horách
- 11. Bedřich Maria Václav (10. října 1881, Vráž – 18. dubna 1923, Vídeň), JUDr., c. k. komoří, dědičný člen rakouské panské sněmovny, manž. 1906 Josefína hraběnka z Thun-Hohensteinu (3. března 1886, Praha – 28. prosince 1971, Deutschlandsberg), c. k. palácová dáma
- 12. Jan Adolf Maria Leonard (6. listopadu 1885 – 11. ledna 1952), JUDr., c. k. komoří, nadporučík, majitel velkostatku Drahenice, od r. 1932 též Mělník, manž. 1921 Marie Anna hraběnka Černínová z Chudenic (2. prosince 1899, Paříž – 28. srpna 1965, Bad Aussee)
Díky své manželce a sestrám byl kníže Jiří Kristián blízce spřízněn s řadou významných osobností habsburské monarchie 19. století. Jeho švagry byli lichtenštejnská knížata Jan II. z Lichtenštejna a František I. z Lichtenštejna, diplomat a předseda Panské sněmovny hrabě Ferdinand z Trauttmansdorffu, diplomat a místopředseda Panské sněmovny kníže Alexandr z Schönburg-Hartensteinu, kníže Adolf Josef ze Schwarzenbergu, kníže generál kníže Alfred II. z Windischgrätze nebo diplomat a ministr hrabě Mořic Esterházy. Švagrem Jiřího Kristiána byl také jeho vzdálený příbuzný z roudnické linie, generál princ Josef František z Lobkowicz.
Remove ads
Odkazy
Wikiwand - on
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Remove ads