Paris Masters

Paris Masters, oficiálně Rolex Paris Masters,^[2] je profesionální tenisový turnaj mužů hraný od roku 1968 ve francouzském hlavním městě Paříži. V roce 2025 se dějištěm stala aréna La Défense s celkovou kapacitou 23 tisíc diváků, po přestěhování z haly Bercy. Na okruhu ATP Tour se turnaj řadí do kategorie ATP Tour Masters 1000. Titulárním partnerem se v roce 2017 stala švýcarská hodinářská firma Rolex. Na spoluorganizaci se podílí Francouzská tenisová federace.^[2]

Paris Masters
Rolex Paris Masters
Centrální dvorec v hale Bercy
Založeno	1968
Odehráno	Rolex Paris Masters 2024
Místo	Paříž, Francie Francie
Dějiště	Paris La Défense Arena
Souřadnice	48°50′17″ s. š., 2°22′41″ v. d.
Povrch	tvrdý / hala
Soutěže	56 dvouhra (28 kval.) / 28 čtyřhra
Dotace	6 946 835 EUR
Prize money	5 950 575 EUR
Období	říjen a listopad
Ředitel	Cédric Pioline[1]
Poznámka	jeden ze dvou mastersů v hale poslední masters sezóny
ATP Tour
1968–1989	Grand Prix (okruh)
1990–1995	Championship Series, Single Week
1996–1999	Mercedes-Benz Super 9
2000–2003	Tennis Masters Series
2004–2008	ATP Masters Series
2009–	ATP Tour Masters 1000
www.rolexparismasters.com/en Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oba hlavní pařížské turnaje – French Open a Paris Masters, vyhrály během jedné sezóny úřadující světové jedničky Ilie Năstase (1973), Andre Agassi (1999) a Novak Djoković (2021 a 2023).

Historie

Paris Masters byl v období 1968–1989 nejdříve zařazen do okruhu Grand Prix. V jeho závěrečné sezóně 1989 se pařížská událost stala součástí devítičlenné série Grand Prix Super, v níž nahradila tokijský Seiko Super Tennis. Ročník 1989 vyhrál Boris Becker. Po založení okruhu ATP Tour v roce 1990 byla celá série nahrazena nástupnickou kategorií Championship Series, Single Week (1990–1995). Ta postupně měnila název na Mercedes-Benz Super 9 (1996–1999), Tennis Masters Series (2000–2003) a ATP Masters Series (2004–2008), než se z ní v sezóně 2009 stala ATP Tour Masters 1000.

Finále ročníku 2016 mezi Murraym a Isnerem

Prvním dějištěm pařížského Mastersu byl v letech 1969–1982 Stade Pierre de Coubertin. Mezi roky 1986–2024 se konal v hale Bercy s celkovou kapacitou 16 800 diváků.^[1][3] Úvodní ročník 1989 v ní ovládl 18letý Boris Becker při celkové návštěvnosti 82 117 diváků.^[3] V roce 2025 se turnaj přestěhoval do Paris La Défense Arena, jejíž kapacita všech dvorců činila 23 tisíc diváků. S přesunem se zvýšil i počet deblových párů z 24 na 28 dvojic.^[1] Pro pořádání v hale se turnaj označuje také jako Paris Indoors.

Do sezóny 2006 se hrálo na koberci a následně na tvrdém povrchu. Do roku 2011 byl na kurtech položen jeden z nejrychlejších povrchů mužského okruhu, umožňující agresivní styl útočného tenisu, jenž byl zpomalen ve shodě s přístupem řídící organizace ATP.^[4] V sezóně 2012 tak organizátoři přešli na tvrdý GreenSet.^[5] Vnitřní ohraničení dvorce získalo zelenou barvu typickou pro firmu Rolex a vnější orámování šedý vzhled.^[6]

Novak Djoković, držitel rekordů ve dvouhře

Dvouhry se účastní padesát šest hráčů a do čtyřhry nastupuje dvacet osm párů. Tradičním hracím termínem je pozdní říjen či počátek listopadu, v závěru tenisové sezóny. Jedná se o poslední turnaj před vyvrcholením okruhu na Turnaji mistrů. Paris Masters a Shanghai Masters představují jediné části devítidílné série Masters hrané v hale. Po šanghajské události s 96 hráči dvouhry se jedná o druhý největší tenisový turnaj světa na halovém povrchu.^[1]

Původní název Paris Open byl roku 2000 změněn na Paris Masters. Se vstupem titulárního partnera, francouzského bankovního domu BNP Paribas, se od sezóny 2002 akce konala jako BNP Paribas Masters. V roce 2017 banku nahradila švýcarská hodinářská firma Rolex, s desetiletou smlouvou, což se odrazilo v pojmenování Rolex Paris Masters. Rolex zajišťoval časomíru turnaje již od roku 2007.^[2]

