General Dynamics F-16 Fighting Falcon

americký stíhací letoun From Wikipedia, the free encyclopedia

General Dynamics F-16 Fighting Falcon
Remove ads

General Dynamics (nyní Lockheed Martin) F-16 Fighting Falcon je americký jednomotorový nadzvukový víceúčelový stíhací letoun, který je stále ve výrobě u společnosti Lockheed Martin.[4] Původně navržen jako denní stíhač pro vzdušnou nadvládu, vyvinul se ve vysoce úspěšný víceúčelový letoun pro každé počasí, přičemž od roku 1976 bylo postaveno více než 4 600 kusů.[5] Přestože americké již F-16 napořizuje, modernizované verze jsou nadále vyráběny pro export. K roku 2025 je F-16 nejrozšířenějším vojenským letounem s pevnými nosnými plochami na světě,[6] s 2 084 aktivními stroji.[7]

Stručná fakta F-16 Fighting Falcon, Určení ...

Letoun byl poprvé vyvinut společností General Dynamics v roce 1974. V roce 1993 General Dynamics prodala svou leteckou divizi firmě Lockheed,[8] která se po fúzi s Martin Marietta v roce 1995 stala Lockheed Martin.[9]

Hlavními konstrukčními prvky F-16 jsou: bezrámový kapkovitý překryt s výborným výhledem, boční side-stick pro snadnější ovládání při manévrech, vystřelovací sedadlo skloněné o 30° pro snížení účinku přetížení na pilota. Dále jako první stroj vůbec využil systém řízení s uvolněnou statickou stabilitou (RSS) a řízením fly-by-wire, který mu dává vysokou obratnost. Pohon zajišťuje jeden proudový motor Pratt & Whitney F100 s přídavným spalováním, výzbroj tvoří kanón M61 Vulcan a 11 závěsných bodů. Ačkoliv je oficiální název „Fighting Falcon“, mezi piloty a pozemním personálem je nejběžnější přezdívka „Viper“.[10]

Od svého uvedení v roce 1978 se F-16 stal základním pilířem amerického taktického letectva, kde nahradil především stroje F-105 Thunderchief, A-7 Corsair II a F-4 Phantom II. Primárně vykonával úderné mise a potlačování nepřátelské protivzdušné obrany (SEAD) – v této roli do roku 1996 nahradil F-4G Wild Weasel. Kromě aktivní služby u amerického letectva, Air Force Reserve Command a národní gardy je F-16 využíván také: leteckým týmem Thunderbirds amerického letectva a US Air Combat Command F-16 Viper Demonstration Teamem. Také americkým námořnictvem jako „(simulovaný) nepřátelský letoun“ („aggressor/adversary“) pro výcvik. F-16 byl vyvážen do 25 dalších zemí. Stroje F-16 z různých koalic vedených USA operovaly v bojích v Zálivu, v Bosně, Jugoslávii, Afghánistánu, Libyi, Iráku a Sýrii. V rozsáhlých bojích jej používaly také Izrael, Pákistán a Ukrajina. Od roku 1982 je F-16 také Dual Capable Aircraft – platforma schopná nést americké jaderné zbraně v Evropě. Mnoho států začalo F-16 postupně nahrazovat stroji F-35 Lightning II, ale F-16 zůstává ve výrobě i provozu u řady uživatelů.[11]

Remove ads

Vývoj

Thumb
Společný let prototypů YF-16 a YF-17
Thumb
F-16 akrobatické skupiny Thunderbirds

Zkušenosti z vietnamské války poukázaly na potřebu vyšší odborné přípravy stíhacích pilotů a také lepšího stíhacího letounu schopného získat ve vzduchu převahu nad protivníky. Na základě svých zkušeností z korejské války vytvořil počátkem šedesátých let plukovník John Boyd s matematikem Thomasem Christie „teorii energie a manévrovatelnosti“. Výsledky Boydovy práce zdůrazňovaly, že americké letectvo bude potřebovat malé a lehké letadlo. Mělo být konstruováno tak, aby mohlo manévrovat s minimální ztrátou energie a aby mělo zvýšený poměr tahu k hmotnosti stroje. Koncem šedesátých let Boyd shromáždil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících inovátorů, kteří se stali známí jako „Fighter Mafia“. V roce 1969 skupina zajistila prostřednictvím ministerstva obrany financování projektů General Dynamics a Northrop založených na Boydově teorii. Lidé ve vedení amerického letectva si uvědomovali, že armádní rozpočet jim nedovoluje nákup dostatečného množství drahých F-15 a proto návrhy „fighter mafie“ získaly jejich podporu.[12]

