český šlechtic From Wikipedia, the free encyclopedia
Eduard hrabě Clam-Gallas (německy Eduard Friedrich Wenzel Graf von Clam-Gallas) (14. března 1805, Praha – 17. března 1891, Vídeň) byl český šlechtic a rakouský generál. Od mládí sloužil v armádě a díky šlechtickému původu rychle postupoval v hodnostech, jako vyšší důstojník se vyznamenal v revolučních letech 1848–1849 v Itálii a Uhrách. V letech 1852–1866 zastával funkci zemského velitele v Českém království a v roce 1861 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Jako vojevůdce zcela selhal za prusko-rakouské války, kdy byl poražen v několika bitvách v Čechách a ještě téhož roku z armády propuštěn.[1] Byl nositelem Řádu Marie Terezie a rytířem Řádu zlatého rouna. Jako dědic rodových majetků v severních Čechách patřil do desítky největších pozemkových vlastníků v Českém království (Liberec, Frýdlant).
| Eduard z Clam-Gallasu | |
|---|---|
 Eduard Clam-Gallas | |
| Narození | 14. března 1805 Praha |
| Úmrtí | 17. března 1891 (ve věku 86 let) Vídeň |
| Místo pohřbení | Gallasovská a Clam-Gallasovská hrobka |
| Povolání | důstojník a politik |
| Ocenění | rytíř Řádu zlatého rouna (1862) Řád železné koruny 1. třídy rytíř Vojenského řádu Marie Terezie velkokříž Vojenského řádu Marie Terezie komandér Císařského řádu Leopoldova |
| Nábož. vyznání | katolická církev |
| Choť | Klotylda z Dietrichstein-Proskau-Leslie |
| Děti | František z Clam-Gallasu Edina z Clam-Gallasu Clotilda Festetics de Tolna |
| Rodiče | Kristián Kryštof z Clam-Gallasu a Josefína Karolína z Clary-Aldringenu |
| Rod | Clam-Gallasové |
| Příbuzní | Kristiana z Clam-Gallasu a Karolina z Clam-Gallasu (sourozenci) Eleonora z Clam-Gallasu, Gabriela z Clam-Gallasu, Kristiana z Clam-Gallasu, Eduardina z Clam-Gallasu, Žofie z Clam-Gallasu, Klotylda z Clam-Gallasu a Marie z Clam-Gallasu (vnoučata) |
| Funkce | člen Panské sněmovny (od 1861) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pocházel ze starého šlechtického rodu Clam-Gallasů, narodil se v Praze jako druhorozený syn nejvyššího maršálka Českého království Kristiána Kryštofa Clam-Gallase (1771–1838), matka Josefína (1777–1828) pocházela z rodu Clary-Aldringenů.[2] Eduard vstoupil do rakouské armády v roce 1823 jako kadet a již ve dvaceti letech byl nadporučíkem u 4. kyrysnického pluku.[3] V hodnosti rytmistra byl v roce 1828 převelen k 3. husarskému pluku v Uhrách.[4] U této jednotky byl v roce 1835 povýšen na majora[5] a následně postoupil na podplukovníka (1838). Od roku 1839 byl jako plukovník velitelem 8. kyrysnického pluku v Poděbradech.[6] K datu 16. listopadu 1846 byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem brigády v pevnosti Josefov.[7]
V revolučním roce 1848 byl odvelen do Itálie, kde se pod maršálem Radeckým vyznamenal v bitvě u Santa Lucie poblíž Vicenzy a v bitvě u Custozy. K datu 30. dubna 1849 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a jako velitel armádního sboru o síle 7 000 vojáků a 600 koní velel proti maďarským povstalcům v Sedmihradsku.
V letech 1849–1852 byl velitelem 1. armádního sboru ve Vídni, následně řadu let zastával funkci zemského velitele v Českém Království (1852–1866).[8] Jako zemský velitel v Čechách se usadil v rodovém paláci v Praze, kde přistoupil k zásadní proměně interiérů a vzniku reprezentačních prostor včetně nově zřízeného mramorového sálu.[9]Během druhé italské války za nezávislost (1859) se zúčastnil bitvy u Magenty a u Solferina proti francouzskéhmu maršálovi Mac-Mahonovi. I když zde neuspěl a celá válka skončila rakouskou porážkou, na jeho postavení v armádě to nemělo vliv, v roce 1861 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva[10] a setrval na pozici zemského velitele v Čechách.[11]
Na začátku prusko-rakouské války byl jmenován velitelem 1. armádního sboru[12] a měl za úkol zabránit vniknutí pruské armády do východních Čech. Kvůli vlastním taktickým pochybením i nejasným příkazům z vrchního velení utrpěl v rychlém sledu několik porážek (střetnutí u Kuřívod, bitva u Mnichova Hradiště), tragickým fiaskem byla bitva u Jičína (29. června 1866), po níž byl z bojiště odvolán, formálně byl z armády propuštěn až v roce 1868.[13]
Za své selhání ve válce byl povolán před válečný soud, soudní stíhání ale zastavil císař František Josef s ohledem na jeho vysoké společenské postavení, což se týkalo i dalších velitelů (Alfred von Henikstein, Wilhelm von Ramming). Clam-Gallas nicméně mezitím sepsal pamflet, v němž ze zásadních pochybení ve válce nepřímo obvinil vrchního velitele Benedeka, jímž byl vyzván na souboj, k tomu ale nakonec nedošlo. [14]
Po odchodu do výslužby se věnoval správě rodových statků, angažoval se ale ve veřejném životě na Liberecku, v letech 1865–1870 byl předsedou libereckého okresního zastupitelstva a v Liberci získal také čestné občanství. Regionální autoritu si získal i jako mecenáš, podporoval různé spolky a finančně přispíval vdovám po válečných veteránech.[15]
Zemřel 17. března 1891 několik dní po svých 86. narozeninách v rodovém paláci ve Vídni, jako český zemský patriot však ve své poslední vůli výslovně žádal o uvedení trvalého pobytu v Praze,[16] kde byl úředně hlášen bytem v Clam-Gallasově paláci v Karlově ulici.[17] O týden později byl pochován v rodové hrobce v kostele Navštívení Panny Marie v Hejnicích.