Nejvyšší počet sedmi singlových titulů získal mezi lety 2009–2023 Srb Novak Djoković včetně dvou obhájených trofejí z ročníků 2014 a 2015. Ve čtyřhře dokázali nejvíckrát triumfovat bratři Bob a Mike Bryanovi, když soutěž ovládli čtyřikrát. Prvním francouzským šampionem se v roce 1991 stal Guy Forget po pětisetové finálové bitvě proti Petu Samprasovi. Debutový ročník hraný s novým názvem Paris Masters vyhrál v roce 2000 Rus Marat Safin, po dalším pětisetovém boji proti Philippoussisovi, který rozhodl až tiebreak závěrečné sady v poměru 10:8.^[2]

Bývalé světové jedničky Ilie Năstase, Andre Agassi, Roger Federer a Novak Djoković se staly jedinými vítězi obou velkých pařížských akcí mužského tenisu, když dokázaly vyhrát Paris Masters i grandslamové French Open. V jediné sezóně obě trofeje získali pouze Năstase (1973), Agassi (1999) a dvakrát Djoković (2021 a 2023).^[7][8][9] Ve čtyřhře oba pařížské tituly během kalendářního roku vybojoval pouze brazilsko-chorvatský pár Marcelo Melo a Ivan Dodig.

Přehled finále

Dvouhra

Rok	vítěz	finalista	výsledek
1968	Milan Holeček	Robert Carmichael	6–4, 10–8, 3–6, 6–3
1969	Tom Okker	Butch Buchholz	8–6, 6–2, 6–1
1970	Arthur Ashe	Marty Riessen	7–6, 6–4, 6–3
1971	nehráno
1972	Stan Smith	Andrés Gimeno	6–2, 6–2, 7–5
1973	Ilie Năstase	Stan Smith	4–6, 6–1, 3–6, 6–0, 6–2
1974	Brian Gottfried	Eddie Dibbs	6–3, 5–7, 8–6, 6–0
1975	Tom Okker (2)	Arthur Ashe	6–3, 2–6, 6–3, 3–6, 6–4
1976	Eddie Dibbs	Jaime Fillol	5–7, 6–4, 6–4, 7–6
1977	Corrado Barazzutti	Brian Gottfried	7–6, 7–6, 6–7, 3–6, 6–4
1978	Robert Lutz	Tom Gullikson	6–2, 6–2, 7–6
1979	Harold Solomon	Corrado Barazzutti	6–3, 2–6, 6–3, 6–4
1980	Brian Gottfried (2)	Adriano Panatta	4–6, 6–3, 6–1, 7–6
1981	Mark Vines	Pascal Portes	6–2, 6–4, 6–3
1982	Wojciech Fibak	Bill Scanlon	6–2, 6–2, 6–2
1983	turnaj se nekonal
1985
1986	Boris Becker	Sergio Casal	6–4, 6–3, 7–6
1987	Tim Mayotte	Brad Gilbert	2–6, 6–3, 7–5, 6–7, 6–3
1988	Amos Mansdorf	Brad Gilbert	6–3, 6–2, 6–3
1989	Boris Becker (2)	Stefan Edberg	6–4, 6–3, 6–3
1990	Stefan Edberg	Boris Becker	3–3skreč
1991	Guy Forget	Pete Sampras	7–6(11–9), 4–6, 5–7, 6–4, 6–4
1992	Boris Becker (3)	Guy Forget	7–6(7–3), 6–3, 3–6, 6–3
1993	Goran Ivanišević	Andrij Medveděv	6–4, 6–2, 7–6(7–2)
1994	Andre Agassi	Marc Rosset	6–3, 6–3, 4–6, 7–5
1995	Pete Sampras	Boris Becker	7–6(7–5), 6–4, 6–4
1996	Thomas Enqvist	Jevgenij Kafelnikov	6–2, 6–4, 7–5
1997	Pete Sampras (2)	Jonas Björkman	6–3, 4–6, 6–3, 6–1
1998	Greg Rusedski	Pete Sampras	6–4, 7–6(7–4), 6–3
1999	Andre Agassi (2)	Marat Safin	7–6(7–1), 6–2, 4–6, 6–4
2000	Marat Safin	Mark Philippoussis	3–6, 7–6(9–7), 6–4, 3–6, 7–6(10–8)
2001	Sébastien Grosjean	Jevgenij Kafelnikov	7–6(7–3), 6–1, 6–7(5–7), 6–4
2002	Marat Safin (2)	Lleyton Hewitt	7–6(7–4), 6–0, 6–4
2003	Tim Henman	Andrei Pavel	6–2, 7–6(8–6), 7–6(7–2)
2004	Marat Safin (3)	Radek Štěpánek	6–3, 7–6(7–5), 6–3
2005	Tomáš Berdych	Ivan Ljubičić	6–3, 6–4, 3–6, 4–6, 6–4
2006	Nikolaj Davyděnko	Dominik Hrbatý	6–1, 6–2, 6–2
2007	David Nalbandian	Rafael Nadal	6–4, 6–0
2008	Jo-Wilfried Tsonga	David Nalbandian	6–3, 4–6, 6–4
2009	Novak Djoković	Gaël Monfils	6–2, 5–7, 7–6(7–3)
2010	Robin Söderling	Gaël Monfils	6–1, 7–6(7–1)
2011	Roger Federer	Jo-Wilfried Tsonga	6–1, 7–6(7–3)
2012	David Ferrer	Jerzy Janowicz	6–4, 6–3
2013	Novak Djoković (2)	David Ferrer	7–5, 7–5
2014	Novak Djoković (3)	Milos Raonic	6–2, 6–3
2015	Novak Djoković (4)	Andy Murray	6–2, 6–4
2016	Andy Murray	John Isner	6–3, 6–7(4–7), 6–4
2017	Jack Sock	Filip Krajinović	5–7, 6–4, 6–1
2018	Karen Chačanov	Novak Djoković	7–5, 6–4
2019	Novak Djoković (5)	Denis Shapovalov	6–3, 6–4
2020	Daniil Medveděv	Alexander Zverev	5–7, 6–4, 6–1
2021	Novak Djoković (6)	Daniil Medveděv	4–6, 6–3, 6–3
2022	Holger Rune	Novak Djoković	3–6, 6–3, 7–5
2023	Novak Djoković (7)	Grigor Dimitrov	6–4, 6–3
2024	Alexander Zverev	Ugo Humbert	6–2, 6–2