Požadavky na novou lehkou stíhačku byly předloženy v roce 1972 a zdůrazňovaly potřebu stroje s hmotností do 9 100 kg s dobrým poloměrem zatáčení, s lepším zrychlením a doletem. Letadlo mělo být optimalizováno pro boj při rychlosti Mach 0,6–1,6 ve výškách 9 100 – 12 000 m. Z pěti společností, které se přihlásily do soutěže, byly vybrány dvě – General Dynamics a Northrop. Společnost General Dynamics představila 13. prosince 1973 svůj prototyp s označením YF-16 (72-1567), který 20. ledna 1974 na základně Edwards zalétal Phil Oestricher. První oficiální let YF-16 proběhl 2. února, trval 90 minut, letadlo dosáhlo rychlost 740,8 km/h a výšku 9 144 m.[13] V květnu 1974 se do programu zapojil druhý prototyp.

Firma Northrop vzlétla poprvé se svým prototypem YF-17 o čtyři měsíce později, dne 9. června 1974.[14] Přestože se původně předpokládalo, že soutěž bude velmi těsná, vývoj YF-16 postupoval výrazně rychleji a letadlo bylo také jednoznačnou volbou pro piloty létajících na obou prototypech.

Dne 13. ledna 1975 byla firma General Dynamics se svým strojem YF-16 prohlášena za vítěze soutěže. Hlavními důvody byly nižší provozní náklady, větší dolet a výrazně lepší manévrovací schopnosti, zejména při nadzvukových rychlostech. Další výhodou YF-16 bylo použití motoru Pratt & Whitney F100, čili stejné pohonné jednotky, jaká byla integrovaná v letadle F-15. Fakt, že pro oba programy budou použity stejné motory, sliboval do budoucna nižší náklady na jejich pořízení. Společnost Northrop však nadále pracovala na vývoji svého prototypu a 2. května 1975 byl YF-17 vybraný americkým námořnictvem. Práce Northrop tak nevyšla nazmar a vyústila v letadlo, které je dnes známé jako McDonnell Douglas F/A-18 Hornet.[15]

Kompletace prvního sériového letounu F-16 (75-0747) byla zahájena v prosinci 1975. Délka trupu byla prodloužena o 254 mm, plocha křídla vzrostla o 1,85 m² a k motoru F100 byla přidána pomocná energetická jednotka APU. Třetí vyrobený stroj poprvé vzlétl 3. května 1977 a byl již vybaven kompletní avionikou a systémem řízení střelby.

Již v roce 1975 bylo rozhodnuto o evropské výrobě F-16 pro členské státy NATO. Byly zřízeny montážní linky letounů u společnosti SABCA v Gosselies v Belgii a Fokker ve Schiphol-Oost v Nizozemsku. Belgická firma SONACA byla kontraktována pro stavbu zadní části trupu, konstrukce kýlové plochy a pylony podvěsů pod křídlem vyráběla v Dánsku společnost Per Udsen. Podvozek vyráběla společnost DAF v Nizozemsku, kola pak firma Raufoss v Norsku. Evropskou montáží pohonné jednotky F100 byla pověřena belgická Fabrique Nationale. Do února 1978 byla otevřena belgická výrobní linka, následovaná v dubnu nizozemskou. První let evropské F-16 proběhl 11. prosince 1978. Jednalo se o dvoumístnou verzi F-16B, kterou v Gosselies zalétali Neil Anderson a Serge Martin.

Remove ads

Služba

Thumb
Izraelská F-16A Netz 107 se 6,5 sestřely jiných letounů a jedním zásahem iráckého reaktoru, světový rekord pro F-16[16]

Dodávky F-16 uživatelům započaly v lednu 1979, kdy byly z amerických i evropských linek předány Fighting Falcony 388. TFW se sídlem v Hill AFB v Utahu a letectvu Belgie. V září přijalo své první F-16 Nizozemské královské letectvo a v lednu 1980 započaly dodávky letectvům Dánska, Norska a Izraele.

Historicky první sestřel vzdušného cíle zaznamenaly letouny F-16 izraelských vzdušných sil, když 28. dubna 1981 nad údolím Bekaa sestřelily dva syrské vrtulníky Mi-8.[17]

Absolutně první sestřel stíhacího letadla si připsaly opět izraelské F-16, když 14. července 1981 sestřelily syrský MiG-21.[zdroj?]