.JPG)
Po otci byl dědicem rozsáhlých statků v severních Čechách, jeho majetkem byly velkostatky Frýdlant, Liberec, Grabštejn a Lemberk. Jejich celková rozloha byla přibližně 32 000 hektarů půdy s hodnotou tři milióny zlatých, což z Eduarda Clam-Gallase činilo šestého nejbohatšího pozemkového vlastníka v Čechách.[18] Hlavní rodovou rezidencí byl zámek Frýdlant, který byl jako první památkový objekt v Čechách již od roku 1801 zpřístupněn veřejnosti. Z iniciativy Františka Palackého sem byl v roce 1842 pozván Karel Jaromír Erben, aby uspořádal rodový archiv.[19] Po odchodu do výslužby inicioval Eduard Clam-Gallas rozsáhlé stavební úpravy frýdlantského zámku, jejichž autorem byl vídeňský stavitel Wilhelm Heck (1867–1870). Zámek byl přestavěn v novorenesančním stylu a dostal nové sgrafitové fasády, adaptace se dotkly i interiérů.[20] Skutečným sídlem rodiny byl ale v té době zámek v Liberci, kde k přestavbě došlo již v letech 1850–1854 (architekti Friedrich August Stache, Heinrich Ferstel).[21][22] Menší úpravy probíhaly i na dalších clam-gallasovských sídlech (zámku Lemberk,[23] Grabštejn). Pro příležitostné pobyty rodiny a hostů na honech sloužil lovecký zámek Nová Louka, odkoupený v roce 1844 od sklářské rodiny Riedelů.[24]
Jako příslušník staré šlechtické rodiny byl v roce 1828 jmenován c. k. komořím[25] a ve funkci zemského velitele v Čechách obdržel v roce 1853 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.[26] Jako významný pozemkový vlastník byl v roce 1861 jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny. Během vojenské kariéry se stal nositelem několika vysokých vyznamenání, mimo jiné obdržel rytířský kříž prestižního Řádu Marie Terezie[27][28] a v roce 1862 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.[29][30] Za účast ve válkách získal i ocenění od zahraničních panovníků.[31][32]
Řád zlatého rouna (1862)
Řád železné koruny I. třídy (1852)
rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1848)
komandérský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1848)
rytíř Řádu bílé orlice (Rusko)
rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského (Rusko).svg){kind=small}
Řád svaté Anny I. třídy s meči a brilianty (Rusko)
Řád červené orlice I. třídy s brilianty (Prusko)
komandér Královského hohenzollernského domácího řádu (Prusko)
velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
Řád routové koruny (Sasko)Jako mladý důstojník se ve dvacátých letech tajně zasnoubil s vídeňskou herečkou a zpěvačkou Henriettou Sonntagovou (1806–1854), sňatek ale vzhledem k jeho společenskému postavení nepřicházel v úvahu. Zasnoubení zrušil a řadu let se dalším kontaktům s ženami vyhýbal.[33] Sňatek uzavřel až v roce 1850 již jako vysoce postavený generál císařské armády. Dne 28. dubna 1850 se ve Vídni oženil s hraběnkou s Klotyldou z Ditrichštejna (26. 6. 1828 – 31. 10. 1899), která byla nejmladší dcerou knížete Josefa Ditrichštejna (1798–1858)[34] a jednou z dědiček obrovského majetku vymřelého rodu Ditrichštejnů. Při rozdělování ditrichštejnského dědictví si Klotylda vylosovala velkostatky na Vysočině (Polná, Přibyslav, Žďár nad Sázavou, Vojnův Městec) v hodnotě 1 800 000 zlatých. Jejím majetkem se stal také Ditrichštejnský palác ve Vídni. Klotylda byla c. k. palácovou dámou, dámou Řádu hvězdového kříže a čestnou dámou Maltézského řádu. Z manželství se narodily tři děti:
Jeho švagrem byl generál Alexandr Mensdorff-Pouilly (1813–1871), v letech 1864–1866 rakouský ministr zahraničí, který byl podílníkem na dědictví rodu Ditrichštejnů (Mikulov) a od roku 1868 knížetem Dietrichstein-Mensdorff-Pouilly.[35][36]
Seamless Wikipedia browsing. On steroids.
Every time you click a link to Wikipedia, Wiktionary or Wikiquote in your browser's search results, it will show the modern Wikiwand interface.
Wikiwand extension is a five stars, simple, with minimum permission required to keep your browsing private, safe and transparent.