Čtyřhra

Rok	vítězové	finalisté	výsledek
1972	Pierre Barthès François Jauffret	Andrés Gimeno Juan Gisbert	6–7, 6–2, 6–3
1973	Juan Gisbert Ilie Năstase	Arthur Ashe Roscoe Tanner	6–3, 6–4
1974	Patrice Dominguez François Jauffret (2)	Brian Gottfried Raúl Ramírez	7–5, 6–4
1975	Wojciech Fibak Karl Meiler	Ilie Năstase Tom Okker	6–3, 9–8
1976	Tom Okker Marty Riessen	Fred McNair Sherwood Stewart	6–2, 6–2
1977	Brian Gottfried Raúl Ramírez	Jeff Borowiak Roger Taylor	6–2, 6–0
1978	Bruce Manson Andrew Pattison	Ion Țiriac Guillermo Vilas	7–6, 6–2
1979	Jean-Louis Haillet Gilles Moretton	John Lloyd Tony Lloyd	7–6, 7–6
1980	Paolo Bertolucci Adriano Panatta	Brian Gottfried Raymond Moore	6–4, 6–4
1981	Ilie Năstase Yannick Noah	Andrew Jarrett Jonathan Smith	6–4, 6–4
1982	Brian Gottfried (2) Bruce Manson (2)	Jay Lapidus Richard Meyer	6–4, 6–2
1983	turnaj se nekonal
1985
1986	Peter Fleming John McEnroe	Mansour Bahrami Diego Pérez	6–3, 6–2
1987	Jakob Hlasek Claudio Mezzadri	Scott Davis David Pate	7–6, 6–2
1988	Paul Annacone John Fitzgerald	Jim Grabb Christo van Rensburg	6–2, 6–2
1989	John Fitzgerald (2) Anders Järryd	Jakob Hlasek Eric Winogradsky	7–6, 6–4
1990	Scott Davis David Pate	Darren Cahill Mark Kratzmann	7–6, 7–6
1991	John Fitzgerald (3) Anders Järryd (2)	Kelly Jones Rick Leach	7–6, 6–4
1992	John McEnroe (2) Patrick McEnroe	Patrick Galbraith Danie Visser	7–6, 6–3
1993	Byron Black Jonathan Stark	Tom Nijssen Cyril Suk	4–6, 7–5, 6–2
1994	Jacco Eltingh Paul Haarhuis	Byron Black Jonathan Stark	3–6, 7–6, 7–5
1995	Grant Connell Patrick Galbraith	Jim Grabb Todd Martin	6–3, 7–6
1996	Jacco Eltingh (2) Paul Haarhuis (2)	Jevgenij Kafelnikov Daniel Vacek	6–4, 4–6, 7–6
1997	Jacco Eltingh (3) Paul Haarhuis (3)	Rick Leach Jonathan Stark	6–2, 7–6
1998	Maheš Bhúpatí Leander Paes	Jacco Eltingh Paul Haarhuis	7–6, 7–6
1999	Sébastien Lareau Alex O'Brien	Paul Haarhuis Jared Palmer	6–1, 6–3
2000	Nicklas Kulti Max Mirnyj	Paul Haarhuis Daniel Nestor	7–6(8–6), 7–5
2001	Ellis Ferreira Rick Leach	Maheš Bhúpatí Leander Paes	5–7, 7–6(7–2), 6–4
2002	Nicolas Escudé Fabrice Santoro	Gustavo Kuerten Cédric Pioline	6–3, 6–3
2003	Wayne Arthurs Paul Hanley	Michaël Llodra Fabrice Santoro	6–3, 1–6, 6–3
2004	Jonas Björkman Todd Woodbridge	Wayne Black Kevin Ullyett	6–3, 6–4
2005	Bob Bryan Mike Bryan	Mark Knowles Daniel Nestor	6–4, 6–7(3–7), 6–4