7. června 1981 osm izraelských F-16, doprovázených stíhačkami F-15A/B, bombardovaly irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu v rámci Operace Opera.[18][19] V roce 1982 během první libanonské války izraelská letadla F-16 sestřelila 44 strojů MiG-21 a MiG-23.

Do odvetné akce vůči Iráku, který obsadil Kuvajt, se v roce 1991 během operace Pouštní bouře zapojilo 249 amerických F-16. Během 13 340 misí zničily množství pozic irácké protivzdušné obrany a jednotek republikánských gard. Obvyklou bojovou konfiguraci tvořilo 6 pum Mk.82, několik kazetových a laserem naváděných pum. O navigaci a navádění pum se staral kontejner LANTIRN. Během celé operace ztratilo USA celkem sedm F-16, z toho jedna byla sestřelena raketou země-vzduch SA-6, jedna raketou SA-3 a jedna raketou ze systému Igla.

Od konce operace Pouštní bouře až po začátek další americké intervence v Iráku v roce 2003 se letouny F-16 podílely na udržování bezletových zón. Během těchto misí dosáhlo americké letectvo významného milníku, když 27. prosince 1992 jedno z letadel F-16D sestřelilo irácký MiG-25. Šlo o první sestřel nepřátelské stíhačky americkou F-16 a také o první sestřel radarem naváděnou raketou AIM-120 AMRAAM. Dne 17. ledna 1993 sestřelila americká F-16C irácký MiG-23 a opět to bylo střelou AMRAAM.

V letech 1994–1995 byly americké F-16 nasazeny k ničení pozemních cílů a udržování bezletové zóny nad Bosnou. K prvnímu incidentu došlo 28. února 1994, když čtyři J-21, dvě IJ-21 Jastreb a dva J-22 Orao narušily bezletovou zónu, aby bombardovaly Novi Travnik. Dva piloti J-22 si všimli americké F-16, letící nad nimi. Ihned opustili oblast a přízemním letem se dostali do Chorvatska, kam je američtí piloti nemohli pronásledovat. Na zbytek skupiny letouny F-16C zaútočily a všechny čtyři stroje se jim podařilo sestřelit. Třech sestřelů se dosáhlo pomocí tepelně naváděných raket Sidewinder a na jednom se podílela střela AMRAAM. 2. června 1995 byla F-16C pilotovaná Scottem O'Gradym sestřelena srbským protiletadlových systémem 2K12 Kub. 2. května 1999 byla sestřelena další americká F-16C pomocí rakety systému S-125 Něva. Dne 4. května 1999 se jeden osamělý jugoslávský MiG-29 pokusil pronásledovat velkou formaci NATO, která se právě vracela z bombardování města Valjevo. Na pilota v MiGu zaútočila dvojice amerických F-16C, kterým se ho podařilo sestřelit raketou AMRAAM.

Během jednoho z útoků na srbské pozice v Bosně se podařil jeden sestřel srbského MiGu-29 nizozemskému pilotovi F-16.

8. října 1996, po narušení řeckého vzdušného prostoru, vypálil řecký pilot Mirage 2000 raketu R.550 Magic a sestřelil tureckou F-16D.

Thajsko

Thumb
Thajský letoun F-16B Block 20 MLU

Thajskému královskému letectvu bylo ze Spojených států amerických dodáno celkem 52 letounů F-16A/B, přičemž dalších sedm získalo od Singapuru. V roce 2025 stále provozovalo 36 letounů F-16A a čtrnáct F-16B. Kromě nich letectvo mělo i letouny Northrop F-5E/F Tiger II a Gripen. Dne 24. července 2025 spory mezi Thajskem a Kambodžou o oblast kolem chrámového komplexu Preah Vihear vyústily v ozbrojené střety. Několik thajských letounů F-16 přitom provedlo údery na kambodžská velitelská stanoviště.[20]