2006	Arnaud Clément Michaël Llodra	Fabrice Santoro Nenad Zimonjić	7–6(7–4), 6–2
2007	Bob Bryan (2) Mike Bryan (2)	Daniel Nestor Nenad Zimonjić	6–3, 7–6(7–3)
2008	Jonas Björkman (2) Kevin Ullyett	Jeff Coetzee Wesley Moodie	6–2, 6–2
2009	Daniel Nestor Nenad Zimonjić	Marcel Granollers Tommy Robredo	6–3, 6–4
2010	Maheš Bhúpatí (2) Max Mirnyj (2)	Mark Knowles Andy Ram	7–5, 7–5
2011	Rohan Bopanna Ajsám Kúreší	Julien Benneteau Nicolas Mahut	6–2, 6–4
2012	Maheš Bhúpatí (3) Rohan Bopanna (2)	Ajsám Kúreší Jean-Julien Rojer	7–6(8–6), 6–3
2013	Bob Bryan (3) Mike Bryan (3)	Alexander Peya Bruno Soares	6–3, 6–3
2014	Bob Bryan (4) Mike Bryan (4)	Marcin Matkowski Jürgen Melzer	7–6(7–5), 5–7, [10–6]
2015	Ivan Dodig Marcelo Melo	Vasek Pospisil Jack Sock	2–6, 6–3, [10–5]
2016	Henri Kontinen John Peers	Pierre-Hugues Herbert Nicolas Mahut	6–4, 3–6, [10–6]
2017	Łukasz Kubot Marcelo Melo (2)	Ivan Dodig Marcel Granollers	7–6(7–3), 3–6, [10–6]
2018	Marcel Granollers Rajeev Ram	Jean-Julien Rojer Horia Tecău	6–4, 6–4
2019	Pierre-Hugues Herbert Nicolas Mahut	Karen Chačanov Andrej Rubljov	6–4, 6–1
2020	Félix Auger-Aliassime Hubert Hurkacz	Mate Pavić Bruno Soares	6–7(3–7), 7–6(9–7), [10–2]
2021	Tim Pütz Michael Venus	Pierre-Hugues Herbert Nicolas Mahut	6–3, 6–7(4–7), [11–9]
2022	Neal Skupski Wesley Koolhof	Austin Krajicek Ivan Dodig	7–6(7–5), 6–4
2023	Santiago González Édouard Roger-Vasselin	Rohan Bopanna Matthew Ebden	6–2, 5–7, [10–7]
2024	Wesley Koolhof Nikola Mektić	Lloyd Glasspool Adam Pavlásek	3–6, 6–3, [10–5]

Rekordy

Dvouhra Nejvíce titulů Novak Djoković 7 Nejvíce finále Novak Djoković 9 Nejvíce titulů v řadě Novak Djoković (2013, 2014, 2015) 3 Nejvíce finále v řadě Novak Djoković (2013, 2014, 2015) (2021, 2022, 2023) 3 Nejvíce odehraných zápasů Novak Djoković 59 Nejvíce vyhraných zápasů Novak Djoković 50 Nejvíce vyhraných zápasů v řadě Novak Djoković 2013 (5), 2014 (5), 2015 (5), 2016 (2) 17 Nejvíce odehraných ročníků Novak Djoković 17

Čtyřhra Nejvíce titulů Bob Bryan Mike Bryan 4 Nejvíce finále Paul Haarhuis[a] 6 Nejvíce titulů v řadě Jacco Eltingh Paul Haarhuis (1996, 1997) 2 Bob Bryan Mike Bryan (2013, 2014) Vysvětlivky Haarhuis si finále zahrál se třemi různými spoluhráči.

Galerie

• 
  David Nalbandian, 2008
• 
  Roger Federer, 2008
• 
  Tomáš Berdych, 2008
• 
  Radek Štěpánek, 2008