Ukrajina

Thumb
Ukrajinské F-16

Již v roce 2021 americká společnost Lockheed Martin nabídla ukrajinskému letectvu stíhačky F-16, a to ve verzi Block 70/72.[21] V lednu 2023 vyjádřila vláda Nizozemska, v souvislosti s mezinárodní zbrojní pomocí proti ruské invazi, ochotu v případě zájmu předat Ukrajině stroje F-16 vyřazované z výzbroje KLu.[22] 19. května 2023 prohlásil americký prezident Joe Biden, že USA nebudou bránit reexportu F-16 Ukrajině ze spojeneckých zemí, a zapojí se také do přecvičení ukrajinského letového i pozemního personálu, v rámci koalice tvořené také Nizozemskem, Norskem, Polskem, Portugalskem a Spojeným královstvím.[23][24][25] 26. května 2023 agentura Bloomberg s odkazem na nejmenované zdroje uvedla, že Nizozemsko projevilo jako první země ochotu předat Ukrajině část ze svých celkem 42 F-16, s výjimkou 24 kusů které zůstávají ve službě až do roku 2024.[26] 20. srpna 2023 nizozemský premiér Mark Rutte a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj společně prohlásili, že Ukrajina získá neupřesněný počet F-16 z nizozemské a dánské výzbroje ihned po dokončení výcviku ukrajinských obsluh a úprav infrastruktury nutných pro jejich provoz[27] a téhož dne dánská premiérka Mette Frederiksenová na tiskové konferenci s prezidentem Zelenským na letecké základně Skrydstrup přislíbila, že Dánsko daruje Ukrajině 19 stíhaček F-16.[28] Celkem se může jednat až o 61 strojů.[29] Norský premiér Jonas Gahr Störe během návštěvy Kyjeva 24. srpna 2023 potvrdil, že se Norsko také rozhodlo darovat Ukrajině letouny F-16, počet strojů nebyl upřesněn.[30] Dodání prvních kusů bylo oznámeno 31. července 2024.[31]

Jedna F-16 byla ztracena spolu s pilotem dne 26. srpna 2024 během velkého ruského raketového útoku proti ukrajinským městům.[32] Dle ukrajinské poslankyně Marjany Bezuhlé byla stíhačka sestřelena vlastní protiletadlovou obranou.[33] Dne 30. srpna odvolal prezident Volodymyr Zelenskyj velitele Ukrajinského letectva Mykolu Oleščuka.[33]

Dne 27. července 2024 bylo oznámeno, že během předchozího dne ruských útoků ukrajinské F-16 dosáhly prvních sestřelů střel s plochou dráhou letu.[34]

Dne 12. dubna 2025 ukrajinské letectvo během bojové mise ztratilo druhý letoun F-16. Byl pravděpodobně sestřelen raketou ruského systému S-400. Zemřel přitom pilot, 26letý poručík Pavlo Ivanov.[35]

Dne 16. května 2025 byla oznámena ztráta třetího letounu F-16 ukrajinského letectva, k níž došlo během pronásledování dronů mimo válečnou zónu. Pilot se katapultoval.[36]

Venezuela

Thumb
Venezuelský F-16A v roce 2008

Roku 1982 v rámci programu Peace Delta objednáno šestnáct F-16A Block 15 a osm F-16B Block 15. Dodány byly v letech 1983–1985. Ve službě nahradily Mirage III a Mirage 5. Tehdy patřily k nejmodernějším v Jižní Americe. Roku 1992 byly nasazeny proti neúspěšnému vojenskému puči Huga Cháveze. Sestřelily přitom tři letouny, včetně jednoho OV-10 Bronco. Během prezidentství Cháveze (od roku 1999) a Madura (od 2013) další provoz venezuelských F-16 zkomplikovalo americké embargo. Z Izraele byly získány řízené střely Python 4 a zaměřovací kontejnery Litening. Přestože se páteří venezuelského letectva staly ruské bojové letouny Suchoj Su-30MK2, dle stránky Flight Global země roku 2024 provozovala poslední tři F-16A a dvě F-16B. Pozornost získaly, když v září 2025 dvojice venezuelských F-16 demonstrativně přelétla nad americkým torpédoborcem USS Jason Dunham (DDG-109).[37]

Remove ads

Varianty

Thumb
Letoun F-16AM belgického letectva během ukázky na SIAF 2015, letiště Sliač
Thumb
F-16D iráckého letectva
Thumb
Turecká F-16D
Thumb
Americká QF-16A během svého prvního bezpilotního letu nad Mexickým zálivem

Hlavní výrobní modely

F-16A/B

Jednomístná F-16A a dvoumístná F-16B představují počáteční produkční varianty. Tyto varianty zahrnují verze označované jako Blok 1, 5, 10 a 20. Blok 15 byla první výrazná modernizace F-16 s většími horizontálními stabilizátory.

F-16C/D

Sériová výroba jednomístné F-16C a dvoumístné F-16D začala v roce 1984. První verzí F-16C/D byl Block 25 s vylepšenou avionikou. Nový radar AN/APG-68 s protiletadlovými raketami středního doletu AIM-120 AMRAAM[38] umožňovaly F-16 i boj mimo vizuální dosah. Došlo také k rozšíření sortimentu naváděné protizemní výzbroje. Pozdější modernizace představoval Block 30/32, 40/42 a 50/52.[pozn. 1]

F-16E/F

Jednomístná F-16E a dvoumístná F-16F představují variantu, založenou na F-16C/D Block 50/52. Jde o speciální produkci pro Spojené arabské emiráty, ve které je integrován nový radar AN/APG-80 a silnější motor GE F110-132.

Významné modifikace

F-16I
F-16I Sufa (hebrejsky Bouře‎) je varianta dvoumístné verze F-16D Block 52+ vyvinutá pro Letectvo Izraelských obranných sil. Přibližně 50 % její avioniky, včetně HUD a přilbového zaměřovače, je izraelského původu.

F-16IQ

Jde v podstatě o variantu F-16C/D Block 52, vyrobenou pro irácké letectvo. Irák objednal 30 jednomístných a 6 dvoumístných letadel, jejichž produkce začala v roce 2014 a do konce roku 2015 by mělo být dodáno všech 36 kusů. Irácké F-16 by měly být vyzbrojeny střelami vzduch-vzduch starších verzí, jako jsou AIM-9L/M Sidewinder a AIM-7M Sparrow. Z munice k ničení pozemních cílů by to měly být laserem naváděné pumy série Paveway a střely AGM-65 Maverick.

F-16N

F-16N byly letouny postavené na platformě F-16C/D Blok 30 a provozovány americkým námořnictvem. Pohonnou jednotkou byl motor F110-GE-100 a křídlo letadla bylo oproti F-16C/D mírně zesílené. Ačkoliv stroje F-16N vycházely z platformy Block 30, byly vybaveny slabším radiolokátorem APG-66 z varianty F-16A/B. Celkem bylo vyrobeno 26 kusů, které byly zařazeny do provozu v letech 1988 a 1998. Již v té době však byly v konstrukci objeveny trhliny a jelikož námořnictvo nemělo dostatek prostředků, bylo letadlo nakonec vyřazeno ze služby.

F-16V

Jde o nejmodernější variantu F-16 vyvíjenou hlavně pro potřeby letectva Tchaj-wanu. F-16V by měla být vybavena AESA radiolokátorem APG-83, který obsahuje množství komponentů z radarů APG-77 (F-22 Raptor) a APG-81 (F-35 Lightning II). V rámci modernizace je kabina pilota vybavena jedním centrálním a dvěma postranními barevnými displeji. K důležitým vylepšením patří nový palubní počítač a automatický antikolizní systém, který automaticky provede úhybný manévr, pokud letadlu hrozí srážka. První let varianty F-16V se uskutečnil 16. října 2015 ze základny Fort Worth. Na tuto verzi budou modernizovány i F-16C a D Řeckého vojenského letectva.[39] Čtrnáct kusů této verze plánují zakoupit také Vzdušné síly Slovenské republiky.[40] Typ je nabízen také letectvu Indie, pod označením výrobce "F-21".[41] Zájem o nákup této verze projevilo i Bulharsko.[42]

QF-16

Představují starší varianty F-16C Block 30, které se americké letectvo rozhodlo v roce 2012 přestavět na bezpilotní létající terče. Celkově se plánuje přestavět až 126 strojů F-16, které budou sloužit k testování nové generace raket typu vzduch-vzduch.

Modernizační programy

F-16A/B Block 15 ADF
F-16 Air Defense Fighter (stíhač protivzdušné obrany) byla speciální varianta optimalizovaná pro nasazení v roli záchytného stíhače u jednotek Air National Guard. Úpravy, týkající se 270 strojů, zahrnovaly nové elektronické vybavení pro identifikaci vlastní-cizí (IFF) a možnost nesení střel vzduch-vzduch AIM-7 Sparrow.
F-16A/B Block 15 OCU
F-16 Block 15 Operational Capability Upgrade (modernizace operačních schopností) bylo označení pro stroje bloku 15 dodávané počínaje lednem 1988 a vybavené novým širokoúhlým průhledovým displejem stejného typu jako u F-16C/D Block 25, motorem varianty F100-PW-220 a možností výzbroje protizemními řízenými střelami AGM-65 Maverick, protilodními AGM-119 Penguin Mk.3 a protileteckými AIM-120 AMRAAM.
F-16AM/BM Block 20 MLU
Program Mid-Life Update (modernizace ve střední době životnosti) určený především pro evropské uživatele první generace stroje, započal v 90. letech 20. století, a jeho výsledkem je modernizace kokpitu a avioniky na úroveň F-16C/D Block 50/52, včetně možnosti použití střel vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM a řady typů naváděné protizemní munice. Stroje modernizované v jeho rámci jsou označované jako F-16AM a F-16BM. Podle aplikovaného softwaru se rozlišuje několik generací programu, označených M1-M7. Od roku 2003 letouny paralelně procházejí i programem strukturální renovace Falcon STAR („STructural Augmentation Roadmap“).

Motorové varianty

F-16/79
Verze F-16/79 byl prototyp varianty poháněné starším proudovým motorem General Electric J79, vzniklý po vydání nařízení administrativy prezidenta Cartera z roku 1977, které omezovalo export nejmodernějších zbraňových systémů z USA ve snaze tlumit eskalaci zbrojení ve světě. F-16/79 byl nabízen Jižní Koreji, Pákistánu, Venezuele a dalším zemím, ale nevzbudil zájem potenciálních zákazníků, kteří se namísto toho snažili vyjednat výjimky dovolující jim nákup standardního provedení F-16. Po úplném zrušení původní direktivy za prezidenta Reagana byl další vývoj této verze opuštěn.
F-16/101
Verze F-16/101 byla experimentální varianta s motorem General Electric F101X DFE odvozeným z pohonné jednotky užívané prototypy strategického bombardéru B-1A Lancer. Poprvé vzlétla v prosinci 1980 a ačkoliv sériové F-16 s motorem F101 nevznikly, výsledky zkoušek vedly k vývoji odvozeného motoru GE F110 užívaného u části sériových F-16C a D, u strojů F-14B/D Tomcat a některých exportních verzí F-15E Strike Eagle.
Remove ads

Uživatelé

Thumb
Uživatelé F-16 (modře současní, červeně bývalí, černě budoucí)
Thumb
Polský stroj F-16C s konformními nádržemi na bocích trupu

Bývalí

Budoucí

Potenciální

Nerealizované zakázky

Remove ads

Nehody a incidenty

Při nácviku na leteckou show v polském Radomu zahynul pilot stíhačky F-16C Block 52+ ze skupiny Tiger Demo Team, když se jeho letoun zřítil během akrobatického manévru. Kvůli fatální nehodě byla přehlídka zrušena.[58][59]

Pahýl Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Specifikace (F-16C Block 30)

Thumb

Technické údaje

  • Posádka: 1
  • Rozpětí: 9,8 m
  • Délka: 14,8 m
  • Výška: 4,8 m
  • Nosná plocha: 27,87 m²
  • Plošné zatížení: 430,7 kg/m²
  • Profil křídla: NACA 64A204 u kořene i na konci křídla
  • Hmotnost prázdného stroje: 8272 kg
  • Vzletová hmotnost: 12 003 kg
  • Maximální vzletová hmotnost: 16 875 kg
  • Pohonná jednotka: 1× dvouproudový motor F100-PW-220 nebo 1 x dvouproudový motor F110-GE-100
  • Tah pohonné jednotky: F100 14 590 (23 770 lbf s přídavným spalováním; F110 17 155 lbf, 28 985 s přídavným spalováním) (F100 64,9 kN / 105,7 kN; F110 76,3 kN / 128,9 kN)[chybí zdroj]
  • Tah/Hmotnost: F100 0,898; F110 1,095

Výkony

  • Maximální rychlost: 2 124 km/h (Lockheed Martin)
  • Rychlost na úrovni mořské hladiny: 1 470 km/h
  • Akční rádius: 550 km s šesti pumami o 454 kg
  • Dolet: 4800+ km
  • Dostup: 18 500+ m
  • Stoupavost: 255 m/s, cca 918 km/h
  • Plošné zatížení: 430 kg/m²
  • Poměr tah / hmotnost: 1,095

Výzbroj

Thumb
F-16E letectva SAE
Thumb
F-16C polského letectva
Remove ads

Odkazy

Loading related searches...

Wikiwand - on

Seamless Wikipedia browsing. On steroids.

Remove ads
Remove ads